8.: Lež
„Dobré ráno, Lailo. Děje se něco?“ usmíval se na ni od stolu ředitel. Lila z a sebou zavřela dveře a posadila se do křesla naproti řediteli.
„Vlastně ani nejde o nic vážného. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybych si dnes zašla do příčné ulice. Potřebovala bych si dokoupit pár přísad do lektvarů a podobně.“
„Ale jistě. Jen jděte. Ani jste se nemusela chodit ptát, ale když už jste tu tak toho využiji a zeptám se vás, jak se vám líbil včerejší ples? Všimnul jsem si, že jste se brzy vytratila.,“ usmíval se na ni a v očích mu hráli pobavené jiskřičky.
„Nó, vlastně ano. Byla jsem docela unavená,“ vymlouvala se, ale měla pocit, jakoby to dělala zbytečně. Jakoby Brumbál věděl co se včera večer dělo lépe než ona.
„To chápu. A musím říct, že jste nebyla jediná. Severus také brzy odešel. A když už jsme u něj. Mohl bych vás požádat o jednu laskavost?“
„Jistě,“ odpověděla mu trošku nejistě.
„Potřeboval bych s ním mluvit a když už máte kabinet vedle něj, mohla byste mu říct, že ho čekám co nejdříve tady?“
„Dobře. Vyřídím mu to,“ slíbila, ale už teď tím byla znechucená. Zvedla se z křesla a odešla.
Procházela chodbami a směřovala na ošetřovnu. Když si řekla, že bude muset mluvit s ním, zamýšlela se nad tím, jestli „náhodou“ nezapomene na to, že mu má něco říct.
Došla až ke svému kabinetu. Šla však ještě kousek dál, až ke Snapeovi. Zaklepala na dveře jeho pokoje. Nikdo se neozýval. Řekl si, že to bude nejspíš proto, že s ní nechce mluvit. Jenže na tohle dětinské chování ona vůbec nemá čas ani náladu. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Čekala, že na ni začne řvát co tu zase chce. Nikdo se ale neozýval. Udělala ještě pár kroků dál. Zaujala ji malá lahvička na jeho stole. Vypadalo to jako parfém. Nebo spíš nějaký lektvar proti kocovině. Ušklíbla se. Pomalu přešla až ke stolu a vzala lahvičku do ruky. Prohlédla si ji a pak ji pomaličku otevřela. Přičichla si. Smysly jí úplně omámila jemná vůně růží.
Zaslechla jakýsi zvuk, rychle lahvičku zavřela a vyšla z jeho pokoje. Jen se zbytečně lekla. Nikdo tam nebyl. Pro jistotu se ale vrátila do svého pokoje.
Četla si, když se ozvalo tiché zaklepání.
„Dále,“ řekla. Dovnitř vešel Snape. Rozhlédl se po pokoji.
„Chtěl jsem se vás jen zeptat, jestli nemáte trochu oměje?“ zeptal se opatrně.
„Ano, jistě,“ přikývla a přešla ke skříňce, kde měla nějaké přísady. Sáhla po tmavé skleničce. „Abych nezapomněla. Ředitel chce s vámi mluvit.“ Snape jen přikývnul. Vzal si od ní oměj a odešel.
Chtěl jste se mnou mluvit, pane řediteli?“ zeptal se Snape hned jak vešel do ředitelovi pracovny.
„Ano Severusi. Jen jsem se chtěl zeptat, jak se vám líbí spolupráce s vaší novou kolegyní?“
Snape se na něj zaskočeně podíval. Okamžitě se však vzpamatoval.
„Obávám se, že vaší otázce nerozumím.“
„Zajímá mě jen, jestli spolu dobře vycházíte.“ Opět Snapea překvapil.
„Jistěže spolu dobře vycházíme,“ zalhal trochu profesor.
„Otázka, kterou vám teď položím bude osobnějšího rázu, přesto vás žádám, abyste mi popravdě odpověděl. Berete se pouze jako kolegové nebo je mezi vámi něco víc?“
Tak tohle Snape vážně nečekal. Přemýšlel jestli si z něj Brumbál nedělá legraci. Ale podle jeho pohledu usoudil, že to myslí vážně.
„Všimnul jsem si totiž,“ pokračoval ředitel, „ že jste se spolu včera večer vytratili. Nemluvě o vašem chování mimo plesy,“ usmíval se na Snapea. „A právě podle tohoto chování jsem usoudil, a přiznejme si Severusi, že moje domněnky se většinou ukážou být správné, že k sobě cítíte něco víc než jen to pracovní pouto.“
Snape ho teď přímo probodával očima.
„Vy víte, že se mi příčí vám na tuhle otázku odpovídat. A také víte, že kdybych chtěl, tak díky své vynikající nitrobraně, bych vám mohl klidně lhát. Přesto, jsem ochoten vám odpovědět. Ovšem trochu…netradičním způsobem.“ Včera večer, jsme s kolegyní vypili..řekněme..větší množství ohnivé whisky a ani jeden z nás si samozřejmě na nic nevzpomíná. Teď bych vás rád požádal, aby to co vám tu řeknu, zůstalo jen mezi námi.“
„Samozřejmě, Severusi, pokud je to tvé přání.“
„Dnes ráno jsem se probudil a vedle sebe jsem našel slečnu Calebovou. Netuším, kde se tam vzala. Rád bych vás tedy požádal,abyste mi nahlédl do mysli a s pokud co největší diskrétností mi prohlédl paměť. Rád bych věděl, co se dělo,“ protlačil mezi rty a uhnul Brumbálově pohledu.
„Se vší diskrétností teď tedy nahlédnu do vaší mysli a pak vám vše co zjistím řeknu,“ ujistil ho ředitel a namířil na Snapea hůlkou.
„Legilimens.“
Seděl za profesorským stolem ve Velké síni. Vedle něj seděla Laila. Zrovna si připíjeli už několikátou skleničkou ohnivé whisky. Oba byly neuvěřitelně opilí.
Šli do Snapeova kabinetu na skleničku vína. Posadili se za stůl a Severus rozlil víno. Laila vyprávěla vtipy. Smáli se. Nemohli ten záchvat ustát. Posadili se na postel. Jakmile se dotkli polštáře, usnuli. Nic se nestalo.
Otevřel oči. Naproti němu stál Severus Snape a v očích mu byla vidět zvědavost, i když se to snažil nedávat najevo.
„Tak?“ zeptal se netrpělivě Snape.
„Severusi, vy byste chtěl, aby se něco mezi vámi a slečnou Calebovou stalo?“ zeptal se ho ředitel. Snape však jen zarytě mlčel.
„Mlčení většinou znamená souhlas.“ Stále mlčel. „Nu dobrá, nebudu vás už dlouho napínat.“ V tu chvíli jakoby se Snape probudil. „Vypili jste hodně ohnivé whisky. Vy jste jí nabídl, aby si s vámi dala ve vašem kabinetu, skleničku vína. Pak začala vyprávět nějaké vtipy a oba jste se tomu smáli. A pak Severusi,“ odmlčel se Brumbál a zadíval se Snapeovi do očí.
„Takže ano,“ zamumlal tiše Snape. Brumbál mu na to jen nadšeně přikývnul hlavou. Lhal mu. A ani trošku ho za to netrápilo svědomí. Děti by mu jistě řekli, že tak starý člověk už by mohl vědět, že se nemá lhát, ale on si to v tuhle chvíli nemohl nechat ujít. V očích mu poskakovali veselé jiskřičky, kterých si Snape nevšimnul.
„Řeknete jí to?“ ozval se ředitel po chvíli ticha. Ani tentokrát se odpovědi nedočkal. „Vím, že zrovna pro vás to bude těžké. Pokud chcete ještě nějak pomoci, mohu jí to říct já sám.“ Nabídnul se. Snape pokývnul hlavou.
„Možná to tak bude lepší. Děkuji.“ Vysoukal ze sebe a odešel z ředitelovy kanceláře.
Z krbu v jejím pokoji se ozval hlas ředitele.
„Lailo, mohla byste prosím přijít na chvíli do mé kanceláře?“ Hned vstala z pohodlného křesla a vyšla ze svého pokoje.
Zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se. Vzala za kliku a vešla dovnitř. Brumbál jako obvykle seděl za pracovním stolem.
„Dobrý den, dnes už po druhé, Lailo.“
„Dobrý den.“
„Chtěl jsem se vás jen na něco zeptat. Zajímalo by mě, jak jste spokojena se svým kolegou, profesorem Snapem?“
„Vaší otázce asi nerozumím,“ usmála se na něj nevinně Laila.
„Přiznávám, že na to samé jsem se ptal Severuse a ke své radosti musím říct, že on je s vámi velice spokojen. Je rád, že má takovou kolegyni jako jste vy.“
„Vážně?“ zeptala se udiveně. Ráno to tak nevypadalo, řekla si pro sebe.
„Ano. A co myslíte vy, Lailo? Jste ráda, že máte jako kolegu Severuse?“
„No, ano,“ řekla váhavým tónem. „Proč se na to ptáte?“
„Vlastně,…včera večer jsem si všimnul, že jste spolu se Severusem zmizela z plesu. Před chvílí jsem si o tom promluvil i se Severusem. Řekl mi, že jste trochu popili a pak si zašli k němu do kabinetu na skleničku vína. Pak si přál, abych mu prohlédl myšlenky. Nebyl si jistý, zda se mezi vámi něco stalo. Ani se mu nedivím. Alkohol je alkohol.“
„A co jste zjistil?“ Stejně jako se podíval na Snapea, se teď ředitel díval na ni.
„Takže ano.“ Nevěděla jak se má na tohle tvářit. „Pane řediteli, já…“
„Nemusíte nic říkat, Lailo. Buďte naprosto klidná. Nechám si to pro sebe,“ usmál se na ni ředitel.
Komentáře
Přehled komentářů
No, tak to je docela síla. Nikdy bych neřekla, že by Brumbál lhal, ale když je to v tomto případě tak ... uvidíme, jak to bude dál. Moooc se mi tahle povídka líbí. Je super a taková... originální. Moooc krásně píšeš. A díky, že tu povídku vůbec ještě píšeš, když tu máš jen komentáře ode mě. Měli by se ti, kteří si tuhle perfektní povídku čtou polepšit. Moooc díky.
1 komentář
(Magda, 9. 3. 2008 13:01)