5.: Spolu
5.: Spolu
Laila si na sebe oblékla novou košilku a lehla si do postele. Nepřemýšlela ani o tom co by chtěla, aby se jí zdálo. Narychlo si zrekapitulovala dnešní den a usnula.
Ráno se v sedm probudila, rychle vstala a začala se oblékat. Byla v podstatě hned hotová. Upravila se a šla do kanceláře. Chtěla si ještě dát do pořádku nějaké věci, když dovnitř vešel Snape. Když si všimnul, že jeho kolegyně je už vzhůru, sedí za stolem a už pracuje, tak se zastavil.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho s úsměvem. Snape ji sjel pohledem.
„Dobré ráno,“ odpověděl i když mu to nebylo zrovna pochuti. „Tak brzy ráno a vy už jste v pracovním?“
„Přesně tak. Odmítám si zničit další košilku.“ Už to vypadalo, že se ztrhne hádka. To by ale nesměl přijít Brumbál.
„Á, dobré ráno. Výborně. Jsem rád, že tu jste oba dva. Mám ještě nějakou práci, takže se tu s vámi nezdržím dlouho. Tak abych přešel rovnou k věci. Severusi, všimnul jsem si, že letos nemáte tolik hodin lektvarů. Místo toho jsem vás učinil kolegou naší slečny ošetřovatelky. Bude vás tu hodně třeba. Jak znám naše studenty, a zejména pana Pottera, tak tu pořád někdo bude. Laila nebude všechno stíhat, takže tu budete bývat poměrně často. A abyste nemusel chodit takovou dálku, rozhodl jsem se, že vás přestěhujeme sem. Vyčaruji vám pokoj hned vedle pokoje Laily. Váš kabinet samozřejmě přestěhujeme také. Myslím, že takhle to bude lepší,“ usmíval se na ně ředitel. „Asi by bylo lepší to vyřídit hned,“ dodal ještě ke Snapeovu překvapení a šel na ošetřovnu. Snape s Lailou šli za ním. Brumbál mávnul hůlkou a kousek od dveří Lailiny kanceláře se objevily další.
„To bude váš kabinet, Severusi. A vzadu je, stejně jako u Laily váš pokoj.“ Podíval se na hodinky. „Musím už jít, čeká mě ministr.“ Usmál se a odešel.
Jakmile se za Brumbálem zavřely dveře ošetřovny, Laila měla co dělat, aby v sobě udržela záchvat smíchu, který v sobě potlačovala už nějakou chvíli. Jenže pře Snapem jí to moc platné nebylo.
„Nevšimnul jsem si ničeho co by tu bylo vtipného,“ ozvalo se vedle ní. Laila se na to jen usmála.
„Asi půjdu pracovat,“ oznámila a šla se posadit za stůl do kanceláře.
„Nepůjdete:“
„Že ne?“
„Ne, jdete se naučit připravit další lektvar.“
„No jo, zapomněla jsem,“ omlouvala se a šla zase zpátky směrem ke sklepení. Snape si jen povzdychnul a šel za ní.
Sklepní učebna byla plná nažloutlé páry. Nebylo vidět pomalu ani na krok.
„Co jste to tam proboha dala?!“ rozčiloval se Snape a mával hůlkou kolem sebe, aby pára zmizela.
„Popravdě ani sama nevím,“ divila se Laila.
„Vy jste vážně příšerná. To nemůžete dávat pozor?! Člověk vás nechá samotnou a bez dozoru pět minut a vy mu zničíte učebnu!“
„No dovolte! Byl to omyl!“
„Nesvádějte to všechno na náhodu!“
„Nic na nikoho nesvádím!“ Laila byla bez sebe. Snape tu na ni ječel a přitom ani neměl pořádný důvod. „Je to moje teprve třetí hodina. Nemůžete na mě takhle řvát! Nejsem žádná vaše studentka, které by jste mohl odebrat body nebo dát školní test!“
„Kdybyste vy byla moje studentka, vaše kolej by byla v mínusu už po první hodině Lektvarů!“
„Tak to už jste přehnal,“ řekla tiše a Snape si všimnul, že jí po tváři ztéká slza. Laila se tam už víc nezdržovala a rozběhla se z učebny pryč. Slyšela ještě jak jí Snape volá jménem.
Doběhla na ošetřovnu a lehla si jednu z postelí. Bylo jí smutno, stýskalo se jí po její práci. Ale nejvíc jí ublížil Snape. Měla na něj vztek. Měla vztek na všechny ty hodiny, které s ním strávila ve sklepení nad přípravou lektvarů. Vstala a vzala do ruky lahvičku s lektvare, která stála na poličce. Byl v ní lektvar pro zkamenělé. Podívala se na tu tekutinu a tělem se jí rozlil obrovský vztek. Vztáhla ruku ve které držela tu lahvičku a vší silou jí praštila o zem. Vezme další lektvar a chystá se s ním udělat to samé. Vztáhne ruku, ale než jí stačí mávnout, někdo jí chytí. Laila se podívá po tom odvážlivci. Otočí se a najednou hledí do tmavých ledových očí.
„To ti nepomůže,“ řekl jí ledovým hlasem Snape a vytrhl jí lektvar z ruky. Znovu se jí podívá do uplakaných zelených očí a náhle si uvědomí, jak krásná Laila vlastně je.
„Pusť mi mou ruku,“ řekla klidným, ale zlomeným hlasem. Snape ji okamžitě pustil. Laila se otočila a zmizela ve své kanceláři. Ani Snape tam nepostával dlouho a vrátil se do své kanceláře také.
Na školních pozemcích se pomalu stmívalo. Hrad byl tichý a skoro jakoby se zdálo, že tam nikdo není. Profesoři byly většinou ve svých kabinetech nebo se bavili se svými kolegy. Jen ve dvou pokojích byla úplná tma a ticho.
Severus Snape seděl za pracovním stolem a přemýšlel o své nové kolegyni. Ona na seděla ve sprše a nechávala na sebe padat kapky teplé vody. I ona přemýšlela o svém novém kolegovi. Ale nejen o něm. Stýskalo se jí po práci, kterou měla. Po kamarádkách. Chtěla vědět proč na ni dnes tak křičel. Ale ze všeho nejvíc se potřebovala rozhodnout. Vypla vodu, osušila se a oblékla košilku. Vešla do pokoje a hned si šla lehnout. Byla unavená a nechtěla už pracovat. Usnula téměř okamžitě.
Snape se zvedl od stolu a podal si knihu. Otevřel ji, ale po několika minutách ho čtení přestalo v ten moment bavit. Začal se tedy chystat ke spánku také.
Ráno se Laila probudila dřív než měla v plánu. Bylo teprve šest hodin a jí už se spát nechtělo. Řekla si tedy, že se hned převleče a dodělá práci, kterou měla dělat včera.
Natahovala k poslední a nejvyšší poličce, když se otevřely dveře vedlejší kanceláře.Sál v nich muž v černém hábitu a rozhlížel se po ošetřovně. Všimnul si už pracující Laily. Chvíli na ní spočinul pohledem ale pak za sebou jen zavřel dveře a odešel z ošetřovny.
„Syčák jeden netopýrskej!“ zanadávala si pro sebe Laila. „Mohl se aspoň zeptat, jestli nechci pomoct! Ne že bych od něj pomoc potřebovala, ale jen tak ze zdvořilosti se zeptat mohl.“ Slezla ze žebříčku a šla se podívat do svého pokoje kolik je hodin.
„Páni, osm. Měla by být další hodina. No ale když je pryč?“ Rozhodla se najít sklepní učebnu sama. Cestu už šla několikrát, takže už jí to nedělalo v podstatě žádné problémy. Vztáhla ruku po klide a otevřela. Rozhlédla se po učebně. Měla za to, že ji tady aspoň bude čekat. Ale to ne. Milostivý se asi toulá někde pryč. Nad touhle myšlenkou se pousmála. Přešla ke kotlíku, u kterého pracuje a vytáhla si ze skříně učebnici, kterou se řídí. Našla si nějaký lektvar. Jeho název byl skryt pod jakousi čmáranicí, ale ji zajímal spíše účinek. A ten vypadal poměrně lákavě. Nachystala si přísady a začala pracovat.
Všechno se jí doposud dařilo. Zjistila, že když s ní není Snape, jde jí to líp. Pak se ale otevřely dveře a dovnitř někdo vešel. Věděla, že je to on. Ani se neotáčela. Nechtěla s ním vůbec mluvit, pokud to nebude nutné.
Snape přešel učebnou až k ní a podíval se co připravuje. Laila se však postavila tak,aby nic neviděl. Samozřejmě, že schválně. Tím ho malinko vykolejila. Nádech a výdech ho uklidnil a on se tak mohl dál věnovat své oblíbené práci - pozorování. Aniž by sám chtěl, myšlenky se mu zatoulaly úplně jinam než měli. Najednou si nevšímal barvy lektvaru, který Laila vařila,ani toho jestli přidává správně přísady nebo jak tlusté je krájí. Spíše zkoumal Lailin vzhled. Štíhlá postava, plavé dlouhé vlasy téměř po pas. Když mu šla naproti všímal si ladných pohybů. Když stála blízko něj a mluvili spolu všimnul si krásných zelených očí. Občas měl chuť…než však stačil domyslet na má občas chuť, objevil se uprostřed učebny něčí patron a podal Snapeovi zprávu jejíž znění bylo Laile zatajeno.
„Musím na chvíli odejít. Jsem rád, že jste se rozhodla připravit lektvar sama. Za chvíli se vrátím a doufám, že tu učebnu tu najdu.“ S tím se otočil a zmizel za dveřmi. Laila se dál nerušeně věnovala lektvaru stejně jako před tím.
Tyhle návštěvy narychlo nesnášel. Prošel branou a šel rovnou do učebny lektvarů. Otevřel dveře a okamžitě si všimnul hustého dýmu, který se vznášel u stropu. Rychle se rozhlédl po učebně a zastavil se pohledem na ženě, která ležela na zemi a zjevně byla v bezvědomí.
komentář
(Magda, 29. 2. 2008 12:46)