2.: Kolega
Najednou jako by se jí rozsvítilo. Dneska jede do Bradavic! Moment?! Má tam být
už na oběd!
"Kolik je hodin?!" rozběhla se hledat nějaké hodiny. Konečně našla
budík. Rychle se na něj podívala.
"Cože?! To né!" bylo už jedenáct. Za hodinu má být na obědě.
Podala si z nočního stolku hůlku a ze skříně vytáhla velký kufr. Mávla hůlkou.
"Balit," řekla a všechny věci se jí začaly skládat do kufru.
„Aspoň
trochu času jsem si ušetřila,“ oddychla si a začala se oblékat. Chtěla vypadat
pěkně. Vytáhla ze skříně staré plesové šaty. Pořád ještě vypadali krásně. Mávla
nad nimi hůlkou a barva šatů byla najednou pestřejší a čistější. Začala si je
oblékat. Měli tmavě zelenou barvu, krásně obepínali její štíhlou postavu až
lehce pod pas a pak se začali pomalu rozšiřovat. Za krkem si je zavázala a pak
se shlédla v zrcadle. Opravdu já moc slušely. Pak se začala upravovat.
Část vlasů si sepla sponou a zbytek nechala volně, jen je rozčesala.
Vzala si kufr a cestovní plášť,
který si přehodila přes ramena a rozloučila se svým domem. Vyšla ven a
zaopatřila jej ještě několika bezpečnostními kouzli. Pak si našla temnější
uličku, kde ji nikdo neviděl a přemístila se do Prasinek.
Objevila se u Tří košťat. Rozhlédla
se a hned zase pokračovala v cestě. Po nějaké době se před ní konečně
objevil hrad. Byl to nádherný pohled. Téměř pohádkový. Neměla ale čas, za deset
minut měla být u Brumbála v kanceláři. Šla tedy zase dál.
Došla
až k bráně. Zhluboka se nadechla a vešla do nádherné vstupní síně. Chtěla
pokračovat dál, ale za zády se jí ozval rozzlobený křik.
„Kdo
jste a co tu chcete?!“ křičel na ni starší shrbený muž se zažloutlými zuby a
kočkou u nohy.
„Jsem
Laila Calebová a jdu za profesorem Brumbálem. Bohužel jsem tu poprvé a nevím
kudy se dostanu do jeho kanceláře,“ vysvětlila mu.
Muž
si ji prohlédl ostrým pohledem a pak jí kývnul na znamení aby ho následovala.
Laila šla tedy za ním.
Zastavili
se u kamenného chrliče.
„Lékořicové
hůlky,“ křikl muž směrem k chrliči. Ten jakoby náhle oživnul. Laila si
nastoupila na schody a nechala se vyvést. Zastavila se pře dveřmi. Zabouchala a
čekala co se stane.
„Dále,“
ozvalo se. Laila vešla dovnitř. Hned naproti ní seděl za pracovním stolen
Brumbál.
„Vítám
vás,“ usmál se a pokynul Laile, aby se posadila.
„Jdete
právě včas. Chcete si nejdříve prohlédnout školu a ošetřovnu nebo byste raději
oběd?“
„Raději
bych oběd. Ještě jsem dnes nejedla.“
„Tak
tedy jdeme obědvat. Váš kufr pokud dovolíte, pošlu na ošetřovnu.“
„Ještěže.“
Brumbál ladně mávnul hůlkou a kufr rázem zmizel. Oba pak odešli
z ředitelovi kanceláře směrem k jídelně.
Laila
si cestou poslechla od Brumbála několik zajímavostí než do jídelny došli. Tam
už byly připraveny čtyři kolejní stoly a v jejich čele stál profesorský
stůl. Za ním už dokonce pár profesorů sedělo.
„Rád
bych vás s nimi seznámil. Budete se samozřejmě často vídat, proto by bylo
dobré, kdybyste se trošku poznali.“ Došli až ke stolu. Nikdo z profesorů
nevypadal překvapeně, takže už určitě věděli, že Laila přijede.
„Tohle,“
začal Brumbál, „ je má zástupkyně, profesorka přeměňování a ředitelka
Nebelvíru, Minerva McGonagallová.“ Laila i profesorka na sebe s úsměvem
kývli.
„Filius
Kratiknot, profesor Kouzelných formulí. Profesorka Prýtová, ředitelka
Havraspáru a profesorka Bylinkářství. A tohle je profesor Snape. Ředitel
Zmijozelu a profesor Lektvarů.“ Laila se na něj zadívala. Oproti ostatním
profesorům, on byl celý v černém a na tváři mu hrál nepěkný úšklebek. Už
na první pohled bylo vidět, že si všechny drží od těla. Řekla si, že si na něj
dá pozor, ale zároveň, aby se tu také pobavila, mohla by ho trošku provokovat.
„Ostatní
učitele uvidíte až později. Teď se prosím posaďte, jde se obědvat,“ řekl a
odvedl ji na jediné volné místo. Nevěděla jestli z toho má mít radost nebo
spíš ne, ale jedno bylo jisté, že bude sedět vedle Snapea.
„Toto
bude vaše stálé místo,“ usmál se na ni Brumbál. Laile to nijak moc nevadilo,ale
když se podívala na Snapea, všimla si, že moc nadšeně nevypadá.
Po obědě zavedl Brumbál Lailu na
ošetřovnu, kde měla strávit celý následující rok.
„Váš
nový kolega, pan Bennet, přijede dnes večer kolem šesté hodiny.,“ řekl jí a
odešel.
Laila se pomaličku vydala do své
kanceláře. Hned za ní měla svůj pokoj. Byl opravdu pěkný a vypadal pohodlně.
Vybalila
se věci avšechno co potřebovala pro práci si odnesla do kanceláře. Pak se
začala rozhodovat zda se má převléct do pracovního oblečení nebo zůstat tak jak
je. Nakonec došla k názoru, že na pracovní je brzo a když zůstane
v těch šatech, tak si je zničí. Rozhodla se tedy pro obyčejný hábit.
Převlékla se a začala si prohlížet vybavení ošetřovny. Po nějaké době ji
vyrušil Brumbál.
„Lailo,
už se dostavil pan Bennet?“
„Ne,
ještě se to neobjevil.“
„To
je zvláštní, už tu měl být.“ Laila se na něj znepokojeně podívala.
„Je
už šest hodin. Měl tu dávno být. Nikdy neměl zpoždění.“
„Všechno
je jednou poprvé. Možná má moc práce.“ Jakmile to dořekla, všimla si sovy
sedící v okně. Přešla k ní a dopis.
„To
je pro vás. Možná je to od něj.“ Brumbál rozlepil obálku a vytáhl z ní
pergamen. Jakmile si přečetl celý obsah podíval se na Lailu ustaraným pohledem.
„To
je od ministra. Vypadá to, že vám musíme najít jiného kolegu. Pan Bennet byl
před chvílí zabit Smrtijedy.“
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to je docela takové, ....ummmm jak to říct. Je to zlý osud, že zrovna když máš nastoupit do práce, tak tě zabijou smrtijedi. No, to se nedá nic dělat. Jsem zvědavá, kdo bude ten její new kolega. :)
komentář
(Magda, 29. 2. 2008 12:05)