Jdi na obsah Jdi na menu
 


6.: Znova

22. 2. 2008

Laila se probudila pozdě ráno. Nebo jí to tak aspoň připadalo. Otevřela pomalu oči. Dělalo jí to trochu problémy. Pohla trochu hlavou.

„Proboha! Vy jste vzhůru! No sláva!“ křičela nadšením jakási žena v bílém oblečení. Laila se po ní ohlédla a prohlédla si ji. Byla to jedna z dívek, které zaučovala u Munga. Ale co tu dělá ona?!

„Natalie,“ přivolala si svoji bývalou žákyni. Ta okamžitě přiběhla.

„Ano, slečno?“

„Přiveďte sem někoho z léčitelů.“ Natalia jen přikývla a hned pro někoho běžela. Laila se zatím rozhlédla po pokoji. Na nočním stolku stála váza a v ní byly nádherné květiny.

 Do pokoje vešel muž v bílém plášti. Přešel až k Lailině posteli a mile se na ni usmál.

„Tak jak se máte, Lailo,“ zeptal se.

„Myslím, že dobře, doktore Empsi.“ Usmála se na něj na oplátku.

„To jsem rád, že si mě ještě pamatujete.“

„Jsou to teprve dva dny co jsem v Bradavicích, tak proč bych na vás měla v tak krátké době zapomenout?“ podivila se.

„No jde o tom, že za prvé v Bradavicích nejste jen dva dny a za druhé…“

„Moment…nejsem v Bradavicích jen dva dny? Co za druhé?“ Laila se začala bát toho co jí chce doktor říct. Mělo to snad být jen to, že nová práce byla jen sen?!

„Jde o tohle. Všechno vám vysvětlím. Není toho moc. V Bradavicích jste totiž pracovala sedm dní. Proč ten minulý čas? Před dvěma týdny jste se snažila připravit jeden lektvar. Předpokládáme, že jste neznala jeho název, protože jinak byste jen otočila na další stránku. K našemu štěstí byly přísady, které jste použila staršího data a tak lektvar neúčinkoval tak, jak by měl. Nadýchala jste se jeho par a dá se říct, že jste omdlela.,“ popisoval doktor. Laila si zatím podala ze stolku skleničku vody a pomalu pila.

„Měla jste štěstí, že vás našel profesor Snape tak brzy.“ Při vyslovení jejího „zachránce“ se Laila začala dusit vodou, kterou do teď pila. 

„Kdože mě našel?!“

„Profesor Snape. Byl to také on kdo vás sem přivezl a komu jsme dali jako prvnímu vědět, že jste vzhůru.“

„Cože?!“

„Ano, říkal, že si pospíší. Zdá se, že měl o vás strach.“

„Tak to se vám opravdu jen zdálo,“ konstatovala Laila suše.

„Ale no tak. Nesmíte mu křivdit.“

„Já mu přece nekřivdím.“

„Lailo. Víte slyšel jsem, že je to nejobávanější profesor v Bradavicích. Můj syn tam studuje. Ale představte si jak s tímhle musí žít. On se snaží ty žáky něco naučit. Možná je na ně trochu tvrdší, ale i to musí někdy být. Můžete to samozřejmě, pokud vám jeho chování vadí a vy nemáte nic jiného na práci, změnit.“

„No to bych mohla,“ ušklíbla se. „ Ale jak?“

„Na to už budete muset přijít vy sama. Jen vám tím chci říct, že ho nesmíte předem odsuzovat. Mohlo by se stát, že se do vás zamiluje, ale vy si to špatně vyložíte. Budete si v jednom kuse říkat, že u něj to není možné. Přesto to může být pravda.“

„Nemáte náhodou vyškolenou psychologii?

 „Jen tak mezi námi…když jste tu ležela ty dva týdny…nezdálo se mi že by vám na něm nezáleželo…a to samé platí i o něm. Neviděla jste ten jeho výraz ustaranosti a strachu, když vás sem přivezl,“ usmál se na ni, otočil se a odešel.

Tak nad tímhle se Laila musela zamyslet. Bohužel to teď ale nešlo, protože jí do pokoje vešla návštěva.

K její posteli se blížil muž s delšími černými vlasy, sinalou pletí a v černém hábitu. Laila ho hned poznala.

„Doktor mi říkal, že přijdete,“ informovala ho s letmým úšklebkem na tváři. Snape na to nijak nezareagoval. Laila si ho pozorně prohlédla.

„Žádné dárky, kytky, alkohol?“ zavtipkovala. Snape si ji změřil ostrým pohledem a pak sáhl do hábitu. Vytáhl hůlku a elegantně s ní mávnul. V ruce se mu objevila nádherná bílá růže.

„Rudá by byla hezčí,“ špitla si pro sebe Laila. Nepočítala však s výborným sluchem svého kolegy, který jen znova mávnul hůlkou a růže v Lailině ruce změnila barvu.

„Děkuji.“

„Mám vám vzkázat, že se tu zastaví Brumbál. Za chvíli.“ Sotva větu dořekl do místnosti vplul ladným krokem ředitel.

„Lailo, jak se vám daří?“ zeptal se hned s milým úsměvem na tváři.

„Dobře děkuji,“ usmála se na něj také.

„Vidím, že jednu návštěvu už máte. Nebudu vás dlouho unavovat. Přišel jsem vám jen říct, že na počest vašeho štěstí budeme v Bradavicích pořádat ples. Budete už zítra večer tak doufáme, že přijmete pozvání.“

„Určitě, přijdu ráda.“

„No tak to je ovšem skvělá zpráva. Bohužel už musím jít. Zatím se mějte Lailo,“ usmál se na ni ještě a odešel.

„Ples?“ podivila se Laila.

„Díky bohu nebude maškarní,“ šeptnul Snape.

„Severusi, doktor mi řekl, že to vy jste mě z té učebny dostal ven. Asi už také víte, že jsem ztratila paměť a zajímalo by mě, co si o vás myslím. Řekli, že v Bradavicích jsem už sedm dní. Už jsem se něco naučila.?“ Snape si vyčaroval křeslo a pohodlně se do něj usadil Pomalu jí řekl všechno co se stalo ode dne kdy do školy přišla. Jen jednu věc jí zatajil. Hádku. Tu, kvůli které začala rozbíjel láhve s lektvary a nakonec kvůli ní ztratila část paměti. Pak skončil.

„Vypadá to, že si docela rozumíme. Děkuji.“ Snape ji ještě poprosil aby chvíli počkala, že se jen zajde na něco zeptat. Do minutky byl zase zpět.

„Chcete se vrátit do práce nebo tu chcete zůstat?“

„Už můžu jít?“ zeptala se udiveně. Snape jen stroze přikývnul.

„Můžete, ale máte být opatrná.“ Laila začala okamžitě vstávat z postele.

„Jen se převléknu a potom můžeme jít.“

Netrvalo jí to dlouho. Neměla s sebou žádná zavazadla. Květiny, které dostala si vzala do rukou a pak se přes hlavní krb nemocnice přenesla spolu se Snapem do Bradavic.

 Severus jí jen řekl, že jeho kabinet je hned vedle, takže kdyby něco potřebovala stačí říct. Laila se na něj mile usmála a přikývla. Pak odešla do svého pokoje a začala si dávat vše do pořádku. Večer si pak šla unavená lehnout. Sotva se dotkla polštáře, usnula.

 Pomalu zmáčknul kliku a ještě tišeji vešel dovnitř. Zapomněl jí říct, v kolik začíná jejich hodina lektvarů.. Přejel pohledem po pokoji a zastavil jím u postele. Všiml si, že ještě spí. Řekl si, že ji výjimečně nebude budit a počká až se probudí sama. Otočil se a měl se k odchodu.

„Děje se něco?“ ozvalo se za ním slabě.

„Ne jen jsem chtěl..“

„Víte, že je neslušné mluvit s někým a být k němu otočený zády?“ poučila ho. Snape se tedy otočil.

„Většinou, když jsem vešel do vašeho pokoje a vy jste ještě ležela, začala jste o mě řvát co tu dělám,“ připomněl jí.

„Tak to máte štěstí. Nemám v plánu řvát tak brzy po ránu. Tak co jste potřeboval?“

„Jen jsem chtěl abyste věděla, že naše hodiny lektvarů budou začínat v osm hodin ráno.“

„Dobrá, dobrá,“ souhlasila. Snape se na ni zkoumavě podíval. Slušelo jí to. Viděl sice jen obličej, protože pořád ještě byla zakrytá peřinou, ale slušelo jí to. Ty dva týdny, kdy byla u Munga. Docela nerad si to přiznával, ale měl o ni strach. Zdálo se, že k ní necítí lhostejnost jako k většině žen. Laila byla jiná. Už tehdy po té hádce, když ji rozplakal, když rozbíjela ty lektvary…stačilo ji chytit jen za ruku..byl k ní tak blízko…všimnul si, že má nádherné oči…štíhlá postava…plavé dlouhé vlasy….nemluvě o jejím chování. Nenechá se zastrašit. Ne, ona ho ještě provokuje.

Úplně zapomněl, že pořád ještě stojí ve dveřích a dívá se na ni. Byla vážně kouzelná. Protahovala se jako kočka. Aniž by si toho všimla vytratil se z jejího pokoje.

 Podívala se po pokoji. Měla za to, že tam pořád ještě je..

„Škoda,“ řekla si pro sebe. Na chvíli se zahleděla do bíle zdi. Nevěděla jestli k němu před tím než přišla o část své paměti něco cítila, ale teď jí byl docela sympatický.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

komentář2

(Magda, 29. 2. 2008 12:59)

Aha. Tak ne. Myslela jsem, že je tam ještě jedna kapitolka. Tak si ale prosím pospěš s tou další. Moc se mi tahle povídka líbí. :)

komentář

(Magda, 29. 2. 2008 12:57)

Hezky se to vyvíjí.Jdu na další. :)