12.: Dárek a malé tajemství
Po odjezdu inspektorky byla nálada na hradě mnohem uvolněnější. Profesorku McGonagallovou bylo možno vidět s úsměvem, Brumbál si pobroukával a profesor Kratiknot se zdál být dokonce o pár centimetrů vyšší než obvykle. Dokonce i duchům bylo hned líp. Nikdo však nepřestával pracovat. Ba naopak. Školní rok se kvapem blížil a oni měli ještě hodně práce. Zvláště Laila se rozhodla udělat na ošetřovně radikální změny a začala ji přestavovat. To vše s povolením ředitele a nesouhlasem jejího kolegy.
"Nevidím důvod, proč byste to měla přestavovat."
"Já ano."
"Vážně? A jaký?"
"Nevyznám se tu."
"Od toho jsem tu já abych vám pomohl. Kvůli tomu, že nemůžete najít lahvičku s uspávacím lektvarem, kterou jste si sem donesla před třemi dny nemusíte měnit vzhled naší ošetřovny."
"Mýlíte se kolego. Mé ošetřovny."
"A tím chcete říct co?"
"Tím chci říct, že pochybuji o tom, že tu budete trávit veškerý čas, abyste pomáhal nemocným studentům."
"Jste drzá. Opět."
"Vážně. Kdybyste mi to neřekl ani bych si nevšimla."
"No, jak myslíte. Jdu pryč. Doufám, že až se vrátím, vy budete nastěhovaná zpět ve svém původním pokoji."
"To nebude možné, Severusi," ozvalo se ze dveří.
"A proč ne, pane řediteli?"
"Rozhodl jsem se, že bude lepší, když ten pokoj pozorně zkontrolujeme dřív, než se do něj jeho majitelka vrátí. Domnívám se totiž, že tam mohla zanechat nějaké nebezpečné kouzlo. Pro jistotu."
"To jako, že s ním budu další…"
"Dalších pět dní, slečno. Přesně tak. Věřím, že to zvládnete. Je to tak pro vás bezpečnější."
"Obávám se, že máte smůlu. Vaše přání, a mé taky, bohužel nemohu splnit," usmála se na Snapea sladce.
"Nevadí," špitl jenom a zmizel za dveřmi.
"Co to říkal?" zeptala se ředitele s nevěřícným výrazem.
"Nevadí," odpověděl a v očích se mu roztančili jiskřičky.
"Zabiju ho," řekla rozešla se do jejich stále ještě společného pokoje.
"Nemáte šanci," zaslechla ještě Brumbále, ale než se na něj stačila otočit, byl pryč. Vzdychla si a pustila se do uklízení ošetřovny. Najednou si však něco uvědomila uvědomila. Zrovna držela v ruce lektvar štěstí, Felix felicis, když jí přišlo na mysl…
"Já mám zítra narozeniny!" křikla přes celou ošetřovnu.
"To je pěkné. Ale podle mého názoru, to není natolik důležité, aby to věděla celá Británie," ozvalo se ode dveří.
"Váš názor, kolego, mě nezajímá. Naivně jsem doufala, že jste pryč a už nikde se nevrátíte," řekla provokativním hláskem.
"Já to slyšel."
"Já vím."
"A kolik, že vám to zítra bude?"
"To byste chtěl vědět, co? Většina lidí se ptá, co bych si přála."
"Je mi jedno na co se ptají ostatní. Odpovíte mi?"
"A co když ne?"
"Tak budu váš věk odhadovat na padesát."
"Vtipné."
"Já vím. Tak odpovíte mi?"
"Musím?"
"Nemáte jinou možnost."
"Dobrá nálada co?"
"Vynikající. Zvlášť, když celý den vidím jenom vás," řekl s jistou ironií v hlase.
"No to je přeci jasné, že je to díky mě."
"Jste nějaká chytrá, nezdá se vám?"
"Nezdá, je to pravda."
"Tak kolik?"
"Kolik? Jako kolik vám je? Tipuju tak sto."
"Skoro jste to uhodla."
"Jsem úžasná. Měla bych se pochválit." Poplácá se po rameni.
"No to zrovna ne. Tak už to vyklopte."
"Dvacet sedm." Snape si ji změřil kritickým pohledem. "Máte snad nějaké připomínky?"
"Nic jsem neřekl."
"Zatím."
Den se rychle krátil a než stačila Laila provést na ošetřovně jakékoli změny, nastal čas večeře. Najedla se, popovídala s profesory a pak se vrátila do pokoje. Umyla se a vlezla si do postele.
Jako obvykle se snažil, aby ji svým příchodem neprobudil. Podařilo se. Ležela na zádech, obličejem bylo natočená do pokoje a tiše oddechovala. Nalil si do skleničky trochu vína, opřel se o okno a pozoroval ji. Pomalu upíjel. Když dopil, odložil skleničku na stůl a sáhnul do kapsy. Vytáhl z ní malou krabičku. Položil ji k její posteli a odešel. První co spatřila, když se ráno probudila, byla malá, rudě červená krabička na níž bylo napsáno její jméno. Vypadala jako…dárek. Dírek. To slovo jí připomnělo, že má dneska narozeniny! A od koho asi je? Napadla ji jediná osoba.
"Tak to jsem vážně zvědavá," usmála se a natáhla ruku pro dáreček. Opatrně krabičku otevřela a vytáhla z ní křišťálovou lahvičku s ozdobným černým uzávěrem. Otevřela ji a ucítila jemnou vůni růží. Dokonce i tekutina měla barvu jejích oblíbených květů.
"Doufám, že je alespoň vlastní výroby." V klidu se převlékla. Vzhled podtrhla novým parfémem a odešla ke snídani.
Většina profesorů už snídala. Posadila se na své místo a dala si při tom záležet, aby si Snape všimnul nové vůně. Čekala, že se k tomu nějak vyjádří a když nic neříkal, začala sama. "Děkuji za dárek."
"Líbí se vám?"
"Řekla bych, že ano. To je vaše práce?"
"Čekala jste snad něco jiného?"
"Nic takového jsem přece neřekla."
"Tak už neříkejte nic a nechte mě nasnídat." Nenápadně se zamračila. Byl mrzutý, cože není nic nového. Přesto ale měla zato, že se jejich vztah v poslední době zlepšil.
"Stalo se vám něco?" zeptala se se vší opatrností.
"Do toho vám nic není." Zarazila se.
"Fajn." Pustila se beze slova do snídaně. Když dosnídala, přijala ještě několik blahopřání od profesorů a vrátila se zpět do svého pokoje. Tedy do společného pokoje. Už se ale těšila do toho původního. Podle toho co jí naposledy řekl Brumbál, by se tam asi zítra mohla vrátit. Snape bude mít radost.
Vešla do pokoje a s naprostou ignorací prošla kolem svého kolegy. S tím pokračovala ještě několik hodin.
"Stalo se vám něco?" zeptal se Snape po nějaké době, když už mu bylo její chování více než podezřelé.
"Mě? Ne, proč?"
"Protože jste už tři hodiny neřekla jediné slovo. Což je dle mého názoru naprosto nemožné. Ve vašem případě."
"Chtěla jsem si s vámi popovídat hned ráno u snídaně. Odbyl jste mě. Tak co jste čekal?!" "Rozhodně ne ignoraci."
"Očividně," vyprskla drze.
"Jste drzá!"
"Zase," doplnila. "Říkáte mi to každý den!"
"Nechtěla byste se zase uklidnit?"
"Ne, ..já jsem klidná," řekla. Nečekala však, že by si mohl všimnout nervozity v jejím hlase. Nakonec se prozradila, když začala chodit po pokoji sem a tam.
"Co je vám?"
"Nic," vyštěkla po něm.
"Posaďte se," řekl jí a šel směrem k malé skříňce u okna. "Řekl jsem, abyste se posadila."
"Nechce se mi!"
"To jsem jako neslyšel."
Tak to asi slyšel." Začal se jí klepat hlas. Sama si najednou uvědomila, že něco není v pořádku. Opatrně se posadila na postel a čekala co se bude dít dál.
Snape rychle vyhledal lahvičku s uklidňovacím lektvarem. Přiběhl k ní a nechal jí trochu vypít.
"Za chvilku byste měla být klidnější."
"To byl uspávací lektvar?" zeptala se nepřítomně.
"Ne, uklidňovací."
"Tak proč se mi chce spát?"
"Zřejmě jste unavená."
"Nejsem. Co jste mi dal?!"
Najednou si uvědomil, že se vyskytl větší problém, než si myslel. Než stačil zapřemýšlet nad tím, co se s ní děje, omdlela. Okamžitě se snažil ji probudit. Jemně s ní třepal, mluvil na ni, ale nic nepomáhalo. Rozhodl se zavolat ředitele.
Před kamenným chrličem vyštěkl heslo. Za chvilku už "klepal" na dveře ředitelovy kanceláře.
"Dále," ozvalo se okamžitě klidným hlasem. Snape vtrhnul dovnitř.
"Pan řediteli," dostal ze sebe profesor.
"Severusi! Děje se snad něco, že jste sem tak vtrhnul?"
"Záleží jak se na to díváte. Nevím jak důležité je to pro vás, ale…slečna Calebová se mi právě v pokoji zhroutila.
"Cože?! Proč jste mi to neřekl hned?!" urychleně vstal od stolu a společně se Snapem běželi na ošetřovnu. Snape mu cestou řekl co se přesně stalo.
"Ale proč na ni ten lektvar působil zrovna takhle. Měl ji přeci jenom uklidnit, ne?"
"Ano, měl." Rychlým krokem přešli pokoj a zastavili se u postele ošetřovatelky.
"Říkal jste, Severusi, že se vám nepodařilo ji probudit?"
"Ano, přesně tak," odsekl málem. Už mu bylo protivné, jak se ředitel vyptával pořád dokola.
"Musím Severusi, že mě udivuje vaše starost o slečnu Calebovou." Snape po něm vrhl udivený pohled typu: "Nechápu o čem to mluvíš, dědku stoletá". Brumbál však jakoby to neviděl.
"No ano. Do mého kabinetu jste vtrhnul jakoby škola byla plná Smrtijedů i s Pánem zla." Profesor se jen ušklíbnul.
"Myslíte si,…"
"Ne, Severusi, vím. "A podle mě…" Větu nestihnul doříct, neboť se mladá ošetřovatelka právě začala probouzet. Brumbál se k ní hned sklonil a začal se vyptávat. Čekal, že bude svým stavem vyvedená z míry, ale naopak.
"Nepřipadáte mi nějak překvapená," zajímal se ředitel.
"A měla bych být?" zeptala se nazpět klidným hlasem.
"Nechcete nám něco říct, slečno?"
"Možná by to bylo lepší."
"Takže?" Laila si pro jistotu nevšímala Snapea, který všechno bedlivě poslouchal s pozoroval. Po tváři mu přelétl překvapený výraz, když jeho kolegyně prozradila, že má problém, se kterým se svěří řediteli.
"Mám malý problém. Tedy přesněji řečeno malý a trošku větší problém."
komentář
(Magda, 20. 5. 2008 16:10)