11.: Pravda ze všech stran
Pokud se domnívala, že Snapeovy sliby o tom, že bude tři dny ležet v posteli, nemůžou být reálné, spletla se.
Hned po snídani se vrátili do pokoje a ona byla okamžitě donucena si lehnout.
„Však já si počkám, až půjdeš pryč,“ říkala si pro sebe. A nemusela ani dlouho čekat. Po krátké době totiž její kolega odkráčel pryč z pokoje. Jakmile se za ním zavřely dveře, začala vstávat. Chtěla si s sebou do postele vzít, alespoň knihu. Kouzlo, díky kterému měla nohu znehybněnou už Snape zrušil a tak musela překonat několik bolestivých kroků, aby se ke knihovničce vůbec dostala. Sotva udělala tři kroky, když se jí za zády ozval hlas, který zrovna slyšet nepotřebovala ani nechtěla.
„O co se to pokoušíte?“ zeptal se jí kolega.
„Chci si jen dojít pro knihu,“ usmála se nevinně.
„Okamžitě si lehněte:“ zvýšil na ni hlas.
„Ano, jen co si…“
„Už jsem řekl.“
„No jo, vždyť už jdu. Tak mi ji aspoň podejte. Nudím se. Nemám co dělat.“
„Můžete přemýšlet nad tím, jak donutíme inspektorku vypít Veritasérum,“ poradil jí a sáhnul po knize, pro kterou si „šla“.
„Já vím, já vím. Říkáte mi to už po šesté.“
„A přesto jste se nad tím, ani jednou nezamyslela, ne?“ přešel k její posteli, ale knihu jí ještě nedal, i když se pro ni natahovala.
„Ne,“ ušklíbla se a vztáhla po knize ruku..
„Možná byste s tím mohla začít.“
„Dáte mi tu knihu?
„Jak moc byste si ji chtěla přečíst?“
„Je plná věci, které mi pomohou při mé profesi. Hodně si ji chci přečíst.“
„Jste si jistá tím, že je to právě tato kniha?“
„No vzal jste snad tu, pro kterou jsem si šla ne?“
„Ano.“
„No..tak by to měla být ona.“
„Jak se jmenovala?“
„To už si nepamatuji.“
„Určitě to nebyla Lektvary nejmocnější, že ne?“
„N..ne, to určitě ne.“
„Tak proč jste po ní sáhla?“
„Spletla jsem se?“
„A to se mě ptáte?“
„Vždyť mi to nijak neublíží, přečíst si knihu o lektvarech. Navíc, když mě je neučíte vy, tak jak o nich mám něco vědět?“
„Stačí se zeptat. Tu knihu vám nepůjčím. Není pro vás.“
„Zeptat se vás? To myslíte vážně?!“
„Jste drzá,“odsekl ji chladně.
„Já vím.“ Usmála se. Začínala ho vytáčet. Ještě jednu podobnou poznámku a vytočí ho úplně. Vrátil knihu zpět na její místo.
„Já si chci číst! Podejte mi tu knihu!“ rozčilovala se.
„Už jsem vám řekl, že to není kniha pro vás, ale můžete si číst tuhle,“ podal jí Stručné dějiny Bradavic a otočil se k odchodu.
„Ale tohle mě nezajímá. Chtěla jsem něco o lektvarech!“ Tohle už na něj bylo moc. Rychle se otočil a než se stačila vzpamatovat stál nakloněný kousek nad ní se zlostným výrazem v obličeji.
„Chcete to snad písemně, že v mé knihovně není kniha, kterou byste mohla číst?! A už vůbec studovat?!“ křičel.
„Neřvěte na mě! Nemáte na to nejmenší právo! Kdybyste mi nezakázal chodit a nenutil mě ležet, mohla bych si zajít do knihovny pro něco lepšího!“
„Zachránil jsem vám život a vy jste akorát nevděčná,“ vytýkal jí teď už tiše a skláněl se k ní čím dál blíž. Snad aby jeho projev dosáhl větší dramatičnosti.
„Ano, zachraňujete mi život tím, že mi způsobujete bolest.“ Odsekla mu smutným téměř zlomeným hlasem.
„Už sem vám řekl, že to není záměr.“
„Kdybyste znal jiný způsob…“
„Kdybych znal jiný způsob, který by vám neublížil, využil bych ho.“ Teď už mluvili oba mnohem klidnějším hlasem.
Podívala se mu do očí. Teprve když to udělala si mohla být jistá, že jí říká pravdu. To jediné teď chtěla vědět.
Nedokázala se od jeho pohledu odtrhnout. Pomalu se v jeho tmavých očích utápěla. A přesně to samé by mohl říct on. Pomalu se k ní začal přibližovat dokud se nedotkl jejích rtů. Letmý dotek změnil v malé políbení, které postupně začal prohlubovat. Opatrně ji pohladil po tváři a vlasech. Přitáhl si ji blíž.
Objala ho kolem ramen a přitiskla se k němu ještě víc. Pomalu ji pokládal na postel. Přisedl si k ní, ale nedopustil, aby se jejich rty od sebe odtrhly. Ani ona to nechtěla. Jeho přítomnost jí teď byla víc než milou, přesto že se spolu ještě před chvílí hádali.
Na chvíli přestal a zadíval se jí do očí. Měla je zavřené. Jakoby ani nevěřila tomu co se děje. Znovu ji vášnivě políbil, hladil ji po vlasech, tváři, po těle, když ho začalo pálit Znamení zla na levém nadloktí. Odtáhl se od ní a opět se jí podíval do očí. Tentokrát se dívala i ona na něj. V jejím pohledu rozpoznal zmatek a lítost.
„Omlouvám se,“ šeptl a odešel z pokoje.
„Není za co,“ pomyslela si a zalehla pod peřinu. I když nebyla nijak unavená, usnula. Dokonce se ani neprobudila, když se vrátil. Nevzbudila se ani na oběd a k Snapeovu překvapení ani na večeři..
Probudilo ji jemné pohlazení po vlasech. Málem ho ani necítila. Usmála se, oči měla pořád ještě zavřené. Byla skvěle vyspaná, ale hladová. Jakmile si uvědomila jak velký hlad ji tíží, zamračila se.
„No tak, už se vzbuďte,“ mluvil na ni kdosi. Otevřela oči a spatřila nad sebou skloněného Severuse.
„Dobré ráno. Proč mě budíte?“ usmála se a začala se protahovat.
„Když už, tak dobrý večer a donesl jsem vám něco k jídlu. Pokud vím, tak jste celý den nejedla.
„Jo to jo. Teda spíš ne, nejedla. A to mě budíte, jen kvůli tomu, abych se najedla? Vydržela bych spát až do rána a pak si zašla na pořádnou snídani.“
„Zamyslete se nad tím, co jsem vám ráno řekl.“ Stál k ní zády, takže neviděla výraz v jeho tváři.
„Ráno? To jste mi tu dělal kázání o tom co smím a nesmím číst.“
„Před tím.“
„Před tím, to jsem…“ už se rozpomínala. Po třetí a naposledy. „A nemůžete…“
„Vy víte, že ne,“ skočil jí do řeči.
Když jí tentokrát Snape nanášel na ránu lektvar, utěšovala se pomyšlením, že už je to opravdu naposledy, že už tuhle příšernou agónii nikdy nebude muset prožít. Leda by se dostala k Voldemortovi.
Téměř rychlostí světla do sebe naházela večeři, kterou jí přinesl a pak se konečně pustila do čtení.
Ještě dva dny takhle musela vydržet a pak už pomalu a především opatrně zkoušela chodit. Sem tam ji noha zabolela, ale nikdy to nebylo vážnější. Hodně času teď trávila prací na ošetřovně a čtením knih o lektvarech. A pokud zrovna nepracovala nebo nečetla, seděla u okna, často nenápadně pozorována Snapem, a přemýšlela o tom, jak dostat do inspektorky Veritasérum.
Pomalu se blížily poslední dny, kdy ještě mohli potkat na Bradavických pozemcích inspektorku Umbrigdeovou. Pokud ale opravdu někomu z profesorů hrozilo, že by ji mohl na své cestě po škole potkat, raději šel jinou chodbičkou. Jedinou jejich útěchou bylo, že hodně času trávila kontrolou ošetřovny. A každý si pečlivě všímal jejího, téměř nenávistného, pohledu, kterým se dívala na mladou ošetřovatelku.
Úplně jiným pohledem ji kontroloval její kolega. Byl ale natolik opatrný, že si toho nikdo nevšimnul. A přesto, že se občas neovládnul a na chvíli se na ní pohledem zastavil, například u oběda nebo snídaně, nepojal žádná podezření ani ředitel. Tedy alespoň si to myslel. Přeci jenom je to Brumbál. Co když to ví? To snad ne. Kdyby to věděl, vždy, když by se s ním potkal, hráli by mu v těch pošetilých očích ty zatracené jiskřičky co je tak nesnáší.
Všichni se teď sešli v ředitelově pracovně. Dnes měla inspektorka odjet a ještě před tím vynést verdikt, v jakém stavu se nachází ošetřovna Bradavic.
„Jsem opravdu ráda, „ pronesla sladkým medovým hláskem, „že jsme tu všichni. Cílem této inspekce bylo především zkontrolovat vaši ošetřovnu. Ale nejen to. Opravdu důležité bylo, abych ověřila schopnosti nové ošetřovatelky, slečny Laily Calebové“ usmála se na ni.
„Ošetřovna je ve velmi dobrém stavu, až na pár maličkostí, které vám sdělím až na konec. Slečnu Calebovou jsem po pár rozhovorech a častém sledování při práci, shledala, jako…nevhodnou ošetřovatelku. Máte naprosto nedostačující praxi slečno. Je mi líto. Vaší povinností je teď opustit pozemky školy.“ Stále se na ni sladce usmívala a čekala na Lailinu reakci. Mladá, právě propuštěná ošetřovatelka se přesně podle raní dohody s ředitelem, jakoby probouzela z šoku. Po tváři jí tekly falešné slzy.
„Ale…nedostačující?..Jak to?..To není možné!“
„Jak jsem řekla slečno. Do dnešního večera byste měla opustit tuto školu.“
„Má to ale jeden malý, řekl bych podstatný háček, Dolores,“ Vložil se do rozhovoru Brumbál.
„Vážně? A jaký?“ Většina profesorů se teď nenápadně přiblížila k Umbridgeové, ta si však ničeho nevšimla. A než stačila něco postřehnou, Brumbál pohotově mávnul hůlkou a do inspektorky narazilo omračující kouzlo. Několik profesorů ji pohotově chytlo a posadilo do křesla pře ředitelským stolem. Snape vytáhl malou lahvičku plnou Veritaséra a vlil jí do krku několik kapek.
„To by mělo stačit,“ ubezpečil ostatní profesory. Pak k ní opět přistoupil Brumbál, ladně nad jejím tělem mávnul hůlkou, pronesl tiché Enervate a inspektorka se probudila.
„Víte kdo jsem?“ zeptal se.
„Jistěže, Albus Brumbál.“
„Přivezla jste si s sebou do školy kočku?“
„Ano.“
„A byla jste to vy, kdo ji proměnil do podoby Paní Norrisové a přiměl ji pokousat Lailu Calebovou?“
„Ano.“
„Proč jste to udělala?“
„Protože se mi nelíbí. Podle mého názoru, by měl tuto funkci zastávat někdo pověřený ministerstvem. Což ona není.“
Teď se Brumbál otočil k ostatním.
„Takže tady máme odpověď. Tušil jsem, že něco takového uslyšíme. Myslím, že je na čase upravit jí paměť.“ Profesoři přikývli.Ředitel znovu několikrát mávnul hůlkou a okamžitě změnil inspektorčinu paměť.
Profesorka McGonagallová jí jednoduchým kouzlem zabalila věci a společně s dalšími profesory jí šli popřát šťastnou cestu na ministerstvo. Dolores právě svírala v ruce pergamen a potvrzením, že ošetřovna včetně jejích zaměstnanců je v naprostém pořádku a předávala jej Brumbálovi. Pořád se jí ale nechtělo věřit, že to schválila. Přesto s tím už nic neudělá. Došla do Prasinek odkud se přemístila zpět na ministerstvo. Profesorský sbor, včetně Laily, se pak sešel u oběda. Znovu si probrali celý týden, sem tam pomluvili Dolores a pak si šel zase každý po svých.
Komentáře
Přehled komentářů
AHojky! To jsem zase jenom já. Tak kdy bude další kapitolka? Už se nemůžu dočkat. Pls ať je co nejdřív.
komentář
(Magda, 14. 4. 2008 18:55)
Ahoj.
Chtěla jsem se ještě zeptat, jakou máš přezdívku. Na svůj blog jsem napsala, že jsi Ginny, podle toho, co máš napsané na tvém blogu nahoře "Ginnin bloček", ale nejsem si tím tak úplně jistá a jinak se to poznat nedá, protože se podepisuješ jako autorka. Tak tě moc prosím, jestli bys mi jí mohla napsat. :)
Jo a kdyžtak se mrkni na můj blog. Napsala jsem s kámoškou první kapitolu k nové povídce. :)
Spřátelení
(Autorka, 11. 4. 2008 18:37)Spřátelení se samozřejmě přijímá, tady není co řešit. Budu ráda. Díky za koment :-D
kometář
(Magda, 11. 4. 2008 18:09)
Moc hezká kapitolka. Docela snadně to vyřešili.
A opět opakuji svou nabídku na spřátelení, jak jsem už psala do předchozího komentáře v minulé kapitole.
Hallo!
(Magda, 29. 4. 2008 17:03)