10.: Zranění, bolest a cit, lest
Po vydatné večeři zamířila většina profesorů do svých kabinetů a ložnic. Laila jediná do svého pokoje nešla. Došla na ošetřovnu a zamířila ke Snapeovu pokoji. Vešla dovnitř. Myslela, že je tam, ale nebyl. Byla unavená. Už se jí ani nechtělo přemýšlet nad tím, kam její kolega zmizel. Pak si vzpomněla co mu řekla než přijela Dolores. Otočila se k místu, kde si chtěla vyčarovat postel. S potěšením zjistila, že už ji tam má.
„Aspoň něco,“ špitla si pro sebe. Vzala do ruky černou košilku, kterou od něj dostala za tu co jí zničil a šla do sprchy.
Po těle jí stékala nádherně teplá voda. Tohle jsou její nejoblíbenější chvíle. Čas, kdy může přemýšlet nad svými problémy, nad různými událostmi.
„Celý týden. To bude k nevydržení. Ale pokud bude chodit spát pozdě večer a nevzbudí mě a pak ráno zase rychle zmizí, tak to nemusí být taková hrůza,“ usmála se. „A ten zatracenej ples. No..ples, spíš ten večer po něm. Podle toho co řekl Brumbál, jsme…Ne! Tomu nevěřím! Já bych přece nikdy….nikdy…Á kruci, kruci, kruci! Teď to bude ještě víc k nevydržení, být s ním v jednom pokoji, když vím, že…“ schovala hlavu do dlaní. Vypnula vodu a oblékla si košilku, pročesala dlouhé vlasy.
Lehla si do postele a téměř okamžitě usnula.
Potichu otevřel dveře a nakouknul do pokoje směrem k posteli, kterou vyčaroval než odešel. Jeho kolegyně už spala. Potichu vešel. Nechtěl ji vzbudit. Netušil však jak jemný spánek Laila má. Vzbudil ji když procházel kolem ni. Vůbec si toho, ale nevšimnul.
Ucítila známou vůni. Slyšela, že někdo chodí po pokoji. Otevřela oči. Jinak se nepohnula. Byl to Snape. Stál u své postele a převlékal se. Svlékl hábit a Laila si všimla dlouhých hlubokých krvavých šrámu na jeho zádech. To ji okamžitě probudilo.
„Proboha, kdo vám to udělal?!“ zhrozila se a posadila. Snape se rychle otočil a skryl překvapení ve svém obličeji.
„Myslel jsem, že už spíte,“ snažil se zamluvit situaci.
„Spala jsem, ale vzbudil jste mne.“
„Pardon. Teď už snad zase můžete spát dál,“ zvýšil poněkud hlas.
„No to tedy nemůžu!“
„Nevidím důvod.“
„Tak vy ho nevidíte? Ale já ho viděla, když jste stál zády ke mně. Co ty šrámy na vašich zádech?!“
„Do toho vám nic není.“
„Jsem ošetřovatelka. Je mi do toho hodně! Když vidím, že je někdo raněný, tak ho ošetřím,“ stoupla si a dala ruce v bok. „Takže si lehněte a já si zajdu pro mast. Řekla jsem, že si máte lehnout!“ okřikla ho, když si všimla jak se nadechuje a chystá se jí odseknout. Počkala si až si lehne a odběhla na ošetřovnu pro hojivou mast. Vrátila se a spokojeně se usmála, když si všimla Snapeova úšklebku na tváři.
„Máte štěstí, že ležíte.“
„Odkdy mi vykáte?“ zeptal se, když k němu šla a otvírala víčko od hojící masti. Na mysl jí padla jediná noc.
„Bude to trošku pálit, tak se nelekejte,“vymlouvala se.
„Na něco jsem se vás…sakra co to děláte?!“
„Já vás varovala před tím, že to bude pálit, tak mi tu teď neskučte,“ odsekla mu a nabrala si na ruku trochu naoranžovělé masti, kterou mu záda potírala. Jizvy byly opravdu hluboké a Laila věděla, že jedno potření obyčejnou mastí je nezhojí.
„Potěším vás,“ usmála se na něj ironicky.
„Čím?“ zeptal se nejistě.
„Váš drahý pán vás zranil tak dokonalým způsobem, že vám ty rány budu muset potřít ještě ráno,“ usmála se na něj.
„Tak na to zapomeňte.“
„Zapomeňte vy! Ráno vás ošetřím znovu a pokud mi to nedovolíte, budu to řešit s ředitelem,“ zvýšila hlas. Odpověď už se jí nedostala. Naposledy přejela rukou po jeho zádech, aby se ujistila, že mast nanesla správně.
„Tak to stačí. Pro dnešek,“dodala rychle. Lék zavřela a položila ho na stůl. Pak si šla lehnout.
Vzbudila se poměrně brzo. Vyhledala si Snapea a donutila ho, aby si znovu nechal potřít záda. Dovolil jí to jen s velkým znechucením.
Vešla na ošetřovnu zkontrolovat, jestli má masti dostatečné množství. Plány jí však zkřížila inspektorka.
„Dobré ráno, slečno,“ usmála se na ni.
„Dobré ráno,“ odpověděla jí nepoznatelně nepříjemným hlasem Laila.
„Ráda bych, abyste si se mnou chvíli popovídala.“
„Jistě.“ Neměla jinou možnost než následovat Dolores do „jejího kabinetu“, kde musela odpovídat na otázky nejrůznějších znění. Všechny se samozřejmě týkaly ošetřovatelství. Po hodině nudného odpovídání ji konečně Dolores propustila.
Snape byl celý den pryč a tak si Laila mohla nerušeně číst v jejich pokoji. Neměla zrovna moc práce, kromě nějakého papírování. Ale ani to jí moc času nezabralo a tak se po chvíli pustila do čtení. U knih vydržela pouhou půl hodinu. Pořád přemýšlela o sobě a...o kom jiném než… o Snapeovi.
Stál na kraji Zapovězeného lesa. Měl jít ke svému pánovi. Zase. Kdyby nemusel, nešel by tam. Seděl by u sebe v pokoji a přemýšlel. Přemýšlel by o tom stejném o čem přemýšlí už několik hodin. Laila. Její oči, vlasy, postava, chování. Především to chování. Všichni o něm říkají, že nedokáže mít rád. Že je mu všechno lhostejné. Jestli je to pravda, tak proč na ni v jednom kuse myslí. Proč má pocit, že ji….Byl čas se přemístit. Rychle se pootočila a zmizel.
Pomalu vešel dovnitř pokoje. Doufal, že už spí, že ji nevzbudí. V tom se však spletl. Právě naopak. Seděla za jeho stolem a on jen viděl její vítězný úsměv na tváři.
„Pojďte si lehnout. Ještě jednou vám namažu ta záda. Naposledy,“ dodala rychle. Snape už se ani nesnažil něco namítnout. Byla paličatá. Přešel k posteli, svlékl si hábit a lehl si. Laila k němu pomalu přešla a chystala se otevřít krabičku s mastí, když se jí cosi otřelo o kotníky.
„Co ta tady chce?“ Byla to Paní Norrisová.
„Pravděpodobně se protáhla dveřmi, když jsem vcházel do pokoje.“
„Asi ano. No to je teď jedno. Odejde snad sama. Ale pokud se mi bude kolem těch kotníků motat ještě dlouho, tak vám ta záda nevyléčím.“ Jakoby ji kočka slyšela a Lailin komentář ji rozhodil. Než stačila ošetřovatelka otevřít mast, kočka ji kousla do lýtka. Laila zakřičela bolestí. Podlomily se jí a nohy, cítila jak se pomalu sesouvá k zemi. Něčí ruce ji však pohotově chytili. Před očima měla tmu. Pak už se jí všechno vzdalovalo, dokud neupadla do bezvědomí.
Vykřikla a začala padat k zemi. Rychle ji chytil a přitáhl si ji k sobě na postel. Zrychleně dýchala a oči držela sotva otevřené dokud je nezavřela úplně. Byla v bezvědomí. Opatrně s ní zatřepal. Musí ji rychle vzbudit. Moc se mu do toho však nechtělo. Podíval se na ni. Ležela mu v náručí. Vypadala jako by normálně spala. Je tak krásná, pomyslel si. A je ještě krásnější, když ji může takhle držet. Přesto přese všechno ji musí probudit.
„Lailo,“ znovu s ní jemně zatřásl. „Lailo, no tak. Probuďte se.“ Skoro jako zázrakem se začala probírat. Pomalu otevřela oči. Skláněl se nad ní Snape.
„Jak je vám?“ zeptal se pohotově.
„Necítím pravou nohu,“ zašeptala. Neměla ani sílu na to pořádně mluvit. Snape ji opatrně položil na postel. V obličeji teď byla bledší než před chvílí. Napadlo ho jediné. Prohlédl si ránu na její noze a jen tak potvrdil svá podezření.
„To nebyla Paní Norrisová. Ta kočka měla v zubech jed. Nehýbejte se,“ upozornil ji a přešel ke skříňce, ve které měl svoje lektvary. Vytáhl tmavou lahvičku a její obsah trochu promíchal. Hůlkou si vyčaroval malou houbičku. Nalil na ni pár kapek lektvaru.
„Nejsem si jistý jak moc ta rána nebezpečná pro vás je. Máte tedy dvě možnosti. Ta první je, že to bude hodně štípat. Ta druhá, že to bude hodně bolet. Bohužel se, podle vzhledu zranění, přikláním k té druhé možnosti. Laila jen tiše přikýval na znamení, že chápe. Začala se třást strachem, Nevěděla co má čekat. V zápětí to však zjistila. Nohou jí do celého těla projela ohromná bolest. Vykřikla a zároveň se pootočila, aby mohla výkřik ztlumit v polštáři. Pak se zase zklidnila.
Snape rychle zavřel lahvičku a položil ji na stůl. Vrátil se k ní. Pořád ještě schovávala obličej.
„Lailo“,“ šeptl a pomalu ji otočil, aby jí viděl do očí. Měla je plné slz. Bolest pro ni musela být téměř nesnesitelná.
„Omlouvám se, ale neměl jsem jinou možnost.“ Němě přikývla. Byla si jistá, že jí nechtěl nijak ublížit.
„Ráno, vám to ale musím potřít znovu. Mohlo tam něco zůstat. Kdybych to nechal tak, jak to je, do rána byste byla mrtvá.“ Při tomhle pomyšlení se jí znovu zaleskli v očích slzy. Nemusela se nad tím zamýšlet dlouho. Byl nad ní skloněný a díval se jí do očí. To jediné ji teď zajímalo. To jediné ji teď uklidňovalo.
Nevěděl jestli se mu to jen zdá nebo jestli je to pravda, ale měl pocit, jako by byla pořád krásnější. Díval se jí do očí. Do těch krásných zelených očí. Vlasy měla rozprostřené po polštáři. Byla nádherná. Sklonil se kousek níž a počkal na její reakci. Měl chuť ji políbit, ale nejdřív chtěl znát její názor. Neucukla. Vůbec se nepohnula. Spíš jakoby čekala co se bude dít dál. Sklonil se ještě níž. Už cítil její dech. Čekal, že se vyvleče. Nehnula se. Pak už ji váhavě políbil. Cítil, že je celá v napětí, že neví co od něj má čekat. Zda ji ublíží nebo ne. Přesto mu však letmo polibek opětovala. Vtiskl jí další, tentokrát mnohem procítěnější. Vycítil, že se uvolnila a toho využil. Do dalšího polibku dal úplně všechno. Poznala to a vrátila mu stejnou mincí. Zajel rukou do dlouhých zlatých vlasů, pohladil ji po tváři. Podíval se jí do očí. Z její tváře teď nemohl nic vyčíst. V jednom momentě se pro ni stalo moc událostí. Kočka, bezvědomí, bolest a teď tohle.
„Obvážu vám tu nohu,“ řekl jí tiše a odešel na ošetřovnu pro obvaz. Vracel se a všimnul si, že už neleží. Posadila se nebo spíš byla v polosedě a prohlížela si kousnutí. Beze slova k ní přešel a začal ji nohu obvazovat. Skončil a podíval se na ni. Už nebyla tak bledá. Usmála se na něj jako poděkování.
„Zkuste vstát. Možná máte štěstí a projdete se. Pokud ho nemáte, čeká vás odpočinek v posteli po dobu tří dnů.“
„Úžasné,“ špitla ironicky a pokusila se vstát. Stála na levé noze. Usmála se. Pak přenesla váhu i na pravou nohu a s polekaným výkřikem se sesula k zemi. Snape se na ni jen z vrchu podíval.
„Tři dny v posteli,“ dodal jen, vzal Lailu do náruče a odnesl ji na její postel. Přikryla se položila hlavu na polštář. Chvíli ještě sledovala Snapea jak mávnul hůlkou, aby pozhasínal světla v pokoji. Pak už byla všude tma. Oba se snažili usnout. Ani jeden z nich netušil, že ho ten druhý pozoruje, přesto, že v pokoji není vidět ani krok.
Ráno ji vzbudilo jemné zatřepání.
„Tak už se probuďte. Slyšíte mě?“ Otevřela oči. Zívla a protáhla se. Až teď si všimla kdo ji to vlastně probudil.
„Musím vám převázat a natřít tu ránu, tak se přichystejte.,“ řekl jí a v hlase mu byla poznat lítost.
Při pomyšlení, že zase bude muset vydržet tu odpornou bolest jakou zakusila včera v noci se jí začaly drát slzy do očí. Neméně tomu přispěl Snape, který se k ní blížil se známou lahví a houbičkou v ruce.
„Ne, prosím vás Severusi, tohle už ne,“ žádala ho úpěnlivě.
„Lailo, vy víte co jsem vám v noci řekl. A položte tu peřinu! Chováte se jako studentka prvního ročníku!“ zvýšil hlas. Poslechla a jako poslušný pejsek si nechala sdělat obvaz a potřít ránu. Znovu si vytrpěla několik odporných chvil. Stejně jako včera měla slzy v očích a stejně jako včera si k ní přisedl Snape a láskyplně ji k sobě přitáhl. Hladil ji po vlasech, aby se uklidnila. Věděl co ten lektvar dokáže. Dospělý statný muž by měl co dělat, aby mu neunikl hlásek plný bolesti, natož pak žena tak mladá, krásná a křehká jako je ona.
„Kolikrát ještě?“ zeptala se roztřeseně. Z jejího hlasu poznal, že má strach z odpovědi.
„Už jen večer.“ Tohle ji trošku uklidnilo. Nebyly to žádné extra vyhlídky, ale pomohlo to.
„Můžete mi prosím podat ty šaty? Obléknu se a půjdu na snídani.“
„Půjdete?“
„Poskáču,“ ušklíbla se. Očividně už se uklidnila a měla lepší náladu.
„Tak na to se podívám.“ Podal jí hábit a sám se pak šel převléct do svého kabinetu vedle pokoje. Počkal tam dokud Laila doslova nedoskákala.
„To myslíte vážně?“ zeptal se.
„Létat neumím a nenapadá mě jiný způsob.“
„Jedno řešení by tu ještě bylo.“
„Ty svoje lektvary si dnes můžete strčit za klobouk. Přesto, že žádný nenosíte.“
„Zrovna tohle jsem na mysli neměl. Můžu vám tu nohu znehybnit. Budete na ní moct stát. Ale nic neucítíte a budete trochu kulhat.“
„To by šlo. Aspoň nebudu muset poskakovat po celém hradě.“
„Buďte naprosto klidná. Žádné poskakování vás nečeká. Celé tři dny budete ležet. A nepokoušejte se odmlouvat,“ podíval se na ni přísně. „Vyhrňte tu sukni.“ Laila povytáhla sukni nad koleno. Snape nad jejím lýtkem mávnul hůlkou a Laila přestala nohu cítit.
„Skvělé myslím, že se vám to podařilo,“ pousmála se malinko.
„Tak jdeme.“ Společně se vydali na snídani do Velké síně.
Za stolem už seděli všichni kromě nich. Snape vešel do dveří jako první svým obvyklým rychlejším tempem. Za ním se pomalu ploužila mladá ošetřovatelka, pokulhávající na pravou nohu. Jakmile si toho všiml ředitel okamžitě vstal od stolu a šel jí na pomoc. Cestou se ohlédl po Snapeovi.
„Severusi, to jste ji nechal jít celou cestu sem takhle?“
„Odmítla jakoukoli pomoc. Ptal jsem se jí.“ Odsekl stroze. To už stál Brumbál u Laili a nabízel j ruku, aby se přidržela. Stejně jako Snapea ho odmítla. Pomalu došla ke stolu a posadila se vedle svého kolegy.
„Co se vám vlastně stalo, slečno?“ zajímal se ředitel. Laila mu všechno vysvětlila. Nezapomněla samozřejmě říct jak moc jí pomohl Snape. Ten se k jejímu vyprávění nijak nepřidával.
„Říkala jste kočka podobná Paní Norrisové?“ zeptala se Minerva.
„Ano.“
„Paní Norrisová to určitě nebyla. Nemá jedovaté zuby.“ Přemýšlela zástupkyně.
„A kdo tu má ještě kočku?“ zajímala se Lila.
„Paní inspektorka,“ ozvalo se po jejím boku.
„Nevšimnul jsem si, že by si sebou Dolores přivezla kočku, Severusi.
„Kočku ne. Kotě. A pokud se nepletu, tak podle zákonů přeměňování, lze přeměnit například kočku na psa a podobně. Pokud chcete, můžete dokonce zkombinovat i několik zvířat o jednoho. Mám pravdu, Minervo?“
„Ano Severusi, máte.“
„Jsem rád, že jsme přišli na pravděpodobného strůjce tohoto činu, ale jaký k tomu měla Dolores důvod?“
„Je tu možnost jak to zjistit,“ navrhnul Snape. „Navrhuji, o ničem jí neříkat. Kolegyně by mohla předstírat, že si myslí, že ji pokousala školníkova kočka. Inspektorka tak nepojme žádné podezření. Necháme ji dodělat inspekci. V poslední den ji donutíme vypít Veritasérum, abychom se dozvěděli pravdu. Pak ji donutíme napsat hlášení o naší ošetřovně, která je samozřejmě v naprostém pořádku a na konec jí vymažeme paměť a pozměníme několik vzpomínek.“
„Ano, Severusi. S tím bych mohl souhlasit. Pokud tedy souhlasí ostatní a nebudou mít nic proti.“ Ohlédli se po ostatních profesorech. Minervě a Kratiknotovi hrály na rtech úsměvy. Všichni samozřejmě souhlasili.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak už třetí koment. Ale tentokrát s tím, jestli bys chtěla spřátelit. Nedávno jsem si založila s kámoškou blog a zatím tam toho moc není, ale časem to přibide. Předem díky moc.
http://lilypotterova.blog.cz/
komentář
(Magda, 10. 4. 2008 19:37)
Tak co? Kde je další kapitolka. Já už se nemůžu dočkat. Prosím, prosím.
Teda, já jsem ale netrpělivka, co? :D
Spřátelení??
(Magda, 10. 4. 2008 20:46)