3.: Co na to říct?
Celý den se Laile táhnul neuvěřitelně pomalu. Smrt jejího budoucího kolegy ji malinko zasáhla. Měla za to, že jen přidělává Brumbálovi starosti. Snažila se mu nějak omluvit, ale pokaždé jí řekl to samé.
„Není to vaše vina, slečno“
Ale je to přece ona, kdo neumí namíchat ani jeden léčivý lektvar. Kdyby to uměla, nemusel by ředitel hledat dalšího zdravotníka. Teď se ale musí soustředit na práci. Dávala si vše na ošetřovně na nová místa, tak aby přesně věděla kde co má. Dnes by se za ní měl opět stavit Brumbál. Říkal, že sehnal nového kolegu. Než se však Laila stačila zeptat koho, ředitel byl pryč. Byla zvědavá. Doufala, že to bude někdo mladý. Asi tak v jejím, věku a samozřejmě by měl být pěkný. Včera večer přemýšlela nad tím samým. Hádala kdo jí bude pomocnou rukou. Ale nejvíc ji zajímalo, jak ho Brumbál najde. Celé dny už se z Bradavic ani nehnul. Nejspíš to domlouvá přes dopisy. A co kdyby to byl někdo ze zdejších profesorů? Mělo to asi jen jeden háček…jediný kdo tu byl mistrem přes lektvary byl Severus Snape. Představa, že by měla strávit několik týdnů se Snapem jí hlasitě rozesmála. Ještě chvilku si s touto myšlenkou pohrávala v mysli. Ukázalo se, že to ale nebyl dobrý nápad. Přivodila si až záchvat smíchu a nemohla se přestat smát. Posadila se na jednu z postelí v ošetřovně a pořád se ještě smála. Snažila se ten smích zastavit, ale nešlo to. V mysli se jí pořád vracela ten směšný obrázek jí a Snapea.
Hlasitý smích vzbudil zvědavost v řediteli školy. Když vešel na ošetřovnu musel se usmát, když viděl Lailu svíjející se v křečích smíchu.
„Smím se zeptat co vás tak pobavilo, slečno?“ Laila mu nebyla ani schopná odpovědět.
„Radě..raději…ani ne,“ oznámila mu co nejsrozumitelněji jak jen mohla. „Mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se už klidněji.
„Nic nepotřebuji jen jsem vám přišel říct, že váš nový kolega a já vás přijdeme za hodinku navštívit, tak ať nejste překvapená.“
„Dobře, děkuji.“ Ředitel jen kývnul hlavou a zase odešel. Laila se na moment pozastavila nad tím co jí ředitel řekl. Nový kolega. A už za hodinu. Měla by se upravit. Co když to bude někdo o koho by mohla stát?! Musí vypadat co nejlépe.
Doslova se prohrabala všemi skříněmi, které v pokoji měla. Nakonec usoudila, že bude nejlepší, když zůstane tak, jak je. Jen malinko pozmění svůj vzhled. Stoupla si k zrcadlu a jemně si rozházela účes. Vypadala trochu neupraveně A právě to bylo jejím cílem. Teď už zbývalo jen jedno jediné. Čekat.
Vrátila se zpět na ošetřovnu a vrátila se zpět ke své práci, u které skončila.
Přerovnávala poličku s některými přísadami do lektvarů, když se jí za zády ozvalo:
„Slečno Calebová?“ Laila se otočila ke dveřím. Stál v nich Brumbál a…Laila nechtěla věřit svým očím. Ne to asi ne. To se jí jen zdá. Usnula. To je totiž naprostá blbost.
Ještě chvíli se dívala na muže stojícího vedle Brumbála. Tak se jí to asi nezdá. Ale, že by on?
Neznala ho dlouho, ale bylo jí jasné, že pokud spolu mají spolupracovat….no nejspíš se povraždí. Co víc k tomu říct? A taky co NA TO říct?
„Tak tohle bude pro letošní rok váš kolega,“ oznámil jí s úsměvem Brumbál a ukázal na Muže v černém hábitu.
„Profesor Snape je ve všech ohledech výborný co se týče příprav lektvarů. Věřím, že si spolu budete rozumět,“ usmál se na Lailu a všiml si jejího pohledu. „Zdá se mi to nebo jste překvapená, slečno?“
„No, co na to říct? Jsem překvapená, máte pravdu. Čekala jsem, že to bude někdo z ministerstva jako pan Bennet.“
„Ano, původně jsem chtěl znovu někoho takového, ale pak mě napadalo, že tady Severus má čas a navíc je to opravdový mistr svého oboru. No, myslím, že byste si měli domluvit vaši první schůzku,“ navrhnul Brumbál.
„Zítra,“ vyštěknul Snape, otočil se a odešel.
„A nic víc?“ otočila se Laila na Brumbála.
„Časem poznáte, že Severus není zrovna výřečný,“ mrknul na ni a odešel také.
Ráno vzbudilo Lailu nešetrné bouchání na dveře jejího pokoje. Její mysl se ještě toulala ve snách a tak si v podstatě ani neuvědomovala že řekla tiché: „Dále.“ Dveře se po vyzvání rozrazili a dovnitř vplul Snape. Rozhlédl se po pokoji a zastavil pohledem na Laile. Ta se okamžitě jakmile spatřila Snapea probudila.
„Co tu děláte?!“ křikla.
„Pokud vím, tak jste řekla dále. A pokud vím, opět, tak jsem vám jasně řekl, že dneska začneme s výukou,“ ušklíbl se pohrdavě.
„A pokud vím já, tak jste řekl jenom „zítra“ a nic víc. Tak jak jsem měla tušit, že se mi budete dobývat do pokoje už v sedm hodin ráno?!“
„To už není můj problém. A buďte konečně tak laskavá, vstaňte z té postele a oblečte se ať můžeme začít.“
„Nemíním z té postele vylézt, dokud budete v mém pokoji!“ Na to se Snape otočil a odešel do její kanceláře ve vedlejším pokoji. Laila se pomalu zvedla z postele a začala se oblékat. Běhala po pokoji a hledala svůj hábit. Ten ale nebyl k nalezení. Nechtěla si ničit další oblečení. Pak si vzpomněla, že jej nechala ve své kanceláři. Tam ovšem čekal Snape.
„No bezva!“ řekla si a vydala se pro hábit. Otevřela dveře a potichoučku prošla kolem Snapea ke svému stolu na němž měla své oblečení. V duchu si nadávala, že tady už to oblečení nechávat raději nebude. Procházet kolem Snapea v černé saténové košilce jí totiž bylo proti srsti. Všimla, že když kolem něj procházela prohlížel si ji tím svým odměřeným pohledem. Ten jí však ani trochu nelíbil. Rychle popadla hábit, opět proběhla kolem Snapea a vběhla rychle do pokoje.
Konečně už byla oblečená a upravená. Netrvalo jí to dlouho takže doufala, že Snape nebude mít žádné řeči.
Vešla do kanceláře. Snape stál u okna, měl založené ruce a poklepával nohou. Nevšiml si, že Laila už přišla. Jakmile uviděla, jeho arogantní postoj a to poklepávání začalo v ní všechno vřít. S hlubokým nádechem a výdechem si založila ruce podobně jako on.
„Neklepej mi tady těma loňskejma křuskama od Bati,“ řekla ještě poměrně vyrovnaně a klidně. Snape se otočil.
„No konečně. To jste tam ten hábit zvonu šila, že vám to tak trvalo?“
„No tak k tomu bych se raději ani nevyjadřovala,“ odsekla.
„Má to snad nějaký hlubší význam?“
„Co je vám do toho?!“ vyštěkla na něj rozčileně.
„Mám málo času, takže bychom měli začít,“ řekl, „ošetřovna se pro přípravu lektvarů nehodí a proto bude lepší, když se budete učit ve sklepení. Stejně jako zdejší studenti.“
„Já nejsem žádná studentka, abyste mě učil v tom odporném sklepení.“
„To možná ne, ale pokud uděláte nějakou, třebaže malou, chybu, můžete vyhodit ošetřovnu do povětří. A kde byste potom chtěla ošetřovat naše pacienty? U Brumbála v pracovně?“
„Klidně.“
„No jak myslíte. Jenže já tu odmítám připravovat jakýkoli lektvar. Takže se uklidněte a jdeme do sklepení.“
„Já se v žádném sklepení..!“
„Už jsem řekl! A pojďte nebo zabloudíte. Já vás nechci mít na svědomí.“ Laila se opět zhluboka nadechla a šla za Snapem.
„Víte, že jste neskutečně arogantní?“ Snape jí na to nic neřekl. Ani nečekala, že by se k tomu nějak vyjadřoval.
Po zbytek cestu byly oba dva potichu. Došli do učebny, kde Snape učívá lektvary.
„Tak prosím, máte výjimečnou možnost vybrat si u kterého kotlíku chcete pracovat.“
„Fajn,“ odsekla a přešla k nejbližšímu kotlíku. Snape jí podal nějakou knihu. Laila se podívala na obal. Lektvary pro zdraví.
„Jak nápadité.“
„Na tom přece vůbec nesejde. Jsme tady abyste se naučila připravovat lektvary. Ne proto abyste kritizovala názvy knih.“
„Co kdybyste byl konečně zticha a začal mě něco učit? Nerada bych tu s vámi zůstávala celý den.“
„Tak poslouchejte, dámo! Já vás učit nechtěl. Pokud se vám něco nelíbí tak si to vyřiďte s ředitelem. A teď si vezměte tu knihu a nalistujte si Kostirost!“ křičel na ni. Laila byla úplně v šoku. Raději ale nic neříkala a nalistovala si v knize lektvar pro dorůstání kostí.
Po zbytek jejich první „hodiny“ byl klid. Laila se soustředila na lektvar. Docela jí to šlo. Přesto že dělala svůj první lékařský lektvar, Snape byl nekompromisní. Neustále ji poučoval co má jak dělat. Párkrát se malinko přestal ovládat. Už nekřičel, ale vytrhnul jí nůž z ruky a začal krájet místo ní, protože už se nemohl dívat na to jak má každé kolečko svrkoflíku jinak velké. Pak jí ho pro změnu vytrhl z ruky znovu, aby jí ukázal jak správně loupat fazolky a dostat z nich co nejvíce šťávy. Laila konečně přidávala poslední přísadu. Jakmile naposledy zamíchala lektvarem Snape jí oznámil, že to bude pro dnešek všechno.
„Teď už bychom měli být na cestě do Velké síně. Předpokládám, že už víte, která to je a jak se tam dostanete.“
„To je ta síň ve třetím poschodí?“ zeptala se opatrně.
„No, takže vás počkám přesně za pět minut dvanáct u brány. Pokud přijdete o minutu později, máte smůlu. Odcházím přesně,“ upozornil ji a odešel. Laila si sbalila své věci a vyčistila kotlík. Pak odešla zpátky na ošetřovnu, kde se převlékla. Chtěla aspoň u toho oběda vypadat pěkně.
Přesně za pět dvanáct stála u brány. Snape tam ale nebyl. Chvíli tam ještě počkala. Byla si jistá, že neodešel bez ní. Přesto jak se k ní dnes choval si byla jistá, že není zas tak bezcitný. Měla pravdu. Naproti jí šel Snape. A k jejímu překvapení měl dvě minuty zpoždění.
„Jdete pozdě,“ ušklíbla se na něj. Neodpověděl jí.
„Nebojte se, neřeknu to na vás, ale budu vás tím do smrti vydírat.“
„Vtipné,“ zatvářil se a šel směrem k Velké síni.
Došli k profesorskému stolu. Brumbál se na ně smál hned jak je uviděl. Byl poněkud překvapený, že jdou spolu. Snape i Laila se posadily ke stolu. Samozřejmě Brumbálovou zásluhou seděli vedle sebe.
„Jaká byla vaše první hodina?“ vyzvídal ředitel.
„Úžasná,“ ozvalo se unisono. Laila se Snapem se na sebe podívali. Chvíli se na sebe dívali ostrým pohrdavým pohledem a pak se otočili každý ke svému talíři s obědem.
„To jsem rád. Vypadá to, že si spolu pěkně rozumíte. Věřím, že se od Severuse hodně naučíte, Lailo. A možná, že když spolu budete stále takto dobře vycházet, přiučí vás Severus i něco víc než jen ty léčivé lektvary.“ Chvíli bylo ticho. Každý se pod touto větou snažil domyslet co měl Brumbál na mysli. Zvláště Snape s Lailou se nad tím zarazili. Severus se nad tím pohrdavě ušklíbnul, zatím co Laile zaskočilo. Snapeovi tak nezbývalo nic jiného než jemně bouchnout Lailu do zad.
„Měl jsem samozřejmě na mysli nějaké další zajímavé lektvary, které například nemají nic společného s ošetřováním,“ vymlouval se ředitel. Nemohlo mu však ujít, že zbytek profesorského sboru měl na mysli něco úplně jiného.
komentář
(Magda, 29. 2. 2008 12:20)