Harry Potter - Ginnin bloček

Tak konečně se mi daří dát sem další kapitolku k téhle povídce. Všem kteří na ni taaaaaaaaak dlouho čekali se moc omlouvám. Vypadl mi net a nikdo mi ho nechtěl spravit. No co se dá dělat.

Teď už si ale užijte další kapču. A nezapomeňte psát komentáře. :-D Mějte se, Laila.

"Ne myslím, že to nebude nutné."

"Brumbále ona…"

"Klid Severusi. Všechno bude zase v pořádku. Mám tu u sebe jeden lék, který jí zaručeně pomůže. Nosím to u sebe, pro všechny případy. Jsou to Fawkesovi slzy. Stačí jen dvě kapky, Severusi." Podal Snapeovi malou křišťálovou lahvičku.

Nechal z hrdla lahvičky spadnout dvě kapičky do jejích vlasů a sledoval jak se její zranění pomalu uzdravuje."

"Víte jak se sem dostal Lucius, Severusi?"

"Řekl bych, že vypil Mnoholičný lektvar a proměnil se na Lupina."

"Výborně, to samé jsem si myslel já. Doufal jsem, že vy mi mé domněnky potvrdíte. Myslím, že bychom měli nechat slečnu Calebovou alespoň na chvíli v klidu spát." Kývnul Snapeovi na znamení, aby také odešel a sám pak zamířil do své pracovny.

Pomalu otevřela oči. V mysli se jí vybavilo cos e před chvílí stalo. Rychle se posadila a rozhlédla se po pokoji. Poznala Snapeův pokoj. Uklidnila se a pomalu vstala z postele.

Podívala se na hodiny na stěně. Bylo půl osmé večer. Čas akorát na večeři. Ta se jí hodila. Měla opravdu velký hlad. V klidu se převlékla a odešla do Velké síně.

Pohled všech profesorů se na ní usídlil jakmile vešla do Síně. V jejich očích viděl poněkud překvapený výraz. Jen Brumbál se usmíval a Snape na sobě samozřejmě nedal nic znát.

Došla ke stolu, posadila se a rozhlédla se po své večeři. Vzala si jen pár toastů a k tomu jahodový čaj.

"Vypadáte už naprosto v pořádku, slečno. Jsem rád, že vám nebylo nic vážného," usmíval se na ni ředitel.

"Ano to já taky," oplatila mu úsměv.

"Řekl bych, že to pro vás musel být docela velký zážitek. Nejspíš ještě nějakou dobu potrvá než se dáte úplně do pořádku, ale věřím, že se vám to povede."

Po večeři se všichni rozešli do svých kabinetů. Ráno očekávali Remuse Lupina a všichni chtěli vypadat alespoň trošku vyspaní.

Ranní probuzení pro ni bylo hodně nepříjemné. Nikdo na ni sice nevylil kyblík studené vody ani nic podobného, ale i tak měla ten pocit, že to někdo udělal. Pak si všimla otevřeného okna. Všechno už jí bylo jasné. Zapomněla ho večer zavřít a v noci bývá chladno.

Vstala, protáhla se a začala se chystat na snídani.

Asi po hodině už všichni profesoři, kromě Snapea, vítali Lupina. Všichni však byly překvapení, když mu ošetřovatelka skočila kolem krku..

"Ahoj, Reme," zdravila ho s nadšením a pomalu ho svým obětím dusila. Remus jí odpověď jenom zamumlal v důsledku nedostatku kyslíku. Když už konečně nechala jeho krk napokoji, odvedli ho všichni společně do hradu, kde se s ním někteří profesoři na chvíli rozloučili a odešli do svým kabinetů. Po nějaké době zůstali Laila s Remem sami. Ošetřovatelka se rozhodla, že mu nejdříve ukáže jeho kabinet a pokoj a slíbila mu, že ho hned po tom vyzpovídá.

Svůj slib splnila. Vyptávala se kde teď žije, jak se má a tak podobně. Když si všimla, že je Remus vyčerpaný, rozloučila se a vrátila se do svého pokoje.

Vzala si do rukou první knihu, kterou zahlédla ve své knihovně, posadila se do křesla u krbu a začetla. Po chvíli ji vyrušilo zaklepání na dveře.

"Dále." Dovnitř vešel Snape. Laila si založila knížku a zavřela ji. Pokývla Snapeovi, aby se posadil do křesla naproti ní. Posadil se.

"Už je ti lépe?" zeptal se jí.

"Dá se říct, že ano." odpovídala mu tichým hlasem.

"Za pár dní už začne školní rok a ty ještě neumíš všechno co bys umět měla. Myslím, že by bylo dobré pokračovat ve tvé výuce lektvarů."

"Myslím, že to by mohlo jít."

"Když nebudeš vdechovat jedovaté výpary, neměl by to být problém."

"Tak dobrá. První hodina?"

"Zítra ráno, jako vždy."

"Fajn." S tím se Snape zvedl měl se k odchodu. U dveří se ještě na chvilku zastavil.

"Dobrou noc,"hlesl téměř neslyšně.

"Dobrou."

Do jejího pokoje se vkradli paprsky slunce a prosvětlovaly celý pokoj. Ošetřovatelka klidně spala a slunce jí nijak nevadilo. Pouze hlas, který se právě nesl jejím pokojem ji vylekal.

"To snad nemyslíte vážně?" Ve dveřích stál Snape a zlostně pohlížel na právě se probouzející Lailu.

"Néé," vydala ze sebe a znovu zabořila hlavu do polštáře.

"No jak myslíte. Je to důležité pro vás." Dodal a odešel z pokoje. Tahle věta Lailu dokonale probudila. Věděla, že on má pravdu. Vystřelila z postele a vyběhla z pokoje za Snapem.

"Ne! Počkejte! Už jsem vzhůru!" křičela cestou na profesora lektvarů. Ten se konečně zastavil a čekal co se ještě dozví. Laila ho konečně doběhla zastavila se a čekala co jí řekne, zatímco on ji přejel zkoumavým pohledem. Stála tam bosá, v dlouhé saténové košilce a neupravená.

"Nechtěla byste se převléct?"

"Pět minut."

"Dvě."

"Vtip?"

"Myslíte?" Odpovědí mu bylo téměř neslyšitelné zavrčení.

"Míchejte to pomaleji." Sklepní učebnou se rozléhal Snapeův hlas. Právě učil Lailu připravit lektvar na spaní a samozřejmě si nenechal ujít jedinou příležitost, kdy by jí mohl něco vytknout.

"Míchám to pomalu," rozčilovala se.

"Ale ne dost." Byly tam spolu už přes hodinu a on už jí začínal pořádně lést na nervy. Věčně ji jen znervózňoval, když jí postával za zády nebo ji poučoval, přesto že to bylo naprosto zbytečné.

Po hodině a půl už byla unavená a rozhodla se skončit. Odložila hůlku na stůl a posadila se.

"Máte nějaký závažný důvod, proč si sedáte?" zeptal se jí Snape.

"Jsem unavená," odpověděla s lehce přidrzlým tónem.

"Řekl jsem závažný důvod."

"To je závažný důvod!"

"Obávám se, že není."

"Víte co, Snape? Lezete mi na nervy!" oznámila mu rozzlobeně a odešla zpět do svého pokoje.

Procházela se kolem jezera. Její kroky byly lehké, ladné, jako by se vznášela. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli vůbec žije. Vážně není mrtvá? Není to, co se tu teď prochází jen její duch? Pouhá vzpomínka?

Došla až ke břehu a chvíli si prohlížela vodní hladinu. Po chvíli zvedla oči, aby se mohla podívat, kdo narušuje ten klid, který si tam právě vybudovala.

Muž v černém hábitu se posadil na lavičku ukrytou za několika keři. Rozhlížel se po okolí jezera. Tiše pozoroval západ slunce a ona si všimla, že se v jeho očích odráží stesk.

Kdo mu asi chybí? Zrovna jemu. Zeptá se ho.

"Severusi," zašeptala směrem k němu. Nikdo jí však neodpověděl. Třeba ji jen neslyšel. Zkusila to znovu a tentokrát hlasitěji. Když jí ale nikdo neodpověděl už po třetí, začala se jí zmocňovat panika. Proč ji neslyší? Nevidí? Vždyť stojí přímo před ním. Mluví na něj a snaží se všemožně upoutat jeho pozornost. Tak proč jí neodpovídá?

Její pohled sklouzl na malou věc, kterou svíral v ruce a neodvracel od ní zrak. Byl to řetízek, který nosila už od malička. Dostala ho od babičky a nikdy ho nesundávala. Jak to, že ho má v ruce?

Z keřů se teď vynořila další postava. Poznala v ní Brumbála. Měl na sobě tmavý plášť a dokonce i jemu se v očích jevil smutek.

"Severusi," promluvil ředitel tiše ke svému kolegovi. Snape tam však jen zarytě seděl a neodpovídal. "Chci abyste si uvědomil, že to je velká a bolestivá ztráta pro nás všechny." V ten moment i jeho zaujal předmět, který Snape držel. "To je…"

"Vzal jsem si ho. Když jsem vešel do té učebny a viděl jsem ji tam ležet…Myslel jsem, že je to jen další z jejich…vtipů. Netušil jsem, že…Když jsem si to pak konečně uvědomil, došlo mi, že už ji nikdy neuvidím. Chtěl jsem něco, co by mi ji připomínalo. Kousek jí. Věděl jsem, že ten řetízek miluje ze všeho nejvíc. Před nějakým časem jsme spolu jen tak mluvili a ona mi řekla, že kdyby se jí něco stalo, mám si ten šperk vzít jako památku na ni. Udělal jsem jen co chtěla." Brumbál mu na to nic neřekl. Jen tiše vstal a měl se k odchodu.

"Musela vědět, že se to stane. Jinak by mi to neřekla."

Neřekla. Neřekla. To slovo jí ještě chvíli znělo jako ozvěna. Pak už konečně začala věnovat pozornost tomu co se děj doopravdy.

Ležela u sebe v posteli. Mohlo být kolem druhé ráno. Otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Málem se k smrti vyděsila, když si všimla Snapea, který seděl u její postele jako strážní pes.

"Severusi, co se děje? Proč jsi tady?" ptala se zmateně.

"Křičela jsi. Myslel, že se tě zase někdo pokouší unést. Ale očividně šlo jen o špatný sen. Možná by sis měla vzít trochu toho lektvaru na spaní co jsi se dnes naučila."

"Ne, myslím, že to zvládnu i bez něj."

"Dobrá. Tak tedy dobrou noc."

Už skoro hodinu se pokoušela usnout. Marně. Nakonec si asi přece jen zajde ke Snapeovi pro ten lektvar.

Vstala a přešla potichu ke dveřím jeho pokoje. Opatrně zaklepala. Snad nebude mrzutý, že ho budí. Zase.

"Dále," ozvalo se k jejímu překvapení z jeho pokoje. Vzala za kliku a vešla dovnitř.

Seděl v křesle u krbu a pozoroval oheň v něm.

"Promiň, že tě ruším, ale nemůžu usnout."

"Ani já ne. Víno?"

"Myslela jsem spíš na uspávací lektvar, ale víno mám raději," přikývla a posadila se naproti němu.

Jednoduchým kouzlem jí poslal skleničku s červeným vínem.

"Co se ti zdálo?" zeptal se náhle.

"To není důležité," pokoušela se ho odradit.

"Vážně? Křičela jsi moje jméno."

Tak tomuhle už neuteče. Hluboce se nadechla a začala mu sen popisovat. Když skončila, v očích se jí začaly třpytit slzy.

Vztáhnul k ní ruku a dal znamení, aby si přisedla k němu. Pomaličku vstala sedla si vedle něj a přitiskla se.