Harry Potter - Ginnin bloček

Místo příjemných ranních paprsků slunce ji probudila obrovská rána. Oba dva sebou trhli a vyděšeně se na sebe podívali. Do pokoje vtrhnul ředitel. Tomu, že tam sedí v objetí nevěnoval žádnou pozornost, což značilo, že se děje něco opravdu vážného.

„Severusi, Lailo, potřebujeme vaši pomoc!“ křikl na ně od dveří. Pak se otočil na podpatku a okamžitě odešel.

„Co se děje?“ zeptala se Laila zmateně.

„To netuším, ale měli bychom jít,“ odpověděl v rychlosti.

Chtěla vstát a rychle se převléct, aby mohla jít na pomoc ostatním. Jenže než se stačila postavit na nohy, chytil ji za ruku a stáhl k sobě. Vášnivě ji políbil a oba se pak šli podívat co se děje.

 Ošetřovna byla plná členů Fénixova řádu a dalších, které neznala. Rychle se mezi nové pacienty vmísila a hledala někoho, kdo by jí mohl sdělit co se vlastně děje. Najednou si ji k sobě otočil Snape.

„Mluvil jsem s Brumbálem. Bojovali se Smrtijedy. Máme je samozřejmě ošetřit. Jděte na druhý konec ošetřovny. Jsou tam lidé, kteří nepatří do Řádu a většina z nich jsou mudlové. Ošetřete je a pak mi dejte vědět. Odvedu je pryč a pak jim vymažu paměť. Kdyby něco, budu tady.“ Jen mu přikývla na znamení souhlasu a odběhla, kam ji poslal.

 Všude byl příšerný zmatek. Brala jednoho pacienta po druhém. Odbíhala pro lahvičky s jednotlivými lektvary, které jí pomáhaly.

Každého ošetřeného hlásila Snapeovi. Ten okamžitě přiběhl a odvedl ho s sebou až za školní pozemky, odkud ho přemístil, tam kam patřil a vymazal mu paměť.

A tak to šlo pořád dokola. Ošetřit, odvést, přemístit, vymazat paměť. Konečně ošetřila posledního mudlu a mohla ho tedy poslat se Snapem pryč. Teď ni ještě čekali členové Řádu. Posbírala si tedy několik lahviček s lektvary a přešla si k nim.

Jako první ležel pan Weasley. Už z dálky poznala, že má zlomenou nohu. Odlila mu trošku speciálního lektvaru na posilnění a letmým mávnutím hůlky mu nohu zase srovnala. Odměnou jí bylo tiché díky, které ze sebe pan Weasley dostal.

Hned vedle něj ležel Moody. Co se děje kolem něj vůbec nevnímal. Vypadal jakoby byl v bezvědomí. Laila k němu přiskočila a také mu odlila trochu lektvaru, aby nabral trochu síly. Vzala skleničku do ruky a chtěla mu tekutinu vlít do krku. Jenže sotva se k němu přiblížila na deset centimetrů, natáhly se po ní jeho silné paže a chytli ji kolem krku. Začala se dusit a snažila se přitom od něj odtrhnout. Jenže se jí to nedařilo. Všude byl takový zmatek, že si toho nikdo nevšimnul. Nikdo jí nepřišel pomoct a jí už pomalu docházeli síly. Sevření najednou povolilo. Rychle se nadechla a pohlédla se za sebe. Ještě stačila zaznamenat Snapea s napřaženou hůlkou a pak už viděla jenom tmu. Podlomila se jí kolena a svezla se k zemi.

 Do krku jí někdo vléval cosi odporně hořkého. Otevřela oči. Kolem ní byly vysoké zdi. Všude plno bílých postelí, různých lidí a zmatku. Vedle ní seděl Snape.

„Je ti líp?“ zeptal se s jakousi starostí v hlase.

„Ano, asi ano,“ šeptla a posadila se.

„Vím, že by bylo lepší, kdyby sis ještě chvilku odpočinula, ale potřebujeme tvoji pomoc. Pořád je tu ještě hodně raněných.“

„Už jdu na to.“ Opatrně vstala z postele, zhluboka se nadechla a rázným krokem vyšla znovu k Moodymu. Tentokrát si dávala větší pozor, když mu pomáhala.

 Všichni už byly více méně v pořádku a tak si konečně mohla jít aspoň trošku odpočinout. Tohle všechno ji hodně unavilo. Nenápadně zaplula do svého pokoje. Nikdo si ani nevšimnul, že odešla.

Jen co se dotkla polštáře a zavřela oči, usnula.

 „….už zítra, takže rychle vstaň a přijdi.“

„Cože?“ Laila se právě probudila. Vedle své postele neviděla nikoho jiného než Snapea, který jí právě něco říkal. Líně se protáhla a podívala se na něj s prosebným pohledem.

„Vím, že jsi něco říkal, ale netuším co. Právě jsem se probudila.“

Protočil oči v sloup a znovu jí všechno zopakoval.

„Říkal jsem, že se máš obléct a přijít do sborovny. Zítra začíná školní rok. Večer přijedou studenti.“

„Nevypadáš nadšeně,“ uculovala se.

„Ani ty nebudeš nadšená po prvním měsíci.“

„Důvod?“

„Potter.“

„Harry Potter? Co je s ním?“

„Je v nebelvírském famfrpálovém mužstvu. Není snad zápasu, ze kterého by odcházel v pořádku.“

„Aspoň se tu nebudu nudit.“

„Nudit se opravdu nebudeš. A pokud by se něco takového stalo, což si nemyslím, tak přijď za mnou, něco už ti vymyslím. Měly bychom jít do sborovny. Máš pět minut. Když to nestihneš…“

„Tak si to budu muset najít sama. Já vím,“ povzdechla si a šla se upravit do koupelny.

 „Takže, vzhledem k tomu že už jsme tu konečně všichni,“ začal svou řeč Brumbál a při slově „konečně“ vrhl pobavený pohled na Snapea a Lailu, „rád bych vám všem něco sdělil. Bohužel mě to napadlo až dnes ráno, ale věřím, že to všechno zvládneme. Zítra večer začíná nový školní rok a Velká síň se opět naplní žáky. Jako každý rok začneme zařazováním a obrovskou hostinou, to už zkrátka patří k tradici. Normálně bychom pak poslali studenty do jejich kolejí. Řekl jsem si ale, že bychom mohli udělat jistou výjimku a to, uspořádat ples.“

Profesorský sbor byl chvíli zticha. Nikdo nevěděl co říct. Ples? Hned první večer? Jako první se odvážila vyjádřit zástupkyně.

„Ale Albusi, studenti o žádném plese nevědí. A já si nedokáži představit ples bez elegantních šatů a společenských hábitů.“

„Ano samozřejmě s tímhle musím souhlasit. Má to ovšem malý, drobný háček. Ples není překvapením pro studenty, ale pro vás. Samozřejmě jsem všem našim studentů rozeslal jistá oznámení, která je o tomto dění informovala.“ Pokud před chvílí nevěděli co říct, tak teď už byly v naprostém konci. Ples jako překvapení pro ně.

„Neslyším žádné protesty ani nic podobného a jelikož se říká, že mlčení znamená souhlas, pak s vámi všemi zítra večer počítám. Ode mne je to tedy vše. Připravte se na zítřek a prozatím, nashledanou,“ rozloučil se a se šibalským úsměvem a jiskřičkami v očích odešel ze sborovny a nechal tam profesory samotné.

„Očividně se bavil,“ pronesla ošetřovatelka do ticha.

„Jsem zvědavá co vymyslí na příští rok,“ přitakala profesorka McGonagallová.