13.: Naposledy
„Jsem jako jedno velké ucho, slečno,“ řekl příjemným uklidňujícím hlasem ředitel.
„Ale pane řediteli, já se bojím, že…že když vám to řeknu, že..“
„Ničeho se nebojte. Pomůžu vám ať už jste v jakékoli situaci,“ ujistil ji ředitel.
„Dobrá. Tak tedy. Jako malá jsem si hrozně ráda hrála se svým bratránkem. Jeden víkend jsem u nich doma přespávala. Měli nádhernou zahradu. Celý den jsme trávili hraním famrpálu. Pak se ale začalo stmívat. Po několika minutách už byla úplná tma. Vůbec jsme na sebe neviděli. Smáli jsme se, ale pak jsme do sebe vrazili a spadli jsme z košťat. A pak už to šlo všechno hrozně rychle. Po bratranci skočil vlkodlak. Křičel na mě, ať se rychle běžím schovat domů. Poslechla jsem. Rychle jsem se rozběhla k domu. Teta a strýc slyšeli křik a šli se podívat. Jakmile jsem se k nim rozběhla, vlkodlak nechal mého bratrance a běžel za mnou. Akorát jsem doběhla k tetě, když na něj strýc použil nějaké kouzlo. Vlkodlak mě stihnul akorát škrábnout přes záda. Jakmile ho zasáhlo kouzlo, utekl. My jsme pak běželi k bratranci. Byl pokousaný a křičel. Snažila jsem se ho uklidnit a aniž bych si toho všimla, dotkla jsem se jeho krve. Když mě vlkodlak škrábnul, přenesl ně mě nepoznatelné množství toho co se stalo z bratránka. Nikdo by o ničem nevěděl pokud bych to sama neřekla. Ale smícháním mé a bratrancovi krve, která teď byla plná i té vlkodlačí, jsem toho na sebe přenesla víc. Vlastně to není nic tragického. Bývám jenom podrážděná, není mi dobře a podobně. Ale to jen při úplňku.“
„Což je dnes,“ dodal ředitel.
„Přesně tak.“
„Tak proto vám nebylo dobře.“ Zapojil se do konverzace Snape.
„Ano, proto.“
„Šrám vám zůstal?“
„Ne, podařilo se mi ho uzdravit.“
„To je výborné, slečno. Jste šikovná. A jak se vlastně jmenuje váš bratranec?“
„Promiňte pane řediteli, ale tohle bych si raději nechala pro sebe.“
„Chápu. Teď se prospěte. Myslím, že to potřebujete víc, než co jiného. Severusi, buďte tak laskav a zůstaňte slečně Calebové na blízku, kdyby se něco dělo.“ Snape jen přikývnul. V jeho mysli však málem vypukl ohňostroj radosti. Vědomí, že ji může hlídat, že jí musí být na blízku, se mu zamlouvala. Možná to Brumbál tušil.
Zbytek dne strávili oba dva zavření v pokoji. Laila si prohlížela nějaké seznamy pro ošetřovnu a Snape studoval nějakou knihu o lektvarech. Pravděpodobně.
Večer šli společně do Velké síně. Chvilku po večeři se Brumbál ujal slova.
„Vážení kolegové. Asi už je vám jasné, že stehně jako každý rok, musím i letos přijmout nového profesora Obrany proti černé magii. Školní rok začíná už příští týden a to znamená, že nový profesor přijede už zítra večer.“
„A kdo to je, Albusi?“ zeptala se profesorka McGonagallová.
„Samozřejmě máte právo znát jméno svého kolegy, ale rozhodl jsem se vám to zatajit. Vše se dozvíte až zítra večer.“
„No dobrá,“ ujala se slova znovu zástupkyně, „Tak nám alespoň řekni, jestli je to někdo z ministerstva.“
„Není se čeho bát. Nejde o ministerského pracovníka. Pokud nemáte žádné další otázky, dobrou noc. Lailo, stavte se prosím,ještě dnes večer v mé pracovně.“
„Samozřejmě.“ Po její odpovědi se ředitel usmál a odešel.
Dovečeřela, popřála kolegům pěkný večer a vydala se do ředitelny. Sdělila kamennému chrliči správné heslo a nechala se vyvést.
„Dále,“ ozvalo se po jejím zklepání. Vešla dovnitř.
„Dobrý večer.“
„Á slečno. Jsem rád, že jste přišla. Mám pro vás dobrou zprávu. Dnes jsem zkontroloval váš původní pokoj. Vypadá to, že je v naprostém pořádku. Takže se tam můžete vrátit, kdy budete chtít.“
„To je skvělé.“
„Nejste z toho nijak nadšená.“
„Ne,…já mám radost…jen jsem si říkala, že….mě teď čeká balení a podobně..“
„Tak to ano. Omlouvám se, ale mám ještě nějakou práci, takže jestli mě omluvíte….“
„Samozřejmě. Nashledanou.“ Brumbál se na ni usmál a pak už se začetl do nějakých formulářů.
Šla pomalu, nespěchala. Neměla kam. Nechtělo se jí odcházet zpět do jejího pokoje. Už si tak zvykla na jeho každodenní přítomnost. Bude jí to hodně chybět. Bude ho sice vídat na ošetřovně, ale přece jenom tomu bude něco chybět.
Vzala za kliku a naposledy vešla do jejich společného pokoje. Snape seděl za stolem a četl. Když ale vešla do pokoje, zvedl hlavu a podíval se na ni.
„Proč ten ztrápený výraz?“ zeptal se tiše.
„Protože mě čeká balení věcí, což přímo nesnáším.“
„Někam odjíždíte?“
„Odcházím.“
„A kam máte namířeno?“
„Do svého pokoje.“
„Už dnes?“ vyhrkl překvapeně.
„Ano. Právě teď.“
„Ale to přece nepřipadá v úvahu,“ vstal a rychlým krkem k ní přešel. „Je úplněk, může se vám něco stát. Zůstanete tady, alespoň pro dnešek.“
„Brumbál řekl..“
„Kašlete na Brumbála. Budete tady. Stejně pochybuji, že se vám odtud chce odcházet.“
„Jak jste na to přišel?“
„Vidím vám to na očích.“
„Co vidíte?“ Sklopil zrak. Nechtěl jí odpovědět. Musel by přiznat, že se mu líbí, že se mu o ní už pár dnů zdává. Jednou jí to možná řekne, ale teď určitě ne.
„Brumbál řekl, že se mám vrátit do svého pokoje.,“ mávla hůlkou a všechny její věci v pokoji se samy naskládaly do kufru. Mávla jí podruhé, kufr se vznesl a zamířil pryč z pokoje. Věnovala Snapeovi ještě jeden pohled a úsměv, otočila se a vydala za svým forem, zpět do svého pokoje.
„Zůstaňte,“ zaslechla po prvním kroku. „Zůstaňte, ne protože chcete, ale kvůli zdraví. Víte, že dnešní noc pro vás bude těžká.“ Tak o tomhle se jí ani nesnilo. On ji požádal,aby zůstala? „Popřemýšlím o tom,“ slíbila mu a pak odešla.
Pokoj byl tak, jak ho opouštěla. To ji ale nijak nezajímalo. Mávla hůlkou a věci se znovu vybalily. Posadila se za stůl. Samozřejmě, že má pravdu. Tahle noc pro ni bude těžká. Už jich bylo hodně. A všechny byly těžké. A ona je všechny zvládla sama. Jenže často si říkávala, že by bylo hezké mít zrovna v tuhle dobu někoho u sebe. Někoho, kdo by jí v těchto chvílích pomáhal. Teď dostala možnost. Když to přijme, v podstatě se jí splní sen. A když ne? Zase na to zůstane sama. Zase si prožije noc plnou slz, samoty a neklidu.
„Naposledy,“ řekla si pro sebe. „Naposledy se tam vrátím.“ Rozhodla se. Vzala si košilku, ručník a šla do koupelny.
Přesně tohle potřebovala. Pořádnou koupel. Vanu plnou pěny, aby si mohla zapřemýšlet. Osušila se, oblékla košilku a postavila se před zrcadlo. Pročesala si vlasy. Pak si všimla jak dlouhé už jsou. Došlo jí, že jí budou vadit při práci. Donesla si hůlkou, zašeptala jednoduché kouzlo a zastřihla konečky. Byly jemně zvlněné, ale to vůbec nevadilo. Byla spokojená. Vrátila se do pokoje a vzala si z knihovny svou oblíbenou knihu. Atlantida. Jedna z mudlovských oblíbených záhad. I jí ze moc líbila. Proto tuhle knihu četla už snad pětkrát. Do druhé ruky si vzala hůlku a vyšla z pokoje.
Opatrně zaklepala a otevřela dveře. Pořád ještě seděl za stolem. A když se objevila ve dveřích zvedl hlavu, stejně jako před tím.
„Smím?“ zeptala se tiše.
„Jistěže,“ odpověděl. Vešla dovnitř a zamířila k posteli, na které do teď spávala. Posadila se do rohu, otevřela knihu a začala číst.
„Jsem rád, že jste přišla. Máte ještě hodinu čas.“
„Já…vím.“
„Když budete něco potřebovat, stačí říct.“
„Děkuji.“ Znovu zabořila svůj pohled do stránek a četla dál. Jenže po půl hodině už ji to přestalo bavit. Knihu zavřela, položila pod postel a lehla si. Snape si všimnul, že když si lehla vypadala v obličeji docela bledě.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
„Zatím ano,“ odpověděla slabým hlasem.
„Nevypadáte tak.“
„A čím byste řekl, že to bude?“ zeptala se podrážděně. Otočil se zpět ke své práci a už se na nic neptal, ani se na ni nepodíval. Jenže to byla nejspíš chyba. Úplně zapomněl na čas a když se na ni otočil asi po hodině a půl zjistil, že jeho kolegyni stihla zachvátit ukázková horečka.
Rychle vstal os stolu a ještě rychlejším krokem přešel k její posteli.
„Lailo?“
„Ano?“ zeptala se malátným hlasem.
„Proboha, máte horečku. Dám vám nějaký lektvar na snížení teploty.“
„To nepomůže. Už jsem to zkoušela.“ Očividně jí bylo hůř než na sobě dávala znát. Nevěděl jak jí může pomoct. „Proč jste chtěl, abych tu zůstala ještě dnes?“
„To jsem vám řekl. Kvůli zdraví. Věděl jsem přece, že je dnes úplněk a vy jste sama řekla jak u vás probíhá.“
„To není ten pravý důvod, že ne?“ Neodpověděl. Jen se na ni díval.
„Vím, že mi pravdu neřeknete. Škoda.“
„Řekla jste, že si ještě rozmyslíte, jestli se sem na dnešní noc vrátíte nebo ne. Myslel jsem, že zůstanete u sebe, ale vy jste přišla. Proč?“
„Myslíte si, že když vy mi pravdu říct nechcete, že já vám ji řeknu? To sotva. Víte, že nejsem člověk, který vám řekne, že vám pravdu sdělí, ale teprve až mu řeknete pravdu vy. A přesto, vy mu ji řeknete a on? Vykašle se na vás. Doufám, že jste mě poslouchal, protože…Řeknu vám proč jsem přišla, ale až potom co mi vy řeknete pravdu o tom proč jste chtěl, abych tu zůstala ještě o jednu noc déle.“ Ani tentokrát jí na to nic neřekl. „Proč mi to nechcete říct?“
„Tyhle nálady míváte touhle dobou asi také, že?“
„Proč myslíte?“
„Protože normálně byste po mě začala řvát. Občas si říkám, že to jednou dopadne špatně.“
„Nedopadne“
„Proč myslíte?“
„Nikdy bych vám neublížila.“
„Ani já vám.“ Podíval se jí do očí. „Už vám někdo řekl, jak vám to sluší? A zvláště v té košilce?“
„Ne, jste první,“ usmála se na něj. Vzápětí však zkřivila úsměv do bolestivé grimasy. „Vždycky, když jsem si tohle prožívala, byla jsem na to sama. Jsem ráda, že dnes jste tu se mnou vy. Smím vás poprosit o laskavost? Jen výjimečně.“
„Poslouchám.“ V téhle chvíli byl ochoten pro ni udělat cokoli.
„Mohl byste…tu dnes..spát se mnou? Prosím.“ Chvíli se na ni díval. Pak ale vstal a přilehl si k ní. Posunula se k němu a opřela se o něj.
Opatrně si ji k sobě přivinul. Do vlasů ji vtisknul polibek. Zvedla k němu oči a usmála se. Znovu se zahleděl do jejích očí. Tentokrát však odmítl udržovat odstup a políbil ji.
I přes to v jaké situaci se ocitala mu polibek opětovala.
Přitisknul si ji k sobě ještě blíž. Z jediného polibku se najednou stalo hned několik mnohem vášnivějších polibků.
Pomalu si ji posunul pod sebe. Neustával. Právě naopak. Nabíral na intenzitě. Jednou rukou zajel do jejích vlasů a druhou stahoval ramínko košilky z jejího ramena. Pak jako by si to rozmyslel a nahmatal si rozparek u levého stehna.
Její ruce si našli knoflíčky u jeho hábitu. Netrvalo dlouho a do jednoho byly rozepnuté. Svlékla mu jej a pustila se do košile. Ani ta jí nevydržela dlouho vzdorovat.
Rozparek se pro něj ukázal mnohem výhodnějším než ramínko. Jemnými dotyky došel až na břicho. Polibky teď nasměroval ke krku. Ladným pohybem a máchnutím hůlky z nich svlékl poslední zbytky oblečení. Už jen chviličku, pomyslel si a bude jen jeho.
„Severusi,“ ozvalo se pokojem. Oba dva se zarazili.
„Buďte tak laskav a stavte se prosím na moment v mém kabinetě.“ Hlas pak utichl.
„Krb,“ řekla Laila.
„Brumbál,“ dodal Snape. „Promiňte,“ řekl ještě, vstal a oblékla se. Než z pokoje odešel, věnoval jí ještě jeden polibek.
„Potřeboval jste něco, Brumbále?“ zeptal se, když došel do ředitelova kabinetu.
„Ano, chtěl jsem se zeptat, jestli je Laila v pořádku?“
„V naprostém.“
„Výborně. Přemýšlel jsem nad tím, zda vám nevadí, že jsem slečně dovolil, vrátit se do původního pokoje?“
„Nevadí. Pokud je to všechno, půjdu zpět do svého kabinetu.“
„Jistěže. Omlouvám se za vyrušení. Dobrou noc.“ Snape jen pokývnul hlavou a odešel.
Komentáře
Přehled komentářů
___________________________$$$$$$$$$
___________________________________$$$___$
___________________________$$$____$$$$
_________________________$$$$$$$__$$$$$$$$$$$
_______________________$$$$$$$$$___$$$$$$$$$$$
_______________________$$$___$______$$$$$$$$$$
________________$$$$__$$$$_________________$$$
_____________$__$$$$__$$$$$$$$$$$_____$____$$$
__________$$$___$$$$___$$$$$$$$$$$__$$$$__$$$$
_________$$$$___$$$$$___$$$$$$$$$$__$$$$$$$$$
____$____$$$_____$$$$__________$$$___$$$$$$$
__$$$$__$$$$_____$$$$_____$____$$$_____$
__$$$$__$$$_______$$$$__$$$$$$$$$$
___$$$$$$$$$______$$$$__$$$$$$$$$
___$$$$$$$$$$_____$$$$___$$$$$$
___$$$$$$$$$$$_____$$$
____$$$$$$$$$$$____$$$$
____$$$$$__$$$$$___$$$
____$$$$$___$$$$$$
____$$$$$____$$$
_____$$$$
_____$$$$ ####,____,####"
__"###,__,####"
___"####.####"_____,,,,,,,,,,,
____"######"____,########,,___####____,####
______####_____#####""####,__####____####
______####____,####____####_,####____####
______####____,###,____####__,####___####
______####_____"####,,####"____"####,,####
______####_______"######"______"######"
Pošli toto všem svím SB...Je to pro ne,aby vědeli jak je máš ráda...Proto ti to taky posilam xD...
komentář
(Magda, 7. 6. 2008 18:51)Tak to se ti teda povedlo. Moc se mi to líbilo. Škoda ale žes to takhle usekla. Ale vážně. Tahle kapitola byla nídherná... super. A moc děkuju za věnování... Kdy bude další?
...
(Magda, 9. 6. 2008 15:04)