7.: Ples
„Co si obleču?!“ Laila už od oběda pobíhala celá rozrušená po svém pokoji. Dnes večer má být ples na počest jejího pevného zdraví. A ona ani neví v čem tam půjde. Přeběhla pokoj a otevřela velkou skříň. Pohledem projela oblečení, které v ní bylo. Zastavila se u šatů, o kterých ani nevěděla, že je ještě má. Vytáhla je ze skříně a postavila se s nimi před zrcadlo.
„Jsou naprosto dokonalé. Společenské, jemné, elegantní, ale zároveň malinko provokativní. Prostě dokonalé.“ Měly nádhernou rudě červenou barvu. Hluboký výstřih, vázání za krkem, širší lehká sukně složená jen z jemných šátků, které šatům dávaly nadýchaný dojem.
„Tak přesně tyhle si vezmu,“ zamumlala si pro sebe tiše a začala se svlékat. Zákon schválnosti se však proti ní spiknul a když už na sobě neměla žádné oblečení a chystala se obléct si šaty, někdo zaklepal a vešel dovnitř aniž by počkal na vyzvání. Samozřejmě, že to byl Snape. Jakmile si všimnul, že na sobě Laila nic nemá, pohotově se zase vrátil zpět za dveře, ale nechal si je pootevřené, protože s ní potřeboval mluvit.
„Severusi! Vy si umíte vybrat dobu,“ stěžovala si Laila a rychle si oblékala šaty. „Co potřebujete?“
„Jen vám mám vyřídit od ředitele, že ples začíná v sedm hodin,“ řekl a zase odešel.
Laila se v klidu dooblékala, upravila, učesala a vyrazila do Velké síně. Teď už si konečně pamatovala cestu. Prošla poslední chodbou a zastavila se před vchodem do síně. Zevnitř už byla slyšet hudba. Byla nervózní. Sni nevěděla kdo všechno tam bude. Určitě tam bude Brumbál a ostatní profesoři.. Slyšela také, že se tam objeví pár významných lidí z ministerstva.
Otevřela dveře a vešla dovnitř. Kolejní stoly byly pryč. Nahradili je stolky menší. Zůstal jen stůl pro profesory. Laila zamířila přímo k němu. Cítila na sobě pohledy ostatních kouzelníků, kteří se plesu účastnili. Všichni si ji zajímavě prohlíželi. Zvláště ta mužská část na ní mohla oči nechat. Po chvíli je však zase odtrhli. Jen někdo to ale neudělal. Snape seděl tiše na svém obvyklém místě a neustále ji pozoroval. Byla nádherná. Rudá barva šatů, které na sobě měla jí ohromně slušela. Byla přímo okouzlující. Prošla kolem něj a on jen letmo zachytil její parfém. Nedokázal jeho vůni k ničemu přirovnat.
Laila se posadila jako obvykle vedle něj a ještě poslouchala věty typu: „Vypadáte nádherně, slečno.“ Řekli jí to snad už všichni, kromě jeho. Otočila se na něj.
„Dobrý večer, Severusi.“
„Dobrý večer,“ odpověděl chladně jako vždycky a letmo se jí podíval do očí. Dokonce i to líčení se mu líbilo víc než jindy. „Všiml jsem si, že máte nový parfém. Zajímavá vůně. Z různých rozhovorů jsem se doslechl, že některé čarodějky si parfémy vyrábějí samy. Tohle je také vaší vlastní výroby?“ zeptal se poněkud zvědavým tónem.
„Ne,“ odpověděla mu tiše Laila. „Kdybych si parfémy vyráběla sama, většina z nich by voněla po vanilce nebo růžích. Tohle jsem si koupila v mudlovském obchodě. Je to parfém od poměrně známého mudlovského výrobce. Christian Lacroix. Drahé, ale pro mě vynikající parfémy.“ Usmívala se a nadělávala si večeři. „Přesto, ale doufám, že se naučím parfémy vyrábět sama. Chtěla bych si příští týden jeden zkusit vyrobit k narozeninám.“
„Máte příští týden narozeniny?“ zeptal se Snape překvapeně. To ho docela překvapilo. Že by si zahrál na gentlemana a dal jí nějaký dárek? Ani nemusel přemýšlet co by jí dal. Pochybuje, že by se stihla naučit do příštího týdne výrobu parfémů. Možná, když bude mít čas a ona ho nijak nevyprovokuje k další hádce, tak by jí mohl nějaký připravit jako dárek. Rozmyslí si to.
Na parketu už bylo mnoho párů, kteří si s chutí zatančili vídeňský valčík nebo něco jiného. Laila však celou dobu seděla u stolu a povídala si s Brumbálem o tom, jak se jí líbí nové práce. Před sebou měla položenou skleničku s ohnivou whisky. Skoro ji hypnotizovala pohledem. Chvíli přemýšlela v kolik hodin půjde spát, když se Brumbál postavil a rozhodl se pro přípitek.
„Jsem rád, že se nás tu dnešní večer sešlo tolik. Doufám, že až se tu bude konat další ples, sejdeme ve stejně hojném počtu. Rád bych připil naší nové ošetřovatelce, slečně Laile Calebové,“ usmál se na ni a pozvedl svůj pohár. „ Jsem rád, že jste zdráva a přeji vám mnoho úspěchů ve vašem novém zaměstnání.“ Ještě jednou pozvedl pohár směrem k ní a pak všichni společně upili červeného skřítkovského vína. V ten moment se zábava rozjela ještě rychleji. Brumbál se zapletl do rozhovoru s jakousi neznámou ministerskou pracovnicí. Laila stále seděla na svém místě a úplně zapomněla na to, že vedle ní sedí Snape, který se baví asi tak jako ona sama.
„Vidím, že se také bavíte,“ prohodila směrem k němu. Severus jen přikývl. „Pijete ohnivou whisky?“ Snape se na ni podíval. Pohled mu spíše pomalu sklouzával k hlubokému výstřihu, ale čas otočil zrak od své kolegyně a podal dvě sklenky a láhev ohnivé whisky. Rozlil a jednu skleničku podal Laile.
„Nikdy bych nevěřil, že sem Brumbál přijme tak krásnou ošetřovatelku jako jste vy,“ prohlásil Snape a trochu se zakymácel na židli. Snažil se zachytit Lailu poněkud ostřejším pohledem. Láhev ohnivé whisky teď byla prázdná a poslední zbytky teď byly ve skleničkách obávaného profesora a nové ošetřovatelky. Ani ona už neviděla zrovna ostře. Severus tam seděl asi třikrát. Bohužel většinou mluvili všichni tři Severusové, ale k jejímu štěstí mluvili všichni stejně takže se jim dalo docela rozumět.
„Vy mi lichotíte,“ začervenala se Laila. Většinu té krásné červeně, která se jí rozběhla po líčkách obstarala ohnivá whisky. Laila přitáhla po stole další láhev. A pomalu si nalila.
„Proč tu mám tři skleničky?! Chci jen jednu! Nevím co si to ti skřítkové myslí. Proč je proboha slepily dohromady? Chápete to Severusi?“ Snape jen zavrtěl hlavou a ztěží ze sebe vydal tiché:
„Ne. Lailo? Lailo pojďte se projít. Na mě je tu moc lidí,“ ušklíbnul se Snape. Kdo by se mu ale divil, že je tam na něj moc lidí, když každého, stejně jako Laila, viděl nejméně třikrát?
Snape s Lailou se zvedli ze židlí a vydaly se na procházku hradem. Zrovna procházely kolem brány, kde si jich všimla Paní Norrisová.
„Dáte si skleničku červeného vína?“ zeptal se Snape Laily a snažil se udržet rovnováhu.
„Jednu?“
„Jednu.“
„Ale jen jednu.“
„Jen jednu.“
„Slibujete, že jenom jednu?“
„Slibuji, že jen jednu.“
„Tak jo.“
„A na koho si připijeme?“ oba se rozhlédly kolem sebe a snažili si všimnout nečeho na co by si mohli připít. Pak Snape vyhrkl.
„Na mrchu Norrisovou.“
„Tak na mrchu Norrisovou. Proč je to mrcha?“
„Protože ji nemám rád.“
„Tak na mrchu.“
Došli až na ošetřovnu a zalezli do Snapeova pokoje. Oba se posadili ke stolu a Snape podal dvě skleničky a láhev vína. Posadil se také a rozlil. Každý se chopil své skleničky, připily si na mrchu Norrisovou a začali si povídat. Došli až k té,matu vtipy. Laila zrovna jeden dovyprávěla. Oba dva vyprskli víno, kterého si upily a začali se smát. Nemohli ten smích zastavit. Postavili se, aby se mohli aspoň trochu uklidnit, ale ani to jim nepomohlo. Pak se chtěli zase pokusit posadit. Zatočili oba zároveň k posteli a posadili se na její okraj. Pořád ještě se smáli, jako by je někdo donutil vypít Chechtací lektvar. Oba dělali co mohli, aby se přestali smát. Pak si ale lehli aby smích ustály ještě lépe. Jakmile se dotli peřin, spadla jim víčka a mysl se zatoulala úplně někam jinam. Okamžitě usnuli.
Otevřel oči a tiše zaúpěl bolestí. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
„Co jsem dělal, že jsem si tohle vysloužil?!“ mumlal tiše. Pak si vzpomněl na včerejší ples.
„Kocovina,“ shrnul všechno pod jedno slovo. Musí se dát do pořádku. Rozhodl se vstát. Přehodil nohy přes postel, nedopadli však tak jak by měli. Zastavili se o něco úplně jiného než je okraj jeho postele. Snape pomalu otočil hlavu.
Postava vedle něj se zrovna probouzela. Tiše zaúpěla bolestí. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava.
„Bože, co jsem to dělala, že jsem si tohle vysloužila?!“ mumlala tiše. Otevřela oči.
„Severusi! Co zase chcete?!“ zakřičela, když si všimla, že se nad ní sklání Snape.
„Neřvěte tak! Já nic nechci, ale vy byste se měla rozhlédnout a pokud si troufáte tak zavzpomínejte co se dělo včera večer po plese. Já si nemohu vzpomenout. Jediné co si pamatuji je, že jsme pili ohnivou whisky a ještě nějaké Brumbálovy přípitky. Mnohem víc by mě ale zajímalo jak jsme se dostali sem.“ Laila se zvedla a rozhlédla se po pokoji. Byl to jeho pokoj.
„Mám takový pocit, že jste mě sem zval na víno“
„A vy jste něco vyprávěla.“
„Hrozně jsme se tomu smáli“
„A pak jsme se zase posadili.“
„Sem“
„A dál..“
„Už se nepamatuji.“
„Ani já.“
„Máme problém?“
„Problém?! Tohle je katastrofa!“
„To říkáte mě? V y jste navrhnul, že půjdeme sem a dáme si víno!“
„Vy jste to přijala!“
„Neměla bych co přijímat, kdybyste nic nenavrhoval! Máme jen dvě možnosti. Buď se prostě stalo jen to že jsme tu usnuli hned jak jsme si sedli a nebo se stalo to nad čím oba přemýšlíme a to v co doufáme že se nestalo!“
„Kdybych s vámi nepil tu ohnivou whisky tak bych..“
„Ano?! Tak byste co?“
„Nechte toho! Kdybych nebyl opilý, tak jsme tu nemuseli skončit v téhle příšerné situaci a já bych se ráno po probuzení nemusel děsit toho, že vedle mě spíte vy!“
„Co tím chceš říct?!“
„Tím chci říct, že bych aspoň věděl co se dělo včera večer!“
„Na co narážíš?“
„Na nic nenarážím!“
„Ale ano. Jde ti totiž o to, že kdybys nebyl opilý tak bys věděl co se stalo. A kdyby se něco stalo, a já nevím co se stalo,“ dodala rychle, když si všimla jeho pohledu, „tak to vypadá, že by sis to neodpustil!“ Severus jí na to nic neřekl. Lailu tím ale vytočil. Jeho chování si tedy byložila po svém.
„Takže je to jasné!“ křičela. „Podle tvého pohledu lze jasně usoudit, že kdybys nebyl opilý, nikdy by jsi se mnou nechtěl mít společného víc, než zaměstnání! Nemám pravdu?!“ Zase jí na to nic neřekl.
„Fajn,“ řekla jen smutným hlasem, „Aspoň, že to vím.“ A odešla.
Severus stál na místě. Přemýšlel o tom co právě udělal. Neměl jí nechat odejít. Neměla pravdu. Ale on jí to nevyvrátil. Nikdy neřekl, že by sní nechtěl nic mít. Líbila se mu. A zjišťoval, že každým dnem jeho zalíbení v ni roste. Vzhled, chování, všechno na ní ho přitahovalo.
Procházela chodbami Bradavického hradu. Nechtěla být ve svém pokoji. Byl až moc blízko jemu. Chtěla od něj být co nejdál. Myslela, že se mu aspoň trochu líbí. Jeho pohled jí o tom málem přesvědčoval. To jak se na ni díval včera večer, když procházela Velkou síní. Musel přece lhát!! Ale proč jí to nevyvrátil?! Teď už jí na mysl přišlo jen jedno. Myšlenka, kterou se zabývala stále víc a víc. Líbí se jí. Teď už si to mohla přiznat. Jemu to ale neřekne. Jen by se ztrapnila. On se jí vlastně přiznal, že o ni nestojí. A ona by mu teď chtěla říct, že k němu něco cítí? Ne, to vážně nepřipadá v úvahu! Zajde na chvíli za Brumbálem. Aspoň přijde na jiné myšlenky. A taky by si mohla zajít na Příčnou.
Komentáře
Přehled komentářů
na dalsi kapitole uz samo pracuju, ale mam dost prace. ALE:s valekou pravdepodobnosti se tu dalsi kapitola objevi uz....zitra rano!!!
??????
(Magda, 8. 3. 2008 19:43)Tak kde je ta další kapitolka. Já už se nemůžu dočkat. Prosím, prosím.
Další kapitola?
(Magda, 1. 3. 2008 12:18)A kdy bude další kapitolka? Prosím, ať je co nejdřív. :)
komentář
(Magda, 1. 3. 2008 12:15)
Ahoj.
Moc Ti děkuji za věnování. Tahle kapitolka se mi opravdu líbila. Škoda tedy toho konce. Snad jí Snape řekne, že jí má rád. Byl hlupák, že to neudělal hned v tu chvíli, kdy řekla: „Fajn,“ řekla jen smutným hlasem, „Aspoň, že to vím.“ A odešla. No jo. Škoda. ALe opravdu moooooc se mi kapitolka líbila. Píšeš moooooc krásně. Děkuji, že tuhle povídku píšeš. Moc děkuji.
zitra (doufam)
(Autorka, 8. 3. 2008 23:04)