Harry Potter - Ginnin bloček

Ráno se opět vzbudil jako první Harry. Ne proto, že by nemohl spát, ale protože byl nedočkavý. Za chvíli už by měl být v Prasinkách a skládat zkoušku z přemisťování. Přešel pokoj a šel si stoupnout k oknu. Rozhlédl se po ulici a myslel si, že nikoho neuvidí, protože v tuhle dobu všichni spí. Ale mýlil se. Nechtělo se mu věřit, ale po ulici kráčela osoba, kterou Harry velmi dobře znal. Byl to profesor Lupin. Harry si domyslel, že bude chtít zazvonit a tak na něj zavolal z okna.

„Pane profesore!“ volal Harry a Lupin se na něj podíval.

„Dobré ráno Harry, mohl bych s tebou na chvíli mluvit?“ pozdravil profesor a čekal co mu Harry na jeho otázku odpoví.

Harry kývl hlavou a zároveň na něj zavolal.

„Můžete, ale bylo by lepší kdybyste nezvonil, jestli tedy chápete co tím myslím?“ zavolal Harry a Lupin jen kývl hlavou jako, že rozumí. Otočil se a zašel za nějaký keř. Pak se v Harryho pokoji ozvalo hlasité PRÁSK!  A Ron i Hermiona byli okamžitě vzhůru.

Uprostřed pokoje stál Remus Lupin.

„Dobré ráno. Jsem tu abych vás dopravil do Prasinek. Sami se přemisťovat nemůžete a vlakem to není dobrý nápad. Cesta na nádraží by mohla být nebezpečná. Všude řádí Smrtijedi.“ Vysvětlil jim Lupin.

„Jinak Harry všechno nejlepší k narozeninám. Tvůj otec a Sirius by na tebe byly moc pyšní. No a teď se rychle sbalte a odchod.“ Nařídil Lupin.

„Fajn sbaleno už mám, takže teď půjdu dolů a řeknu tetě, že už nadobro odcházím, ano? Oznámil Harry.

„Dobře ta k běž mi na tebe počkáme tady.“ Svolil Lupin.

Harry seběhl schody a posledních šest zvládl jedním skokem přičemž dopadl na nohy potichu jako kočka.

„Teto Petunie?“ ozval se Harry potichu. Teta zrovna chystala snídani v kuchyni.

„Co je?“ vyštěkla.

„Já jsem ti jen přišel říct, že už tedy odcházím.“

„Dobrá a kam tedy jdeš?“ zeptala se.

„No nejdříve se půjdu podívat do Prasinek, kde budu skládat zkoušky z přemisťování a potom půjdu do Godrikova dolu. Najdu dům kde jsem kdysi bydlel s rodiči a nastěhuji se tam. Jen možná se vrátím zpět do školy.“ Informoval ji Harry.

„Tak dobrá. Jen…počkej chvíli.“řekla Harrymu a šla zavřít dveře do kuchyně. Potom se k němu opět otočila.

„Pojď sem a posaď se. Nechci, aby o tom co ti teď řeknu věděli Vernon a Dudley. Vím, že těch několik let co jsi tu s námi strávil jsme tě neměli rádi. Obzvláště Vernon a Dudley. Vím, že i já jsem nebyla moc příjemná, ale i přes to všechno jsem tě v hloubi duše měla ráda. Jsi můj synovec a i když nejsi jako Dudley…No, zkrátka. Tvoji matku jsem také měla ráda, ale byli jsme sestry a i ty se někdy pohádají. Jsem ráda a jsem pyšná na to, že jsi můj synovec Harry. A myslím, že mi tady budeš chybět. Vím, že jsem byla zlá, ale nejsi alespoň rozmazlený. Byla jsem na tebe taková, jen proto abych si udržela před Vernonem své postavení. Jinak jsem tě vždy měla ráda. Doufám, že si to budeš pamatovat a nebudeš mi mít za zlé to, jak jsem se k tobě chovala. Doufám, že neskončíš stejně jako tvoji rodiče, že přežiješ a rodiče pomstíš. Kdybys potřeboval nějak pomoct, nebo se někde na pár dnů schovat, ráda tě tu uvidím. Toho jak bude reagovat Vernon jestli se tu ještě někdy objevíš, si nevšímej. A ještě bych od tebe něco chtěla. Chtěla bych abys mi psal kde jsi a co děláš, jestli jsi v pořádku a tak, ano? Můžeš mi to posílat po Hedvice. Ráda ti budu odepisovat. Jenom, když to po ní budeš posílat, bylo by dobré kdybys jí nějak naznačil, aby mi tem dopis odložila někam, kde ho nenajde Vernon. A teď už si myslím, že to stačilo.“ Dořekla a Harry viděl jak se jí pomalu hrnou do očí slzy.

„Můžeš pro mě ještě něco udělat?“ zeptala se ještě.

„Co, teto?“

„Pojď ke mně a obejmi svoji tetu. Naposledy jsem tě objala když jsi byl ještě nemluvně a chtěla bych si to zopakovat než mi odejdeš. Mám z tebe velikou radost Harry. Jsi moc pěkný, chytrý mladý chlapec. Tedy od včerejška mladý muž, jestli se nepletu? A aby sis nemyslel, že jsem na tvoje narozeniny zapomněla…“ a podala Harrymu dárek v podobě veliké, svátečně zabalené krabice.

Rozdělej si to až budeš někde jinde. Doufám, že se ti to bude hodit. Dalo mi práci než jsem to sehnala. Tak vše nejlepší k narozeninám Harry Pottere.“ Popřála mu a z očí už jí tekly slzy.

„Děkuju teto.“ Poděkoval Harry upřímně a ještě jednou tetu objal. Ta jen stěží držela proudy slz. 

„Tak už běž a nezapomeň na to co jsem ti teď řekla a piš.“ Ukončila teta jejich rozhovor a poslala Harryho do pokoje.

Harry poslušně odešel. Nemohl však uvěřit tomu, co právě slyšel. Nikdy by si nemyslel, že ho teta má tak ráda a dokonce, že jí potečou slzy až se ním bude loučit. A ještě k tomu od ní dostal dárek.

Harry vyšlapal schody a vešel do pokoje, kde na  něj čekali Ron s Hermionou a profesorem Lupinem. Když viděli, že Harry nese krabici, která vypadá jako dárek velice se divili. Harry jim řekl jen: „Jdeme.“

Všichni tři se tedy chytili za ruce a přemístili se do Prasinek.

„Co kdybychom si zašli k madame Rosmertě na máslový ležák?“ navrhl Lupin a všichni souhlasili. Prošli tedy ulicí a vešli dovnitř. Nebylo tam moc lidí, takže se našel volný stůl, kam se všichni posadili. Lupin objednal čtyři máslové ležáky, Ron s Hermionou se o něčem bavili a Harry se díval na dárek, který před chvílí dostal od člověka, u kterého by to nejméně čekal, tety Petunie.

„Harry co to vlastně máš?“ zeptal se Ron

Harry jim vylíčil všechno o čem se s tetou Petunií bavili a co se stalo. Jak jí vhrkly slzy do očí a jak ho požádala aby ji obejmul.Když dokončil své vyprávění zjistil, že na něj všichni tři doslova civí s nechápavým výrazem.

„A co je tedy v tom dárku?“ ptal se netrpělivě Ron.

„Nech toho Rone! Je to Harryho dárek a ty jsi až moc zvědavý.“ Okřikla Rona Hermiona.

„To nic Hermiono, stejně jsem ho právě chtěl otevřít.“ Zastavil ji Harry a vyzvedl dárek na stůl. Strhl z něj balící papír pod kterým se schovávala obyčejná krabice. Harry ji otevřel a uviděl v ní spoustu věcí. Hned navrchu byly nové hodinky. Dále tam bylo fotoalbum, ve kterém, když jej Harry otevřel, uviděl na fotkách své rodiče. Potom tam našel i několik nových triček, které na sobě Dudley ještě neměl a stejně tak dvoje nové rifle. Našel se tam ale i pár nových bot, které se Harrymu velice líbily a úplně naspod bylo několik knih. Harry si ale všiml, že to nejsou obyčejné mudlovské knihy, ale knihy z kouzelnického obchodu. Kde je teta ale našla? Tím se teď nechtěl zabývat. Vytáhl si všechny knihy a chtěl si je prohlédnout. Byly to různé učebnice zaklínadel, lektvarů, knihy o černé ale taky bílé magii, knihy o zvěromágství, nitrobraně a nitrospitu a nakonec kniha o nejslavnějších kouzelnících všech dob.

Harrymu se ty knihy velice líbily. Vzal si do rukou knihu s názvem Nejslavnější kouzelníci a čarodějky všech dob od A po Harryho Pottera a prolistoval si ji. Kniha se mu otevřela na straně kde bylo jeho jméno a byl tam také přiložený dopis. Harry si dopis vzal a otevřel. Na první pohled bylo vidět, že tomu kdo ten dopis psal musely téct slzy. Harry jim však nevěnoval pozornost a četl.

Milý synovče,

            Doufám, že to co ti píšu v tomto dopise ti budu moct říct osobně. Pokud jsem k tomu neměla možnost, napsala jsem to alespoň do tohoto dopisu. Strávil jsi u nás 17 let a vím, že to nebylo lehké. Všichni tři jsme se k tobě nechovali zrovna nejlépe. Ani jeden z nás tě neměl v takové oblibě jak by sis to asi představoval. U Vernona a Dudleyho tomu tak bylo, je a vždycky bude. Já jsem tě ale na rozdíl od nich přece jen měla ráda. Nevím jak bych ti to měla říct nebo spíše v tomto případě napsat. Mám tě ráda stejně jako jsem měla ráda tvoji matku. Není pravda, že jsem Lili nenáviděla. Byla to má sestra a i sestry se občas nepohodnou. U nás tomu tak většinou bylo. Jsem ráda, že jsi můj synovec. Jsem na tebe pyšná. Vím, že jsem to nikdy nedala najevo, ale nechtěla jsem před Vernonem ztratit postavení.

Tohle je dárek pro tebe k 17. narozeninám. Přeji ti vše nejlepší a hodně štěstí. Pevně doufám, že neskončíš jako tvoji rodiče, ale že přežiješ a pomstíš je.

Uvnitř najdeš spoustu věcí, od hodinek až po knihy, které by se ti mohly hodit a nové oblečení. Kdyby ses náhodou chtěl zeptat, kde jsem ty knihy koupila, myslím že se to jmenovalo Příčná ulice. Napsala jsem tomu Hagridovi co si pro tebe poprvé přišel a zeptala jsem se ho kde si kupujete ty věci do školy a podobně. Nevěřil tomu, že bych ti chtěla nějak pomoct, ale potom mi všechno řekl a pomohl mi.

Přeji ti k tvým 17. narozeninám vše nejlepší a hlavně mnoho štěstí.   

                                                                           Teta Petunie

Vůbec se mu nechtělo tomu věřit. Žil u nich 17 let. Byly to ty nejhorší chvíle v životě. Vždycky Dursleyovi nenáviděl a přece jenom, i když chvíli před odchodem, zjistil, že ho jedna z těch nenáviděných osob měla ráda. Bylo to k neuvěření.

            Ještě chvíli se prohrabával dárky a pozorně si je prohlížel. U knihy o nitrospitu se však zasnil a z jeho přemýšlení ho vytrhl Lupin.

„Harry, je čas. Měli byste se jít s Ronem převléknout do hábitů.“upozornil je Lupin.

„Do hábitů?“ zeptali se oba najednou.

„Ano, do hábitů. Slyšel jsem, že se ministerští shodli na tom, že jakékoli zkoušky týkající se kouzel, budou všichni kouzelníci absolvovat v hábitech. Patrně se moc nudili a potřebovali vymyslet další zákon, aby si měli o čem povídat. Jako by nebylo o čem.“ Dodal ještě a potom je zahnal převléct se. Nejdříve chvíli jen pro sebe protestovali, protože nevěděli kde se mají převléct, ale po chvíli si všimli jakéhosi davu, který byl kousek před nimi. Zahlédli tam pár známých tváří a tak si domysleli, že to asi budou jejich spolužáci, kteří stejně jako oni nedělali zkoušky z přemisťování. Přidali se tedy k davu

Trvalo jim asi deset minut než došli k malému paloučku na kterém bylo několik řad podivných převlékacích koutů. Byli podobné koutům sprchovým, avšak neměli podlahu, nýbrž obyčejnou zem. Nebyli tam dveře, ale závěsy, které byly jen z jedné strany. Ostatní tři strany byly z umělé hmoty.

Harry s Ronem se po sobě podívali a potom si každý vlezli do jedné šatny.

Netrvalo jim to dlouho a za chvíli byli převlečení do černých hábitů.

Stejně jako všichni ostatní se vydali jen malý kousek za šatny. Naskytl se jim pohled na upravenou plochu, kde se, jak si všichni domysleli domyslely, měli přemisťovat. Nikdo z přítomných se již nesnažil skrývat nervozitu, kterou se klepal obzvláště Nevil Longbotom. Pravdou bylo, že u něj to nebylo nic zvláštního. Harrymu se při pomyšlení, že za chvíli bude muset předvést jak skvěle se umí přemístit, mírně zvedal žaludek. Jemu samotnému se povedlo přemístit se jen jednou. Možná, pomyslel si, že budu mít alespoň trochu štěstí a přece jen se mi to povede. Ale co když se stane pravý opak. Co když se to povede všem a jen jemu, samotnému Harrymu Potterovi se to nepovede? Nebylo by to trapné, kdyby se to podařilo Ronovi a jemu ne? Jak by se pak na něj všichni dívali? Už viděl titulní článek v Denním věštci:

            Výsledky zkoušek z přemisťování:

Jak všichni víme, i letos se o prázdninách konaly zkoušky z přemisťování. Překvapivě se letos zúčastnilo veliké množství žáků, a to zejména žáků bradavických. Nemalý počet byl zpozorován také u přihlížejících. Jak jsme se dozvěděli, nebyli to všechno rodiče žáků, kteří zrovna skládali zkoušku, ale ve většině to byli fanoušci Harryho Pottera, který zkoušky skládal také.

„Hrozně moc držíme Harrymu palce a doufáme, že to zvládne.“ Řekla nám jedna z jeho faninek. Podobnou odpověď jsme slyšeli i u ostatních.

Harry Potter však své faninky zklamal a to ne málo. Jako jediný totiž zkoušky nesložil!…

 Tohle by mu tak scházelo, pomyslel si. Ještě by to mohla podepsat Rota Holoubková a nemělo by to chybu!

„Ty Harry, a co když to zase nezvládnu jako minulej rok?“ strachoval se Ron.

„Nevím, proč bys to neměl zvládnout. Navíc jestli si dobře vzpomínám, tak jsi to zvládl, jen sis zapomněl vzít zbytek obočí.“

„Harry! Vidím Hermionu a Lupina“ hulákal Ron nadšeně.

„Kde?“

„Támhle, za tím plotem. Ježiši Harry, neříkej mi, že máš na nose brejle, když nevidíš Hermionu. Vždyť tam mává rukama jako na hodinách, když se hlásí. A to se teda nedá přehlédnout.“

„No to máš pravdu. Ano, už je vidím.“ Přitakal Harry.

Ještě chvíli se takhle bavili a potom s překvapením zjistili, že před nimi jsou už jen dva žáci a pak jsou na řadě oni.

„Ronald Weasley.“ Zvolal Wilkie Křížek.

Ronovi zčervenali uši a v obličeji začal fialovět. Vypadal jako by se mu zvedal žaludek. Ron pomalu došel až ke zkoušejícímu a Harry zpozorněl, aby slyšel co Křížek říká.

„Tak pane Weasley. Jestli se nemýlím, a já se nemýlím, tak jste tu byl už minulý rok, ale to se vám to moc nepovedlo. Ano, ano, už to vidím ve svých poznámkách. Zapomněl jste kousek obočí. No tak vám přeji mnoho štěstí. Teď se běžte postavit támhle jak je ten malý žlutý praporek a přemístěte se kousek dál. Přesněji řečeno, tam k tomu modrému praporku. Je vám to jasné nebo snad máte ještě nějaké další otázky?“ zeptal se Křížek.

„No vidím, že ne, tak běžte a dáme se do toho.“

Ron se neochotně připlížil ke žlutému praporku, chvíli tam stál a pak se ozvalo jen hlasité PRÁSK a Ron se objevil u modrého praporku. Wilkie Křížek a ještě jeden člověk se k němu rozběhli a pozorně ho prohlíželi, jestli na něco nezapomněl. Potom už Harry jenom viděl jak Ronovi oba dva gratulují a Ron spokojeně odchází.

„Harry Potter.“ Zvolal Křížek a Harrymu najednou ztěžkl žaludek. Pomalu se rozešel a nakonec zastavil u Křížka.

„No vida, pan Potter. Musím říct, že jsem na vás velice zvědav, pane Pottere. Takže, postavíte se ke žlutému praporku a přemístíte se k modrému, ano? Jestli nemáte žádné otázky, tak vám přeji hodně štěstí a doufám, že mě nezklamete.“

Harry jen přikývl a pomalu přešel ke žlutému praporku. Vzpomněl si, že se přece umí přemisťovat! Vždyť na konci školního roku se přemístil i s Brumbálem! A dokázal to úplně sám! Najednou mu bylo mnohem líp. Pořádně se soustředil na místo kam se chce přemístit a pak už jen ucítil ten známý nepříjemný pocit a potom, dřív než se nadál, stál u modrého praporku. Stejně jako k Ronovi i k němu se rozběhl Křížek s tím neznámým a začali ho prohlížet.

„Zdá se, že jste na nic nezapomněl a tak mi nezbývá než vám pogratulovat. Tak tedy gratuluji vám, právě jste složil zkoušku z přemisťování. Doufám, že se ještě uvidíme, pane Pottere. Nashledanou.“Rozloučil se s ním Křížek a odešel.

Harry tomu nemohl uvěřit. Tak teď se konečně muže přemisťovat kam jen bude chtít.

„No vidíš, taky jsi to zvládnul! Gratuluju!“radoval se Ron.

„Já tobě taky. Tak kam se přemístíme?“ usmíval se Harry.

„No já bych navrhoval do šatny, tam se převlečeme, potom za Hermionou a Lupinem a potom Doupě, co ty na to?“ navrhnul Ron.

„S tím začátkem by to šlo, ale já bych chtěl ještě než půjdeme do Doupěte do Godrikova dolu.“

„Tak fajn my půjdeme s tebou. Tak se jdeme převléct ne?

„Tak jdeme.“

Za chvíli byli převlečení a honem spěchali za Hermionou a Lupinem, aby jim tu novinu oznámili. Hermiona skákala radostí a Lupin vypadal, jako kdyby nikdy nebyl šťastnější.

„Myslím, že bychom se tedy měli přemístit do Doupěte, když už to máte za sebou, nesmíme Molly o takovou radost připravit.“

„Pane profesore, já jsem vás chtěl o něco požádat.“ Ozval se Harry.

„Co potřebuješ Harry?“

„No já, myslel jsem, jestli bych se, než půjdeme do Doupěte, mohl podívat do Godrikova dolu na dům svých rodičů. Nevím, ale kde to je a tak jsem myslel, vy jste mé rodiče znal a určitě víte kde bydleli, tak jestli by jste mě tam nezavedl.“koktal Harry.

„Ale jistě. To víš že ano. Sám se tam rád podívám.“

„Takže jdeme?“ zeptal se Ron nedočkavě a i Hermioně se to zjevně líbilo.

„Jdeme.“

„Myslím, že bude lepší, když se tam nebudeme přemisťovat každý sám.“ Poznamenal Lupin.

„Ale my už to přece umíme. Zvládneme to.“ Přemlouval Ron.

„Já vím, že ano. Jen si myslím, že to bude lepší. Vy to místo zatím neznáte a kdyby se náhodou stalo, že byste se přemístili třeba jen o kousek jinam než ostatní, mohl by to být docela problém. Tak co vy na to?“ snažil se je přesvědčit Lupin.

„No dobře, ale do Doupěte se už můžeme přemístit sami!“ Stál si za svým Ron.

„To klidně můžete. Teď se ale chyťte ta ruce a jdeme na to.“

Všichni tři poslechli a chytili se. Pak už cítili zvláštní pocit jako by je někdo cpal úzkou trubičkou a za chvíli cítili pevnou zem pod nohama. Pomalu se porozhlédli. Kolem nich stálo jen pár stromů, které nevypadali nejlépe. Po pravé straně měli tmavý, neopečovávaný hřbitov a na levé straně stál velký osamocený dům, o který se už dlouhá léta nikdo nestaral. Byl velký a vypadalo to, že se co nejdříve sesype na zem. Stačilo se však na něj podívat a každému muselo být jasné, že kdysi to byl nádherný dům. Byl velký, jemně žluté barvy. Vcházelo se do něj krásnými zdobenými dveřmi. Nejdříve jste však museli vyjít několik mramorových schodů na jejichž okrajích bylo bohatě zdobené zábradlí. Dostali jste se na terasu, také z mramoru, která kdysi musela vypadat nádherně. Kolem terasy bylo zábradlí stejné jako u schodů.

„Tak Harry, vítej doma!“ přivítal ho Lupin.

„Co?….Cože? Tohle je můj dům?“ zakoktal se překvapením Harry.

„Nelíbí se ti snad?“ Optala se Hermiona

„Ne, to ne. Právě, že si myslím, že je to ten nejkrásnější dům jaký jsem kdy viděl.“

„No, hele kámo. Já vím, že seš asi opravdu nadšenej z toho, že konečně vidíš dům, ve kterým jsi bydlel než se stala ta hrůza, ale mě se ten dům nezdá nějak moc krásnej.“ Podotknul Ron.

„No tak Rone! Nech toho! Harry má pravdu. Ten dům je opravdu velice hezký.“ Přisvědčila Hermiona.

„Smím se jít podívat dovnitř?“ optal se Harry Lupina.

„No jistě. Dělej jak chceš. Je to přece tvůj dům.“

„To je pravda. Je to můj dům.“ Zopakoval s úsměvem Harry a začal pomalu vycházet mramorové schody. Prošel terasou a najednou stál před těmi nádhernými dveřmi. Co asi uvidí vevnitř? Opatrně stisknul kliku. Dveře se otevřeli. Harrymu se naskytl pohled na předsíň po jejíchž stranách byly další dva pokoje a hned naproti vchodu byly schody potažené už starým červeným kobercem.Hned za Harrym vstoupili do domu Ron s Lupinem a Hermionou. Harry se pomalu otáčel a prohlížel si vše kolem něj. Potom si řekl, že dům pořádně prozkoumá. Třeba tu najde ještě něco po rodičích. Řekl si, že začne s pokojem po pravé straně. Přešel předsíň a ocitl se v obrovském pokoji. Na zemi byl koberec neznámé barvy, která se skovávala pod nánosem prachu. Kolem stěn byly postavené skříně, bohatě zdobené, ze stropu visel velký křišťálový lustr, uprostřed pokoje byla nádherná pohovka. Celý pokoj byl vymalován jemně fialkovou barvou. Harrymu se tento pokoj velice líbil a jak se domyslel, sloužil jako obývací pokoj.

Nezbývalo ale mnoho času a Harry si chtěl prohlédnout celý dům. Proto vyšel z obývacího pokoje a šel do pokoje protějšího. Byl o něco menší. Opět tam byl křišťálový lustr a koberec, uprostřed však byl dlouhý stůl na němž doposud stálo několik zlatých svícnů. Harry v pokoji okamžitě poznal jídelnu. Byly tu však ještě jedny dveře. Harry nimi opatrně prošel. Dostal se do kuchyně. Byla malá skromná místnůstka, zato však velice útulná. Harry se tu dlouho nezdržoval a vrátil se do předsíně. Chtěl se podívat i do patra. Pomalu vycházel schody a rozhlížel se kolem sebe. Když vyšlápl poslední schod zjistil, že je v patře snad ještě větším, než bylo přízemí. Bylo tam několik pokojů. Harry se však nejdříve vydal do leva. Došel až na konec chodby a stál před bílými dveřmi se zlatou klikou. Otevřel je a vešel dovnitř. Místnost, ve které stál byla snad celá z mramoru. Z toho Harry usoudil, že je v koupelně. Ta ho však příliš nezajímala. Přešel tady ke dveřím, které byly hned vedle. Ocitl se v menším pokojíku, velice pěkně vybaveným. Bylo tam několik skříní a malá knihovna, postel s nočním stolkem a veliké zrcadlo. Vypadalo to jako pokoj pro hosty. Ve vedlejším pokoji byla manželská postel, dvě skříně a dva pracovní stoly. Harry si okamžitě uvědomil, že stojí v pokoji svých rodičů. Byl to nádherný, velký pokoj. Byl vymalován béžovou barvou. Kdysi musel být opravdu překrásný. Při vzpomínce na rodiče se Harrymu draly slzy do očí. Proto ho raději opustil a vešel do posledního. Měl bledě modrou barvu. Kolem stěn byly dvě skříně, zrcadlo a malá knihovnička. Uprostřed pokoje stála bílá kolébka. Harry měl jasno.

„Tohle je můj pokoj.“ Řekl si. „A tohle je kolébka, ve které jsem ležel, když přišel Voldemort a než mě máma vzala.“

Harrymu se náhle začali vybavovat sny, ve kterých viděl své rodiče právě v tento okamžik. Lily zrovna Harrymu zpívala ukolébavku a pak do pokoje vletěl James a začal na ni křičet, aby vzala Harryho a utekla.

„Přesně tady držela máma tu kolébku, když s ní houpala.“ Řekl Harry a položil ruku na to stejné místo kde ji měla ona. Jak moc by si teď přál, aby tu byla s ním. Aby nemusel tu kolébku držet sám. Kdyby měl alespoň něco co by mu ji připomínalo. Po otci má neviditelný plášť. Po matce však nic. Snad jen oči. Co by za to dal, kdyby mohl mít třeba jen jednu věc, která kdysi patřila jí, i kdyby to byla jen tužka, kterou měla nejraději. Nebo hřeben, kterým si každé ráno pročesávala vlasy. Nebo třeba hračku. Kterou od ní dostal jako malý. Hračky v tom pokoji přece byly, jen vědět, kterou z nich dostal od ní. Mohl by se zeptal Lupina. Byl to přece jejich přítel. Mohl by vědět co patřilo jeho matce a co otci.

„Musím se ho zeptat.“ Umanul si a hned se po něm začal dívat.

„Pane profesore, pane profesore? Tady jste! Vy určitě víte co patřilo mému otci a co matce. Musíte mi to říct, pane profesore,“ naléhal Harry a vedl Lupina do pokoje, který kdysi patřil jeho rodičům.

„Proč to chceš vědět Harry,“zeptal se Lupin.

„No…po otci mám plášť, ale po matce nemám nic a chtěl bych mít aspoň něco co by mi ji připomínalo. Aspoň jednu věc, protože zbytek tu asi zůstane a jestli se sem nevrátím…“

„Ty se sem nechceš vrátit?“ Zeptal se udiveně Lupin.

„Co vás tak překvapilo?“

„No, myslel jsem, že to tu budeš chtít opravit, protože se sem budeš chtít nastěhovat a bydlet tady. Pochybuji totiž o tom, že by ses kdy vrátil k Dursleyovým.“

„Cože? Že bych se sem mohl nastěhovat?“ Opakoval zmateně Harry.

„To jsem si myslel, ale jestli nechceš...“

„Já jsem neřekl, že nechci.“ Opravil ho Harry. „Pomůžete mi to tu dát do pořádku, že ano.“

„Chceš se sem tedy přestěhovat, Harry?“

„Jasně, že chci!“ Souhlasil nadšeně Harry a běžel tu skvělou zprávu honem říct Ronovi a Hermioně.

Našel je v obývacím pokoji. Oba seděli na pohovce a jen tak si povídali. Když tam Harry vtrhl, oba nadskočili.

„Harry, proboha!“ Začala Hermiona zděšeně. „Víš, jak jsme se tě lekli?“

„ Harry, to už nikdy nedělej.“ Přidal se k Hermioně Ron.

„No dobře, dobře. Musím vám něco říct, ale raději se na to posaďte.“

„Ježiši Harry, už jsme ustáli tolik zpráv co jsi nám řekl a ty nám teď řekneš „posaďte se“?“ Sjela ho zlobným pohledem Hermiona.

„ No dobře, jak myslíte. Takže…Budu tady bydlet.“

„Cože?“ zeptali se oba najednou a Hermiona se hned posadila.

„To nemyslíš vážně! Ty tu opravdu chceš bydlet?“ zeptala se ho překvapeně.

„Jasně, že chci. Nelíbí se ti na tom něco?“ začal ji Harry podezírat. „Bude přece báječné mít vlastní dům. Několik let jsem si přál vrátit se sem, ale nedoufal jsem, že se to splní. A teď mám i možnost tu bydlet, tak proč to nevyužít?“

„Ale Harry, já přece neřekla, že je to špatný nápad. Naopak. Myslím si, že je to skvělé. Jen…“

„Co, jen?“ zeptali se Harry s Ronem najednou.

„Jen si myslím že…Harry, jde po tobě každý Smrtijed, který slouží Voldemortovi. Co když tě tu najdou. Může to tu být nebezpečné. A jestli tu budeš sám a oni tě napadnou, tak máš jen velmi malou šanci, že se jim ubráníš.“

„Tak tu budeme s ním.“ Otočil se na Hermionu Ron a začal se usmívat.

Hermiona se na ně podívala. Ron byl zjevně nadšený z představy, že by bydlel s Harrym v tak úžasném domě a Harry, ten snad nikdy neslyšel nic lepšího.

„Ale Rone, jsi si jistý, že ti to mamka povolí?“ Zeptala se ještě.

„Mamka mi přece nemusí nic dovolovat, je mi přece sedmnáct. A já říkám, že tu budu bydlet s Harrym. A co ty? Přidáš se k nám?“

„No tak dobře,“ kývla Hermiona a i přesto jakou odpověď zvolila, na ní bylo znát, že to přijímá s radostí.

Všichni tři se vesele usmáli a běželi to honem povědět Lupinovi.

„Ten úsměv na vašich tvářích něco znamená a já bych se moc rád dozvěděl co,“

„Budeme tu bydlet všichni tři.“ Oznámil mu vesele Harry.

„Cože všichni tři? Rone, ale co ti na to řekne mamka a Hermiono co rodiče?“ děsil se Lupin.

„Mě mamka přece nic zakazovat nemůže. Jsem dospělý.“ Ujistil ho Ron.

„Mě už taky nemůžou nic zakazovat.“ Přidala se Hermiona.

„No tak dobře, řeknu vám co uděláme, ano?“ navrhl Lupin a počkal si dokud všichni tři nekývli hlavou.

„Takže, nejdřív se přemístíme do Doupěte a chvilku tam zůstaneme. Řekneme jim co jste si vymysleli a potom se sem přemístíme a začneme to tu dávat do pořádku. Počítejte ale s tím, že to nebudeme mít hotové hned, takže přespat budeme muset v Doupěti. Nesmíme taky zapomenout požádat Nymfadoru, aby ti nechala připojit krb v obývacím pokoji k letaxové síti. Na to si ale bude Harry myslet sám, protože tohle je jeho dům. Jasné?“ zeptal se ještě a poprosil je o ještě chvilku strpení. Chtěl si ještě prohlédnout knihovnu v patře, kterou ještě Harry nenavštívil.

Harry si řekl, že se tam tedy také zajde podívat. Vyšel tedy schody a zabočil do prava. Prošel dveřmi  na konci chodby a zastavil se v největším pokoji z celého domu. Všude kolem byly knihy. V zadní části byl vyvýšený ostrůvek, na kterém byly dva stolky a kolem nich několik židlí. Harry k nim přešel a uvelebil se v jednou z nich. Byla to velice pohodlná křesla. Chvíli jen tak přejížděl pohledem po knihovně a aniž by něco tušil začal si najednou uvědomovat, že už za chvíli se vrátí do Doupěte, kde bude Ginny. Těšil se na ni. Zabolelo ho však, když si vzpomněl, že se s ní rozešel a právě proto se s ním nejspíš nebude chtít bavit. Musím to dát do pořádku. Řekl si ještě pro sebe a potom ho z přemýšlení vytrhl Lupin.

„Tak Harry, myslím, že je na čase odejít, co ty na to?“

„Ano, myslím, že ano. Jen ještě moment. Chtěl jsem si prohlédnout tyhle knihy a jednu si s sebou vzít, ale trochu jsem se zapřemýšlel. Počkáte ještě chvilku s tím odchodem?“ Poprosil Harry.

„Počkám, ale bylo by lepší, kdybychom vyrazili co nejdříve. Budeme tě čekat ve vstupní hale.“ Řekl mu ještě a odešel.

Harry došel k jednomu stolku na kterém bylo ještě několik knih.

Tohle asi četli rodiče než zemřeli. Co z toho asi četla máma.

Sáhnul po jedné knize a otočil ji, aby vyděl na název knihy. Bílá magie a jak ji používat. Harry na ni ještě chvíli zíral než si uvědomil, že má vybráno. Řekl si ale, že bude lepší, když Lupin neuvidí, jakou knihu si vybral. Vytáhl tedy hůlku a knihu si kouzlem zmenšil. Zastrčil ji do kapsy a vydal se po schodech do vstupní haly. Lupin, Hermiona i Ron už tam stáli a byli připraveni se přemístit do Doupěte.

„Tak můžeme?“ zeptal se Lupin a otevřel dveře, aby mohli vyjít.Vyšli na terasu, sešli schody a všichni se ještě podívali na dům. Harry nemohl uvěřit tomu, že tu bude bydlet.

„Tak chcete se tedy přemístit sami?“

„Ano,“ zaznělo trojhlasně.

„Tak do toho,“ povzbudil je Lupin a počkal dokud se všichni tři nepřemístili.

            Harry otevřel oči a uviděl před sebou dům, který navštěvoval každý rok od doby co chodí do Bradavic. Doupě. Než se vzpamatoval z přemístění, stáli vadle něj Ron, Hermiona a Lupin. Všichni tři se usmívali.

Nejednou se rozrazily dveře a přes zahradu se k nim hnala paní Weasleyová.

„No konečně! Už jsem se o vás začínala bát.“ Křičela na ně už z dálky.

„Hermiono, Harry, drahoušku. Jak jste se měli? Víte co. Povíte mi to až v kuchyni, ano? Já vám zatím připravím něco k večeři. Tak pojďte drahouškové. A mimochodem, Rone doufám, že jsi počítal s tím, že Harry bude spát u tebe v pokoji. Hermiono, ty budeš spát u Ginny. Myslím, že s těmi dvěma by jsi se moc nevyspala.“ Ukončila rozhovor paní Weasleyová a už otvírala dveře do kuchyně.

„Je tu Ginny, paní Weasleyová?“ zeptal se Harry nejistě.

„Ano drahoušku. Je u sebe v pokoji.“

Harry si všiml, že Ron s Hermionou se na něj velmi divně podívali. Hned na to už ho však oba táhli do Ronova pokoje.

„Proč ses ptal na Ginny? Myslela jsem, že jste se na konci školního roku rozešli nebo ne?“ zajímala se Hermiona.

„No ano, rozešli.“ Odpověděl jí.

„Tak proč ses teda na ni ptal?“

„Jen tak. Chtěl jsem jenom vědět jestli tu je a jestli tu bude, kdybychom si třeba chtěli zahrát famfrpál.“ Vymýšlel si Harry.

Vypadalo to, že Rona přesvědčil. Hermiona se na něj však stále dívala a usmívala se. Harry si tedy byl jist, že ji se mu přesvědčit nepodařilo a je jí taky jasné, že se chce dát s Ginny dohromady.

„Máte tady večeři vy tři, tak se pojďte dolů najíst.“ Ozvalo se z kuchyně. Všichni tři se tedy zvedly a sešli schody dolů. Zasedly za stůl a najedly se. Harrymu neušlo, že po celou dobu večeře se na něj Hermiona dívala a neustále se ještě usmívala.

            Po večeři jim ještě paní Weasleyová dovolila jít se projít na zahradu. Přece jenom jim to vzhledem k jejich věku už nemohla zakazovat. Sedli na zahradní lavičku a chvilku si povídali. Rona si pak zavolala paní Weasleyová. V momentě jak odešel se Hermiona otočila k Harrymu.

„Tak co, řekneš mi konečně pravdu o tom, proč ses ptal po Ginny?“usmála se Hermiona.

„Ale já vám přece řekl důvod.“ Zašklebil se Harry.

„No tak Harry, oba víme, že to co jsi řekl nebyla pravda. Vsadím se, že lituješ toho, že ses s ní rozešel…..No tak Harry, se mnou se o tom přece bavit můžeš, s Ronem by to bylo horší.“

„Jo, to máš asi pravdu. Lituju toho, že jsem se sní rozešel. Řekl jsem si ale, že to zase napravím. Problém je v tom, že nevím, jak to udělat. Myslím, že nebude nadšená, když jí jen tak vtrhnu do pokoje.“

„Harry, to si ale nesmíš myslet. Hele copak ty víš co si o tobě myslí? Ne, nevíš. Ale vím to já.“ Usmála se.

Harry se na ni podíval.

„Ty jsi s ní mluvila?“

„Ano, dnes chvilku po večeři. Ptala se na tebe. Byla docela překvapená, když jsem jí řekla, že jsi tu taky.“

„Proč byla překvapená? Jezdím sem přece každý rok.“

„Na to jsem se jí ptala taky a ona mi řekla, že si myslela, že potom, co se mezi vámi stalo se tu asi nebudeš chtít ukázat. Ty jsi ale přijel.“

„Vadí jí že jsem tady?“

„Ne právě, že je ráda, že tě bude aspoň vídat, když ne nic víc.“ Dořekla a všimla si Harryho sklíčeného pohledu.

„No tak, Harry, tohle nedělej. Vy dva k sobě patříte. Každý kdo vás viděl, když jste spolu chodili, by mi to mohl potvrdit. Tak hele, řekni, co tě trápí a já ti s tím nějak pomůžu, ano?“ povzbudila ho Hermiona.

„Tak jo. Chtěl bych s ní zase chodit. Chtěl bych s ní chodit co nejdřív. Plánoval jsem, že si sní promluvím hned, jak sem přijedu. Je to ale těžké a pro mě je těžká každá chvilka bez ní. Tak co mám dělat? Kdy a jak si s ní mám v klidu a o samotě promluvit, když mě pořád někdo hlídá, aby na mě nezaútočili Smrtijedi? Mám strach, že se mnou nebude chtít chodit, že se spolu maximálně pohádáme. Tak, jsem zvědavý co mi na to řekneš.“

„No Harry, myslím, že mám plán, jak to provést.“ Řekla mu Hermiona a nepřehlédnutelně se u toho usmívala.

„A řekneš mi jaký?“ zeptal se Harry.

„Tak poslouchej. Ty máš spát u Rona a já u Ginny. Takže půjdeme normálně tam, kde máme spát. To znamená ty k Ronovi a já k Ginny. Počkáme, až nás paní Weasleyová přijde zkontrolovat, jak to má ve zvyku, jestli už spíme a potom se my dva prostě prohodíme.“

„To jako, že ty budeš spát u Rona místo mě a já půjdu za Ginny?“zeptal se Harry udiveně.

„Ano, to přesně myslím. Ty tak budeš mít možnost promluvit si s Ginny aniž by vás někdo rušil. Jenom se nesmíte hádat. A kdyby přece jenom k hádce došlo…“

„Jako že k ní dojde.“

„Harry, nech toho! Kdyby přece jenom ano, tak se nesmíte hádat nahlas.“

„Tak co ty na to? Já myslím, že to nám prostě vyjít musí. Samozřejmě, že když se dáte dohromady, tak se prohazovat zpátky nebudeme. A kdyby ne tak se prostě vrátíme na svá místa.“

„A co Ron?“

„Co by? Tomu to snad vadit nebude a kdyby se bál, že ho k smrti upovídám větami o tom, že by se měl víc učit, tak může být klidný, vyjímečně nechám školu napokoji.“ Uklidnila ho Hermiona. „Tak co? Zkusíme to?“

„Zkusíme.“ Souhlasil Harry.

Rozhovor ukončili právě v čas. Blížil se k nim Ron a říkal něco o tom, že musel pomáhat v kuchyni.

„Jo a máme jít spát.“ Poznamenal jakoby mimochodem.

Harry s Hermionou se na sebe podívali a usmáli se na sebe.

„Hele, o čem jste se tady bavili zatím co jsem tu nebyl?“začal vyzvídat Ron, když si všiml, že se oba usmívají.

„Ale, o ničem. Prostě jsme si jen tak povídali.“ Odpověděla Hermiona pohotově.

„Tak jdeme spát ne? Už se nemůžu dočkat až se konečně vyspím.“navrhoval Harry.

Hned se tedy otočili a vrátili se zpět do domu.

„No vida, konečně. Už to vypadalo, že na té zahradě budete i spát.“ Spustila paní Weasleyová hned jak je uviděla. „Tak honem, už abyste spali. Všichni tři.“

Harry, Ron i Hermiona tedy poslušně vyšlapali schody do patra a Hermiona ještě před tím, než vlezla k Ginny do pokoje se na Harryho usmála. Potom už jim zmizela z dohledu.

Harry tedy došel s Ronem do jeho pokoje a nemohl přestat myslet na to, že už za chvíli bude mluvit s Ginny. Ještě chvíli si spolu povídali a pak už konečně zalehly do rozestlaných postelí. Harry se ani nepřevléknul. Říkal si, že jít si popovídat o tak důležité věci s Ginny v pyžamu by bylo asi nanejvýš trapné. On i Ron spokoje ně leželi a Harry netrpělivě čekal na paní Weasleyovou. Konečně se dočkal. Dveře do Ronova pokoje se otevřeli a na prahu stála paní Weasleyová.

„Už ležíte drahouškové? Výborně.“ Ozvalo se a pak bylo slyšet jen tlumené zavírání dveří a tiché kroky, které šly směrem do kuchyně.

Harry potichu vstal z postele.

„Harry, co se děje?“ ptal se udiveně Ron.

„Hermiona ti všechno vysvětlí.“ Odpověděl mu Harry a potichu otvíral dveře. Potom nimi prošel a do Ronova pokoje vešla Hermiona.

Harry se zastavil těsně před dveřmi Ginnina pokoje. Chtěl zmáčknout kliku a zároveň nechtěl. Pomalu natahoval ruku ke klice pevně přesvědčený, že tentokrát ji zmáčkne. Než se jí však stačil dotknout z pokoje se ozvalo: „Pojď dál.“

Harry byl dokonale zaskočený. Přesto však otevřel dveře a vešel dovnitř. V tomto pokoji ještě nebyl. Hned naproti dveřím bylo okno s výhledem do zahrady. Vedle dveří byly skříně, vedle kterých byl ještě malý pracovní stůl. Po levé straně dveří byl malý stolek, který stál hned vedle postele a ta měla ještě jeden stolek z druhé strany. Vedle postele pak stálo jedno křeslo. Celý pokoj působil velice přátelským dojmem.

„Hermiona mi řekla, že přijdeš. Posadíš se?“ zeptala se a ukázala na křeslo vedle postele, na kterou si sama sedla.

„Ano, díky.“ Řekl Harry, přešel ke křeslu a posadil se.

Chvíli se na sebe dívali. Pak už začala mluvit Ginny.

„Proč jsi se mnou chtěl mluvit?“

„Sám nevím. Myslel jsem, že bychom si mohli vyjasnit to, co se stalo na konci školního roku.“

„Co na tom chceš vyjasňovat? Já myslím, že je všechno jasné. Pokud jsem tě dobře pochopila, tak jsi se mnou už prostě nechtěl chodit.“ Odsekla.

„V tom případě jsi mě dost dobře neposlouchala. Řekl jsem ti, že spolu nemůžeme být, protože nechci, aby ti Voldemort ublížil.“

„A vzpomeneš si ještě co jsem ti na to řekla já? Vzpomeneš si, že jsem ti řekla, že je mi to jedno?“ rozkřikla se Ginny. „Copak to nechápeš? Nezajímá mě co se mnou bude! Celé ty roky v Bradavicích jsem mohla jenom chodit kolem tebe. Nikdy jsem se neodvážila s tebou promluvit. Pak jsem začala chodit s klukama. Myslela jsem, že mě to aspoň trochu přejde. Ale nepřešlo. Pořád jsem na tebe myslela. No a pak jsi se stal kapitánem famfrpálového mužstva a mě jsi přijal jako střelkyni. Byla jsem šťastná, že tě budu vídat zase o něco víc. Líbilo se mi když jsi se smál nad mými kousky na koštěti. Pak, aniž bych to čekala jsem s tebou začala chodit. Moc jsem si tě ale neužila. Musela jsem se učit na zkoušky. Následovala Brumbálova smrt. Po těch pár dnech, co jsem tě měla jen pro sebe, jsem se tě zase musela vzdát. A to jen kvůli Voldemortovi.“

„Ginny, ale právě proto tady teď jsem.“

„Jak, právě proto?“

„Přes prázdniny jsem měl spoustu času si promyslet jestli bylo správné to co jsem udělal. Zdálo se mi o tobě. Jenže v každém z těch snů jsi umřela a to jen proto, že jsem se s tebou rozešel. Začal jsem toho litovat. Hodně. Vlastně jsem se tě přišel zeptat, jestli bychom nemohli vrátit čas a pokračovat v tom co tak zle skončilo. Chtěl bych se s tebou zase vídat každý den, bez strachu, že ve tvých očích uvidím pohrdavý pohled. A i kdyby to nešlo takhle vrátit byl bych moc rád, kdyby sis pamatovala, že jsem se s tebou chtěl rozejít, jenom kvůli tvému bezpečí, ano?“

„Takže by jsi chtěl, abychom spolu zase chodili?“

„Ano, chtěl.“

Chvíli bylo v pokoji ticho. Vůbec se na sebe nepodívali. Harry si pak domyslel, že Ginnina odpověď bude tedy záporná, protože nic neříká. Vstal a přešel ke dveřím.

„Harry počkej.“

Zastavil se a otočil se k ní. Než však na ni stačil pohlédnout visela mu kolem krku. Pevně ji objal a políbil.

„Tak přece jenom budeme spolu?“

„Snad sis nemyslel, že bych tě nechala nějaké jiné?“

„No, chvilku jsem ten pocit měl.“

„Harry! To nemyslíš vážně?“ usmála se na něj. „Zůstaneš tu přes noc? Myslím, že si máme o čem povídat.“

„Jo zůstanu.“

„A co Hermiona? Nebude jí vadit, že bude u Rona?“

„Ne jsem s ní domluvený, že kdyby nám to vyšlo, tak zůstaneme takhle vyměnění.“

„Fajn, tak si pojď zase sednout.“ Vyzvala ho Ginny.

Harry se vrátil zpět do pohodlného křesla a posadil se. Ginny si sedla k němu na zem a opírala se mu o nohy.

Celou noc si povídali. Pak už ale byli unavení a rozhodly se jít spát. Lehli si spolu na postel a Ginny se k Harrymu přitulila. Netrvalo dlouho a oba usnuli.

            Ráno je probudil křik paní Weasleyové.

„Harry, Ginny, Rone, Hermiono, vstávat. Máte tu snídani. Harry s Ginny se probudili. Protáhli se a sešli dolů na snídani. Ron s Hermionou dorazili těsně po nich.

„Dobré ráno“ pozdravila všechny s úsměvem Hermiona a rozhlédla se po kuchyni. U stolu se děli pan Weasley s paní Weasleyovou, Lupin s Tonksovou a Harry s Ginny, kteří se děli naproti sobě a pořád se po sobě dívali a usmívali se na sebe.

„Dobré ráno drahoušku. Dáš si toasty, šunku s vejci nebo vdolky?“ zeptala se paní Weasleyová Hermiony.

„Toasty, děkuji.“ Odpověděl s úsměvem Hermiona a posadila se ke stolu k ostatním.

            Po snídani šli Harry, Ron, Hermiona a Ginny na zahradu. Vytáhli si košťata a chystali se, že si zahrají famfrpál. Harry si sedal na kulový blesk, ale v momentě, kdy se odrazil zavolal na něj Lupin.

„Harry, můžeš sem na chvíli zaletět?“

Harry sletěl dolů k Lupinovi.

„Myslel jsem, jestli nechceš začít s opravou tvého domu už dnes. Mohli bychom tam zajít hned teď a vrátit se sem na oběd a potom se tam můžeme ještě vrátit. Co ty na to?“

„Moment, domluvím to s Ronem a Hermionou. Chtěl jsem se jenom zeptat pane profesore, jestli by s námi nemohla jít i Ginny?“

„No, sám dobře víš, že si to budete muset domluvit s Molly. Pokud ale záleží na mě, tak proč ne?“ odsouhlasil Lupin.

„Tak já se jdu zeptat.“

„A Harry nezapomeň se domluvit i s Nymfadorou.“ Připomněl mu ještě.

„Jo, jasně.“

Harry vešel do kuchyně, kde paní Weasleyová pomalu chystala oběd.

„Harry, drahoušku, co potřebuješ?“ zeptala se hned jak ho uviděla.

„Paní Weasleyová. Včera jsme byly s panem profesorem v Godrikově dole, v domě, kde jsem kdysi bydlel. Domluvili jsme se, že bych tam mohl bydlet. Nejdříve ale, potřebujeme dům opravit. Já, Ron a Hermiona a samozřejmě, pan profesor Lupin, bychom se tam chtěli ještě teď před obědem přemístit a dát tam pár věcí do pořádku. Potom bychom se vrátili na oběd. No a po obědě zase. Chtěl jsem se vás tedy jenom zeptat jestli by tam s námi nemohla jít i Ginny?“zeptal se Harry.

„Harry drahoušku, já nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Paní Weasleyová, prosím, tam se jí s námi nemůže nic stát a za chvilku budeme zpátky. Prosím.“ Poprosil Harry ještě jednou.

„No tak dobře, ale dávej mi na ni pozor.“svolila paní Weasleyová.

„Budu, děkuju!“ zakřičel ještě Harry a běžel na zahradu, kde si povídali Tonksová s Hermionou a Ronem.

„Tonksová, můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal se Harry hned jak k nim doběhl.

„No, jenom pokud to bude v mých silách.“vymlouvala se Tonksová.

„Fajn. Potřeboval bych připojit krb v Godrikově dole k letaxové síti.“

„Jo to by šlo. Víš co půjdu ti to zařídit hned. Tak se mějte.“ Rozloučila se s nimi a přemístila se pryč.

„Co provádíte?“ zeptala se Ginny, která k nim teď přišla.

„Nic.“ Odpověděl Harry pohotově. „Začněte se chystat, jde se do Godrikova dolu.“ Oznámil jim s úsměvem.

Ron s Hermionou se okamžitě zvedly a odběhli si do domu pro věci.

Harry se podíval na Ginny a všiml se, že má ve tváři smutný výraz.

„Co se děje, Ginny?“ zeptal se jí.

„No, já jen, že když budeš chodit do Godrikova dolu často, tak si tě moc neužiju.“ Přiznala.

„Neboj, užiješ. Ty si s sebou nebudeš nic brát?“

„Cože?“

„No, podařilo se mi přemluvit tvou mamku, aby tě pustila s námi. Co ty na to?“ usmál se na ni.

„Vážně?“ nevěřila Ginny.

„Jo. Ale musel jsem slíbit, že na tebe budu dávat pozor.“

„No, tak to moc práce mít nebudeš.“

Jen co to dořekla, přiběhli Ron s Hermionou.

„Tak co? Můžeme jít?“ zeptal se Ron netrpělivě. „Ginny zajdi mamce říct, že už jsme šli a měj se.“ Nakázal Ron.

„Tak to asi nepůjde.“ Odmítla Ginny.

„Jak to?“ zeptal se Ron.

„Já totiž jedu s vámi.“ Oznámila mu s úsměvem.

„Cože?“ Divil se Ron. „A mamka o tom ví? Jestli ne stejně si myslím, že ti to nedovolí.“

„Harry prosím tě vysvětli mu to.“ Požádala Ginny Harryho.

Harry se otočil na Rona.

„Poprosil jsem tvoji mamku a ona pustila Ginny s námi s podmínkou, že na ni musím dávat pozor.“ Vysvětloval.

„Jo poprosil. Tak to asi znamená, že už spolu zase chodíte?“ zeptal se nadšeně Ron.

„Proboha Rone. Neříkej mi, že sis toho všimnul až teď.“ Vložila se do rozhovoru Hermiona.

„Mmm….jo všimnul.“

„Tak už toho nechte. Jde sem Lupin.“ Upozornil je s úsměvem Harry.

„Tak co můžeme jít? Předpokládám, že se ti Harry podařilo vzít s sebou i Ginny.“ Zeptal se Lupin.

„Ano, podařilo. Chtěl jsem se jen zeptat Pane profesore. Ginny se ještě nesmí přemisťovat. Takže bych jí chtěl vzít s sebou. Jako asistované přemisťování. Můžu?“ zeptal se ještě.

„Myslím, že to zvládneš, tak proč ne?“ souhlasil Lupin.

            Všichni se tedy připravili na přemístění do Godrikova dolu. Ron s Hermionou už se přemístili. Lupin hned po nich. Zbyli už jen Harry s Ginny.

„Tak, chytni se mě pevně, ale opravdu pevně, za ruku. Bude to takový nepříjemný pocit. Ničeho se neboj a hlavně se pevně drž.“ Vysvětlil jí.

Ginny se Harryho chytla jako klíště a Harry se začal soustředit na Godrikův důl. Netrvalo dlouho a oba pocítili pro Harryho velmi známý pocit, jako by je někdo chtěl procpat úzkou hadičkou. Těžko se jim dýchalo, ale ani toho si dlouho neužili a najednou stáli na místě mezi tmavým hřbitovem a starým domem.

Konečně byly zase zpátky v Godrikově dole.