14.:Noc plná smutku a zmetků
Tak tohle Brumbálovi už nikdy neodpustí! On mu to snad dělá schválně! Naposledy se takhle rozčiloval….Už si ani nevzpomíná, ale určitě to mělo co do činění s některým z rodiny Potterů. Na mysl mu teď ale přišlo, že i když se vrátí k ní, není v čem pokračovat. Může si k ní lehnout a pomoct jí přečkat tuhle noc, může jí políbit do vlasů, pohladit po tváři. A to je asi tak všechno.
Zatočil do chodby vedoucí k ošetřovně. Pořád přemýšlel nad stejnou věcí. Prošel kolem postelí pro pacienty a zamířil do svého pokoje. Vzal za kliku, prošel…Ošetřovatelka na něj však nečekala v posteli. Místo toho objímala jeho někdejšího kolegu.
„Severusi,“ odběhla od muže rychle. Přejel ji ostrým pohledem. Pak se ledovost v jeho očích změnila na zklamanost. Přesto z pokoje neodešel.
„Remusi, mohl bys prosím jít do mého pokoje? Je hned vedle. Když tak tam můžeš přespat.“ Lupin přejel těkavým pohledem z Laily na Snapea a pak beze slova odešel.
Chvíli oba dva jen stáli a dívali se chvilku na sebe a chvilku jinam.
„Nic mi k tomu neřekneš?“ ozval se po chvíli Snape.
„A co chceš slyšet? V podstatě ti nemám co vysvětlovat.“
„Tak nic? Na chvíli odejdu, jenom proto, že mě zavolal ředitel a když se vrátím najdu tebe jak se objímáš s mým někdejším kolegou!“
„Ale Severusi, to přece…“
„Co?! Není pravda?! Že by mě klamal zrak? To si nemyslím.“ Otočil se k ní zády a zamířil rychlým krokem ke skříňce u okna. Vytáhnul z ní malou lahvičku a vrátil se k Laile. Vrazil jí lahvičku do rukou.
„Uspávací lektvar. Můžeš tu ještě zůstat. Jestli chceš, vypij to. Za chvíli usneš. Jako by na tebe úplněk nepůsobil. Je silnější než obyčejný uspávací lektvar.“ Jakmile jí řekl poslední potřebnou informaci, odešel z pokoje.
Podívala se na lahvičku. Chvíli uvažovala jestli to má zkusit. Pak ji ale položila na stůl a šla si lehnout.
Usínání bránily horké slzy. Jak si to může myslet? To, že ji viděl jak objímá Remuse….Na povrch se vydrápala poslední myšlenka a než si ji Laila stačila prohlédnou, usnula. Odmítnutí lektvaru ji stálo spánek. Neustále se budila. Téměř pokaždé to bylo kvůli děsivému snu. A když ne sen, tak bolest.
Bylo sedm hodin ráno a on se vracel na ošetřovnu do svého pokoje. Byl si jistý, že ji tam ještě zastihne jak spí. Jenže když vešel do pokoje zjistil, že se mýlí. Její postel už byla prázdná a na jeho stole stála nedotčená lahvička s uspávacím lektvarem. Posadil se s otráveným výrazem ve tváři. Celou noc v podstatě přemýšlel o ní a o Lupinovi. Hodně ho tím zklamala. Naivně si myslel, že by mezi nimi mohlo něco být. A možná by i bylo, kdyby se na scéně neobjevil ten vlkodlak. Ale moment. Tohle přece nedává smysl. Tuhle noc byl úplněk a on je vlkodlak. A z toho logicky vyplývá, že by měl být někde schovaný.
„Sakra!“ zařval téměř přes celou školu a vyběhl z pokoje. Ještě jednou se přesvědčil, že Laila je pryč. Rychle se otočil a běžel do ředitelny.
Vtrhnul do ředitelovi kanceláře.
„Severusi, co to…“
„Je tu Smrtijed, Brumbále.“ Ředitel se na něj překvapeně díval
„Cože? A kde?“
„Včera v noci, když jsem se vracel z vašeho kabinetu do svého pokoje, jsem viděl slečnu Calebovou jak se objímá s Remusem Lupinem.“
„Ale Remus má přijet až za dvě hodiny.“
„Není snad jedno, kdy přijede?! Důležité je, že včera byl úplněk a on by měl být někde zalezlý, aby někoho nezabil. Jenže tenhle Lupin byl v mém pokoji.“
„A co slečna Calebová?“
„Je pryč. Zřejmě ji unesli.“
„Severusi, ohlaste to prosím ihned celému profesorskému sboru. Já to vyřídím ministerstvu. Musíme ji okamžitě najít.“ Snape pokývnul hlavou a okamžitě zmizel za dveřmi Brumbálovi pracovny.
Otevřela oči a posadila se. Chvíli nic neviděla. Její oči nemohli přivyknout tomuhle prostředí. Opatrně pod sebou cosi měkkého a hedvábného. Konečně se jí podařilo zaostřit a tak se hned rozhlédla po místě, ve kterém se probudila. Seděla na obrovské posteli s krásnými stříbrnými hedvábnými peřinami, která byla umístěna uprostřed nádherného pokoje. Všechno v něm působilo jistou dokonalostí a naprosto vytříbeným kusem majitele.
Na mysl se jí vkradly záludné otázky, na které ale neznala odpověď. Kde vlastně je? Proč tam je? Jak se tam dostala? A čí dům to vlastně je?
Vedle postele se z ničeho nic objevila s tichým prásknutím malá skřítka.
„Nita přinesla madam snídani.Pán vzkazuje, že máte pořádně posnídat, abyste měla sílu. Dlouho jste spala.“ Opatrně, aby nerozlila čaj, položila na stolek u balkonu tác se snídaní.
„A kdo je tvůj pán?“ ptala se jí. Skřítka se však na ni ani nepodívala. Raději se rychle přemístila.
Vstala z postele a přešla ke stolku na němž byla její snídaně. Měla opravdu velký hlad, ale protože v ní jídlo nevzbuzovalo moc jistoty, raději se ho nedotkla. Počká až se vrátí do školy a teprve pak se pořádně nasnídá.
Po několika minutách se otevřely dveře do pokoje a v nich stál vysoký muž v černém hábitu. V jedné ruce držel drahou černou zdobenou hůl. Na tváři se mu rýsoval nesympatický úsměv a z pod dlouhých blonďatých vlasů na ni koukaly modré oči, jejichž pohled nevěstil nic dobrého.
„Slečno Calebová, rád vás poznávám. Hodně už jsem o vás slyšel. Zvláště pak, co se týče vašich ošetřovatelských schopností,“ poznamenal Lucius Malfoy a přehodil si hůl z ruky do ruky.
„Děkuji, pane Malfoyi. Vím, že je to trochu nevkusné, ale ráda bych věděla, co tu dělám, kde jsem, proč a jak jsem se sem dostala. Poslední co si pamatuji totiž je že jsem si šla lehnout po opravdu těžkém dni. A také bych ráda věděla, co po mě chcete.“
„Víte…Lailo, vy určitě věříte Brumbálovi, nemám pravdu?“ Opatrně přikývla. „Takže určitě víte, že jsem Smrtijed.“
„Samozřejmě.“
„A zajisté taky víte, ještě o někom, kdo se vyskytuje často ve vaší přítomnosti, kdo je také naším společníkem.“
„Máte na mysli Severuse.“
„Severuse…..ano přesně toho. Snape je tak trochu prostředníkem v celé té obrovské hře mezi Pánem zla a tím mudlomilem Brumbálem. Donáší našemu Pánovi hodně nových informací o tom co se děje v Bradavicích. Dokonce nám řekl i o vás. Tedy abych byl přesnější. Zaslechl jsem ho o vás hovořit s někým na příčné ulici. Pravděpodobně to byl někdo z toho zatraceného Řádu.“ Malfoy se začal procházet po pokoji a pořád pokračoval ve svém výkladu dál. „Mluvil o nové ošetřovatelce. Šikovné, chytré, krásné. Víte, Lailo, znám Snapea už hodně dlouho. Byl pořád stejný. Chladný, držel si odstup od ostatních. Ale především si držel odstup od krásných žen. Jenže vy,…vy jste výjimka.“ Obcházel Lailu a svůj monolog už vlastně jen šeptal. „Myslíte si, že jsem si nevšiml, že mezi vámi a jím prostě musí něco být? U vás to samozřejmě nemohu posoudit, ale Snape…Málokdo si všimnul, že se změnil od doby co jste nastoupila do Bradavic. A musíte uznat Lailo, že když jste zaujala jeho, tak jste něčím úžasná.“
Pomalu začínala tušit co se tu děje.
„A co ještě musíte uznat je, že nemohu strpět, by on, pouhý profesor Lektvarů, měl něco lepšího než já!“ Cítila jak jí tělem postupuje ledový proud strachu z něj. Z jeho dechu, který cítila na svém rameně.
„A z toho vyplývá co?“ zeptala se lehce roztřeseným hlasem. „Co chcete?“
„Vás Lailo, jenom vás. Snape si vás cení, i když to asi nedává moc najevo. A když vás mu vezmu,…“ na tváři se mu teď rýsoval úsměv ještě škaredší než byl ten první.
„A co chcete ode mě?“
„Jen chvilku z vašeho volného času.“ Sklonil se k ní blíž. Jednou rukou odhodil svoji hůl kamsi pryč na podlahu a druhou ji začal hladit po rameni.
Rozklepala se. Nevěděla co od něj může čekat. Věděla ale, že pokud jí někdo nepomůže, tak se to dozví.
Krok od něj ustoupila a otočila se k němu
„V tom co teď máte v plánu vám bohužel nepomůžu.“ Teď už se klepala opravdu hodně. Musel si toho všimnout. Ani strach v jejích očích se nedal přehlédnout.
„Ale to na vás nezáleží. Vy nemusíte chtít. Stačí, že chci já a vy se prostě podřídíte.“
„Ne, to nikdy neudělám.“ Začala pomalu ustupovat vzad. On se k ní právě naopak přibližoval. Nedívala se kam vlastně jde a vrazila zády do vysoké knihovny. Malfoy se usmál. Teď měl šanci. Zahnal ji do kouta a to do slova. Stál od ní už jen pár centimetrů. Chytil ji za ruku a prudce si ji k sobě přitáhl.
„To vám nedovolím.“ Snažila se bránit jeho pevnému sevření. Věděla, že proti němu nemá žádnou šanci, přesto se aspoň pokoušela. Využila toho, že stojí tak blízko a veškerou svou silou mu dupla na nohu. Malfoy jen syknul bolestí a pustil ji aniž by chtěl.
Úplně zapomněla utíkat. Jen tam stála a pozorovala co vlastně udělala.
Smrtijed odhodil vlasy spadané do čela a podíval se na ni nenávistným pohledem. Rychlým krokem se k ní začal přibližovat. Ona se zase snažila ustoupit co nejdál.
Vytáhl z hábitu hůlku, jen tak s ní mávnul a počkal až se dostaví účinek jeho kouzla. Ani ne do dvou vteřin se Laile svázaly ruce za zády. Byla vyděšená a bála se co bude dál. On se jen odporně smál. Znovu se dostal až k ní. Jednou rukou si ji přitáhl k sobě, druhou ji chytil pod krkem. Vtisknul jí surový polibek na rty. Pak ji zase na chvíli pustil. Pořád si ji ale držel blízko sebe.
„A první krok už máme za sebou,“ smál se.
„Zmetku!“ vyprskla na něj a sledovala ho přes slzy, které se snažili dostat na povrch a které jí na chvíli zamlžili vidění, aby neviděla jak se k ní napřahuje Malfoyova ruka. Cítila jen pořádnou ránu a štípnutí na levé tváři. Pod tou silou se jí podlomila kolena a celé její tělo se svezlo k zemi. Hlavou se bouchla o hranu postele u které spadla a to jí zajistilo okamžité bezvědomí.
Přesně tohle zajistilo Malfoyovi výhru. Zvedl ji a položil na postel. Měla ruce svázané za zády, takže to musel trochu upravit. Pro své větší pohodlí jí svázal ruce nad hlavou a zajistil si, aby jimi nemohla hýbat. Pak už se začal věnovat jejímu oblečení. Pomalu rozepínal její hábit. Vychutnával si každý moment. A když už se konečně dostával ke konci rozepínání odhodila ho na zem nějaká ohromná síla.
Dovnitř pokoje vrazil rozzuřený Snape. Nepozorného Smrtijeda znehybnil jednoduchým kouzlem a přešel pokojem. Zastavil se až u něj. Sjel ho nenávistným pohledem a zamířil zase k posteli. Opatrně zbavil Lailu provazů na jejím zápěstí, vzal ji do náruče a zamířil ke dveřím. Tam se ještě zastavil a naposledy se podíval na Malfoye.
„Pán zla se o tomhle nedozví, protože ty si to nebudeš pamatovat.“ Z kapsi svého hábitu vytáhl malou lahvičku. Otevřel ji a pár kapek toho lektvaru hodil na Malfoye. Ten se okamžitě skácel k zemi a usnul. Snape ho osvobodil ze spoutání a s Lailou v náručí se vrátil zpět do školy.
Položil ji na postel ve svém pokoji a snažil se ji probudit. Ale marně.
Dovnitř vešel ředitel.
„Severusi, co se děje?“
„Nemůžu ji probudit, Brumbále. Zkouším to už docela dlouhou dobu, ale…“
„Počkejte, má něco ve vlasech.“ Snape okamžitě zaměřil svůj zrak do jejích vlasů a všimnul si slabého proudu krve.
„Je zraněná. Musíme ji odvézt k Mungovi.“
Komentáře
Přehled komentářů
Ty brďo! To je napínavý jak kšandy. To se ti povedlo. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Tak honem, honem... ať je tu brzo...
komentář
(Magda, 11. 7. 2008 18:37)