Harry Potter - Ginnin bloček

Paprsky ranního slunce vnikali přes skla oken do pokoje a nenápadně se dostávali na postel, kde spal Harry s Ginny. Odněkud z venku bylo slyšet slabé a tiché zakokrhání kohouta. I to však stačilo k tomu, aby se Harry vzbudil. Pomalu otevřel oči. Z nočního stolku si vzal opatrně brýle, tak aby nevzbudil Ginny. Natáhl ruku opět ke stolku. Chtěl se podívat kolik je hodin.

„Je sedm hodin. Jestli tě to zajímá,“ ozval se unavený hlas. „Taky tě vzbudil ten kohout?“ zeptala se a otočila se na něj.

„Ano taky. A jestli si myslí, že mě takhle brzo bude budit každé ráno, tak se hluboce plete. Bude toho muset nechat, nebo si na něj pořídím zbrojní pas,“ zasmál se a políbil Ginny na čelo.

„Tak co? Kde se bude jíst? Já mám totiž docela hlad.“

„Jo, já taky. Myslíš, že Ron a Hermiona ještě spí?“ zeptal se a pomalu se zvedl z postele.

„Asi ano. Ale co bude s tou snídaní?“

„No, něco bychom zvládnout mohli,“ usmál se lišácky Harry.

„Co?“ zeptala se nechápavě.

„Máš ráda horkou čokoládu?“

„Jo, mám a moc.“

„Tak si dáme čokoládu.“

„A kde ji chceš vzít?“

„Uvidíš. Jdeš taky?“ zeptal se a podržel dveře, aby mohla projít.

Oba potichu sešli po schodech do kuchyně. Do celého domu už pronikli sluneční paprsky. Harry s Ginny prošli jídelnou do kuchyně. Nikdo tam nebyl, což znamenalo, že Ron i Hermiona ještě spí.

„Nevíš, kam dal Lupin skleničky?“ zeptal se Harry.

„Jo, jsou tady,“ odpověděla a natáhla ruce ke skříňce nad umyvadlem.

„Bezva. Vytáhni prosím dvě.“

Ginny jej poslechla a vytáhla dvě skleničky. Jednu si nechala a druhou dala Harrymu.

„Co teď?“ zeptala se.

„Nalijeme do nich vodu.“ Přešel k umyvadlu a nalil do své skleničky vodu. Ginny udělala to samé.

„Já myslela, že budeme pít čokoládu.“

„To taky budeme,“ ujistil ji Harry. “Dej sem na stůl svoji skleničku. Fajn. A teď se pozorně dívej, ať se něco naučíš,“ zasmál se a vzal si hůlku.

„Deletra aqua,“ řekl a poklepal hůlkou na okraje skleniček. V těch se okamžitě změnila voda na horkou čokoládu.

„Páni, to se mi líbí,“ zajásala Ginny.

„Mě taky. Sedneme si do jídelny?“ zeptal se a počkal až Ginny přikývne. Každý si pak vzal svoji sklenici s čokoládou a šli se posadit do jídelny.

Seděli tam asi hodinu a připojili se k nim Ron s Hermionou.

„Dáte si taky?“ zeptal se jich Harry místo pozdravu.

„Jo, já určitě,“ zívl Ron.

„Já taky,“ přikývla Hermiona.

„Tak to já všechno přichystám,“ usmála se Ginny a zašla do kuchyně pro další dvě skleničky s vodou.

„Co budeme dnes dělat?“ zeptal se Ron.

„Zatím ještě nevím, ale přemýšlel jsem, že bych si měl projít plány, kvůli těm hodinám Obrany proti černé magii.“

„Vždyť už je máš nachystané, tak co na tom chceš ještě procházet?“ divil se Ron.

„Já vím, ale možná bych si měl ještě projít.“

„Harry, BA jsi přece vedl taky a žádné plány jsi k tomu neměl.“

Zatímco se domlouvali co budou dělat, donesla Ginny sklenice s vodou. Harry je stejně jako před tím proměnil ve sklenice s čokoládou.

Jakmile všichni dopili, přemístili se k Doupěti. Harry si až teď všiml, že se vlastně s Ronem baví úplně normálně, i když se večer pohádali.

„Harry?“ ozvalo se z kuchyně. „Jste to vy?“

„Ano,“ odpověděl.

„Tak se pojďte najíst.“

Všichni čtyři poslechly. Vešli do kuchyně, kde za stolem seděl Lupin.

„Jen pojďte,“ vyzval je znovu. „Jak se psalo v novém domě?“

„Skvěle.“

„Výborně.“

„Velmi dobře.“

„Bezva.“

„Tak to jsem rád. Už jste měli něco k jídlu?“

„Jenom horkou čokoládu,“ informovala ho Ginny a posadila se hned vedle Harryho.

„Tak v tom případě, jsou tu nějaké toasty, pár koláčků a dál už to znáte,“ nabídl jim Lupin. „Nic tu neprovádějte. Já teď musím pryč. Molly se vzbudí za chvilku, takže by možná bylo lepší, kdybyste se buď chovali potichu nebo můžete být na zahradě. Ale tam bych vám radil, abyste byli taky potichu, protože je možné, že někdo z těch co ještě spí, by mohl mít otevřené okno, ano?“

Všichni svorně kývli hlavou. Lupin se na ně ještě usmál a pak odešel na zahradu odkud se přemístil neznámo kam. Všichni čtyři se zatím posadili ke stolu a vzali od všeho něco.

Nemuseli čekat dlouho, aby slyšeli kroky paní Weasleyové.

„Dobré ráno, drahouškové,“ pozdravila je se zívnutím a přisedla si k nim.

„Vyspali jste se dobře?“

„Lupin už se nás taky ptal,“ ozvala se Ginny.

„Remus tu byl?“ podivila se. Všichni kývli. „Někam šel?“ Opět kývli. „A řekl vám kam?“ Čekala, že znovu přikývnou. Tentokrát však hlavami zavrtěli. Poté se zvedli ze židlí a šli na zahradu.

„Měli bychom jít,“ upozornila Hermiona.

„Kam?“ divil se Ron a vyděšeně se na ni podíval.

„Klid Rone, chceme se jen zase vrátit do Domu,“informovala ho Ginny.

„Proč? Vždyť už tam máme všechno hotové.“

„Prokristapána,“ ztrácela trpělivost Hermiona. „Za prvé, tam budeme mít klid. Za druhé se tam nějaká práce určitě najde. I pro tebe,“ dodala ještě, když si všimla Ronova úšklebku.

„Nechcete toho vy dva nechat?!“ okřikl je Harry. Ron s Hermionou okamžitě ztuhli.

„V jednom kuse se jenom hádáte! Pořád! Už mě vážně nebaví vás poslouchat! Takže buďte tak laskaví a nechte toho, ano?“ Rozkřičel se, pak otočil na podpatku a udělal pár kroků směrem ke kuchyni. Přece jenom se ale ještě zastavil.

„Jdeš se mnou, Ginny?“ zeptal se jí.

„Jo jdu,“ odpověděla mu a otočila se na Hermionu s Ronem. „Má pravdu,“ řekla a šla k Harrymu. Chytla se ho kolem pasu a aniž by to čekala, Harry se s ní přemístil k Domu.

„Promiň, ani jsem ti neřekl, že se  chci přemístit sem,“ omlouval se.

„To je dobré, nedělej si s tím starosti,“ usmála se na něj a vtiskla mu jemný polibek.

„Měli jsme jim říct kam se přemístíme?“ zeptal se Harry starostlivě.

„Já myslím, že to bude jasné,“ uklidnila ho Ginny a společně pak vešli do Domu. Zašli do obývacího pokoje. Harry se spokojeně posadil na sedačku, zatímco Ginny si to namířila k baru.

„Máslová ležák?“ zeptala se.

„Ano, prosím,“ ozvalo se unaveně z pohovky. Ginny nalila do dvou skleniček  a položila je na stůl před sedačkou. Pak si sedla Harrymu na klín a pozorovala jeho zamyšlenost ve tváři.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Měl bych se dál učit ta runová kouzla. Blíží se konec prázdnin a já jich zatím moc neumím. Hermiona měla pravdu, když říkala, že by bylo lepší, kdybych se je naučil do konce prázdnin. Jakmile totiž začne školní rok, budu mít fůru práce s opravováním domácích úkolů a já nevím čeho ještě.“

„Tak se je budeme učit spolu, co ty na to?“

„Chceš se učit runová kouzla?“ zeptal se udiveně?

„Jo, je na tom něco špatného?“

„Samozřejmě, že nic,“ ozvalo se od dveří. Stála tam Hermiona s Ronem. „Už jsme v pohodě,“ dodala ještě, když si všimla Harryho a Ginnina pohledu.

„Co máte v plánu na dnešek?“ zeptal se Harry a podíval se při tom na Rona.

„Já ještě nevím, ale napadlo mě, jestli by se tady v té knihovně v patře nenašly nějaké knihy o zvěromágství. Já vím, knihy a já,…“ zatvářil se Ron.

„Náhodou to vůbec není špatný nápad. Šel bych hledat s tebou, ale chci se konečně pustit do těch Run,“ řekl Harry a napil se máslového ležáku.

„No tak v tom případě si myslím, že už bychom se do toho měli pustit, protože pak budeme muset na oběd do Doupěte. Pokud teda někdo z vás neumí vařit?“ ušklíbla se Hermiona. Všichni zavrtěli hlavami. „Chtělo by to domácího skřítka,“ dodala ještě a ani si nevšimla Ronova pohledu.

„Ty, která si dávala dva roky záležet na tom, aby skřítkové dostávali plat a byli svobodní, nám tady a teď navrhuješ abychom si jednoho pořídili sem?“ divil se Ron.

„Ano, navrhuju. Neřekla jsem ale, že nemá dostávat plat. Samozřejmě, že chci abychom mu platili,“ dodala ještě, když si všimla Ronova nechápavého výrazu ve tváři.

„Náhodou si myslím, že má Hermiona pravdu,“ přikývl Harry. Všichni se na něj podívali. „Nedávno jsem se totiž zamýšlel nad něčím podobným a napadl mě domácí skřítek. Ale nejenom on. Říkal jsem si, že jestli Dům napadnou Smrtijedi nebo někdo jim podobný, tak by se jim skřítek neubránil. Takže to chce ještě někoho. Pokud možno člověka a ještě lépe kouzelníka a úplně nejlépe čarodějku. Takže, abyste mě pochopili…chci sem zaměstnat služebnou nebo pokojskou nebo …já nevím jak jinak se jim ještě říká.“ Když jim Harry dolíčil svůj nápad zůstali na něj všichni hledět.

„No co koukáte, já ji sem stejně vezmu ať chcete nebo ne. Neřekl jsem vám totiž jakého skřítka sem chci.“ Chvíli na něj všichni ještě upírali svůj pohled a pak jako blesk z čistého nebe se ozvala Ginny.

„Ne! Harry! To nemůžeš myslet vážně!“ Harry se na ni otočil.

„To si piš, že to myslím vážně.“

„Ale Ginny, tak nám to řekni, když to víš. Koho?“ dožadoval se Ron.

„Kráturu,“ pípla Ginny. Jakmile to Hermiona uslyšela na tváři se jí rozjasnil úsměv. Zato Ron vypadal, že co nevidět omdlí.

„Podle mě je to velmi dobrý nápad,“ culila se Hermiona.

„Já si myslím, že je to ta největší blbost jakou jsi kdy vymyslel, Harry. A to si tě vážím.“

„Díky Rone. Tak bezva. Tohle máme za sebou, takže zbývá vám říct, co mám v plánu…“

„Počkej, počkej,“ zabrzdila ho Hermiona. „Na to se posadíme. Ale ne na sedačku, ale do těch křesel, abychom na sebe všichni pěkně viděli.“ Jako na povel se tedy přesunuli ke skleněnému stolku s kulatými křesli.

„Takže,“ začal Harry, „Dovedu sem Kráturu z Bradavic. Patří mě, takže si ho k sobě můžu kdykoli povolat na jakkoli dlouhou dobu. Nebude tady nejšťastnější, ale…no to je jedno. Potom napíšu dopis ministrovi, že ho přijdu navštívit. A to co nejdřív. Nechci totiž dávat inzerát do Denního věštce, abychom neprozradili místo Domu. A ještě jedna novina. Nebude tu jen jedna služebná, ale dvě. Dokonce jsem promyslel i jejich výplatu. McGonagallová mi totiž do dopisu napsala naši výplatu. Každý z nás dostane za týden 20 galeonů. To znamená, že za měsíc budeme mít dohromady 240 galeonů. Jedna služka by dostala za týden 20 galeonů. Za dvě to bude 40. Když jim každá týden dáme dohromady 40 galeonů z našich 60, pořád nám ještě zbude 20 galeonů. Navíc si myslím, že to stačí, když si vezmete, že v podstatě všechno máme v Bradavicích, včetně jídla. Tak co vy na to?“

„když tu budou dvě služebné a Krátura,…co tu vlastně budou dělat?“ zeptala se Ginny.

„No, jedna služebná se bude starat o jídlo, tedy kuchyň a jídelna. Druhá se bude společně s Kráturou starat o pokoje.“ Vysvětloval trpělivě Harry.

„Myslí, že by to šlo,“ uznala Hermiona.

„Já taky,“ přikývnul Ron.

„Jsem za jedno s Harrym,“ usmála se Ginny.

„V tom případě jsme dnes vyřešili už jednu věc a teď se půjdeme věnovat další,“ navrhla Hermiona. „Což znamená, že já se půjdu podívat do knihovny, jestli tam nenajdu něco zajímavého.

„Já budu taky v knihovně, najdu si tam něco o tom zvěromágství,“ informoval Ron.

„A já s Ginny zůstanu tady a budu se konečně učit ta Runová kouzla.“

Všichni se rozešli tam kam potřebovali. Harry s Ginny zůstali v obývacím pokoji. Harry vytáhl hůlku, mávl ní a řekl: „Accio bílá magie v runách.“ Na rukou se mu objevila kniha. Harry ji otevřel a začal si číst úvod. Ginny mu koukala přes rameno a četla si s ním.

Jakmile si úvod přečetli otočili na další stranu, kde už se popisovala jednotlivá kouzla. K Harryho potěšení byla seřazena od nejlehčích kouzel po velmi složitá. Jako první tam bylo štítové kouzlo. Bohužel mělo kouzlo vytvářet jen lehký štít, kterým by prošla slabá až středně silná kouzla.

„No, stejně se ho raději naučím,“ řekl Harry a sjel pohledem na obrázky pod textem.

„Jestli jsem to dobře pochopil, tak stačí, když vyslovím nebo pomyslím na runy, ze kterých se kouzlo skládá. A potom načrtnu ve vzduchu první runu toho kouzla ve vzduchu. Pak by měl vzniknout štít. Podle toho, co tu píšou, pokud to kouzlo udělám správně měl by být ten štít skoro neviditelný. A stejně by to mělo být u dalších runových kouzel.“

„Jestli je to ale všude takhle jednoduché, tak proč je to rozděleno na kouzla jednoduchá, středně složitá a velmi složitá?“ zeptala se Ginny.

„Myslím, že v tom úvodu se to vysvětlovala tak, že každé kouzlo, které uděláš z tebe vytáhne nějakou energii. Takže čím silnější kouzlo použiju, tím víc se vyčerpám a nebudu mít sílu udělat další.“

„Tak tím se mnohé vysvětluje. Problém je v tom, že v boji proti Voldemortovi budeš potřebovat ve větší míře spíš ta těžší kouzla. Takže dlouho nevydržíš.“

„Tak počkat. Nepodceňuj ani mě ani ta kouzla. Tady se přece psalo, že čím déle a častěji ta kouzla používáš, tím méně energie ti vezmou.“

„To je dobrá zpráva,“ usmála se.

„Jo, to je. Co si to tak vyzkoušet.“

„Bezva nápad. Nejdřív si to pořádně projdi a já zatím dojdu pro Rona s Hermionou. Až uděláš ten štít, tak na tebe jeden z nich pošle kouzlo a podle toho zjistíme, jak se ti to povedlo,“ navrhla a vyběhla schody směrem do knihovny.

Za minutku už byla zpátky a s ní i Ron s Hermionou.

„Ginny nám řekla, že už umíš jedno kouzlo,“ radovala se Hermiona.

„Doufám,“ zašklebil se Harry.

„To se dá jednoduše zjistit. Zkusíš udělat ten štít a …“ poučovala Hermiona dokud ji Harry nepřerušil.

„A ty proti mně vyšleš kouzlo a tak dál. To stejné navrhovala Ginny. Fajn: Tak můžem?“ zeptal se a počkal co udělají. Hermiona si vzala hůlku a postavila se naproti Harrymu.

„Můžem,“ řekla a počkala až Harry vyčaruje štít. Ten se nadechl, zamyslel se nad runami štítového kouzla a pak ve vzduchu načrtnul hůlkou první runu. Hned jak ji dokreslil, objevil se bílý záblesk a nic víc.

„Zkus na mě vyslat nějaké jednoduché kouzlo, Hermiono,“ přikázal, ale jemně.

„Petrificus totalus,“ řekla a z hůlky jí vystřelil paprsek směřující k Harrymu. Těsně před jeho hrudníkem se zastavil a jeho síla se rozložila po celé velikosti štítu, který Harry vytvořil a zbarvila štít do zelena.

„Fajn. Myslím, Harry, že se ti to povedlo,“ vyjádřil se Ron.

„A to ještě nevíte jak,“ zaradovala se Ginny. Ron s Hermionou se na ni zvědavě podívali. Čekali co jim řekne. Slova se však ujal Harry.

„Podle té knihy, pokud udělám štít, který je v podstatě neviditelný, tak se mi to kouzlo povedlo úplně nejlépe, jak to jen jde.“

„No vidíš. Tak v tom pěkně pokračuj,“ postrčila ho Hermiona a odešla zpět do knihovny.

„To je všechno, co mi k tomu řekne? Tak v tom pěkně pokračuj?“

„Nic si z toho nedělej. Ona má totiž dneska nějakou divnou náladu. Před chvílí mi v knihovně spadla knížka s názvem Děravé ruce můžeš mít a nemusíš aneb talent a šikovnost pomocí kouzel. Před jejíma očima spadla na zem. Na tu zaprášenou podlahu. A co si myslíš, že mi k tomu řekla? Nic.“ Zařval téměř hystericky Ron.

„Však ono ji to za chvíli přejde,“ uklidňovala je Ginny. „Každopádně jsem se tě chtěla zeptat Harry, jestli ti to kouzlo sebralo nějakou energii?“

„Myslím, že ne. Jestli ano, tak jen opravdu malé množství.“

„No, to je jedno. Myslím, že bys to mohl pro dnešek už nechat,“ navrhla.

„Jo. V tom s tebou naprosto souhlasím. Půjdu dělat něco jiného.“

„Řekneš mi co?“ zeptala se.

„No, měl bych se připravit na hodiny v Bradavicích. Chtěl bys si znovu projít všechny plány pro každý ročník.“

„Můžu jít…“ její otázku však přerušila sova, která právě ťukala zobákem na okno obývacího pokoje. Harry se podíval na Ginny a pak přešel k oknu. Otevřel jej a odvázal sově dopis z nožky. Čekal, že hned poletí zpět, ale místo toho mu sova proletěla kolem těla a usadila se na bidýlku, které tam Harry vyčaroval pro Hedviku. Ta si teď však někde poletovala, takže bylo prázdné.

 Harry rozdělal dopis a četl nahlas tak, aby ho slyšela Ginny.

            Pane Pottere,

posílám Vám nová pravidla pro Nebelvírskou kolej. Chci, abyste je přečetl hned první večer po hostině, jakmile se všichni nebelvírští odeberou do společenské místnosti. Dobře si je pročtěte.

Dále Vás chci požádat, abyste mi okamžitě poslal jména dvou žáků, kteří zastanou funkci prefektů.

Potřebuji však od Vás ještě jednu věc a to, abyste se co nejdřív, nejlépe hned jak si přečtete tento dopis, přemístil do Bradavic. Vezměte si s sebou prosím Vaše plány do hodin Obrany proti černé magii.

                                                                                    Minerva McGonagallová

Jakmile dočetl složil dopis, podíval se na Ginny a pak se beze slova posadil do křesla.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se tiše Ginny a posadila se naproti němu.

„Zapomněl jsem, že musím vybrat dva prefekty,“ oznámil jí.

„Aha, a máš představu, kdo by to mohl být?“

„To je právě ono. Nemám,“ zašklebil se.

„Co třeba Parvati Patilová?“ zeptala se Ginny a usmála se na něj.

„Bezva, to by šlo,“ zaradoval se Harry, „A teď ještě kolegu k ní.“

„Tak třeba Seamus Finnigan?“ navrhla. Harry se na ni usmál.

„Jsi skvělá,“ řekl a políbil ji. „Kdybych tě tu neměl, tak si tě vymyslím.“

„Já vím. Jména prefektů už máš. Půjdeš teď do Bradavic?“ zeptala se ho a přešla k baru. „Máslový ležák nebo něco jiného?“ pozvedla obočí.

„Medovinu. Jo, půjdu do Bradavic. Ale nejdřív si vychutnám tu medovinu a tvoji společnost. Co ty na to?“

„To souhlasí.“ Přikývla a posadila se mu na klín. Harry se napil medoviny a pak ji políbil. Takhle to šlo ještě chvíli dokud Harry medovinu nedopil.

„Budu muset jít,“ oznámil Harry otráveně, když se podíval na prázdnou sklenici. Ginny jen nenápadně kývla hlavou.

„Za chvíli jsem zpátky, ano?“ usmál se na ni a počkal až Ginny stoupne, aby mohl odejít.

V hale se s ní ještě rozloučil pak přešel ke krbu a nabral si hrst Letaxu. Když vhodil prášek do ohně, plameny zezelenaly. Harry vkročil dovnitř a otočil se čelem k Ginny.

„Bradavice, ředitelna,“ řekl a plameny ho obklopily. Začal se točit jako káča, lokty si držel těsně u těla. Pak se zastavil a ještě než se stačil vzpamatovat, uslyšel známý hlas.

„Dobrý den, pane Pottere.“ Profesorka McGonagallová seděla za stolem a usmívala se na něj, což u ní bylo neobvyklé.

„Vám taky, paní profesorko,“ pozdravil Harry a posadil se do křesla, které mu nabídla.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se.

„Ne, děkuji. Chtěla jste se mnou mluvit, paní profesorko.“

„Ano, to je pravda, ale ještě než začneme, chtěla bych abyste už neoslovoval jako Vaši učitelku, ale jako kolegyni. Předpokládám, že víte, že mi ostatní kolegové říkali Minervo a myslím, že by bylo dobré, kdybyste se k nim připojil.“

„Bude to nezvyklé, ale pokusím se,“ souhlasil Harry.

„Skvěle, a teď k tomu, kvůli čemu tu jsme. Četl jste si ta pravidla?“

„Ano, samozřejmě.“

„A máte ta dvě jména prefektů?“

„Ano.“

„Koho jste vybral?“

„Parvati Patilovou a Seamuse Finnigana.“

„Ano, s tím naprosto souhlasím. Víte, Harry, stává se totiž, že ředitelé kolejí vyberou za prefekty žáky, kteří si toto postavení nezaslouží. Vy jste ale vybral skvěle. A teď ještě, máte s sebou plány?“

„Ano. Předpokládal jsem, že je budete chtít vidět. Tady,“ podal ředitelce několik pergamenů s plány pro každý ročník. Musel chvíli počkat, než si je ředitelka, jeho nová kolegyně, prohlédne. Po nějaké době zvedla Minerva od pergamenů hlavu.

„Myslím, že jste si to rozvrhnul výborně. Tady, to je váš rozvrh. Kde je učebna víte. Je však ještě několik věcí, které byste měl vědět,“ na chvíli se odmlčela. „Nejsem, co se vašeho předmětu týče, proti praktické výuce. Musíte však brát na vědomí, že je pro žáky dobré, když znají i teorii. Moje podmínky při výuce jsou: žáci musí psát opakovací testy. Nemusí jich být mnoho. Ty testy budou z teorie, ale i z praktických cvičení. Dále. Žáci budou dostávat domácí úkoly. Zadání a jejich délka už závisí na vás. Každý z úkolů, který jim zadáte musí být oznámkován. A to spravedlivě. Žáci by se měli dozvědět své známky nejpozději druhou hodinu od zadání úkolu. To by mělo být vše. Tedy vše co se týče vyučování. Jak jsem vám slíbila na začátku prázdnin, předám vám věci, které vám odkázal Albus Brumbál. Může si je vzít. Jsou přichystány u dveří. Zmenšila jsem vám je kouzlem. Obsah si prosím prohlédněte až doma. Ještě jsem se vás chtěla na něco zeptat, Harry. Poslala jsem vám ten pergamen s textem, který by jste měl říct prvňákům. Už jste se to naučil?“

„Ještě ne. Jen jsem si to přečetl.“

„Tak v tom případě,…Rozhodla jsem se jinak. Není nutné, abyste se to učil na zpaměť. Bude stačit, když to řeknete svými slovy. Ale bylo by dobré, kdyby to bylo podobného obsahu.“
“Dobře. To bude lepší,“ souhlasil Harry.

„Myslí, že to je prozatím vše. Uvidíme se tedy dvě hodiny před začátkem hostiny. Nashledanou,“ rozloučila se s ním.

„Nashledanou,“ odpověděl a vhodil do krbu hrst prášku letax. Zamumlal adresu „Godrikův důl“ a v tu ránu zmizel.

Skoro v tomtéž okamžiku se objevil v Domě. Vystoupil z krbu a smetl ze sebe saze, které se na něj nalepily. Popel z nich ho trošku podráždil a donutil Harryho zakašlat. Hned po tom se ze shora ozvalo trochu bázlivé:

„Kdo je tam?“

„To jsem já, Harry.“ odpověděl. Po schodech se k němu přiřítila Ginny. Poslední dva schody přeskočila, doběhla k Harrymu a skočila mu kolem krku.

„Co jsi tam dělal tak dlouho?“ zeptala se.

„Vždy´t jsem ti říkal, že se musím s McGonagallovou domluvit na těch hodinách. Copak sis myslela, že budu zpátky za deset minut?“

„Ale jistěže ne,“ ujistila ho Ginny. „Co máš v té kapse?“ zeptala se, když ji něco tvrdého udeřilo do boku, jak objímala Harryho.

„Á, málem bych zapomněl. To jsou věci, které mi odkázal Brumbál. Jen jsou trochu menší. Pojď se podívat co všechno v tom je,“ navrhl.

„Neměli by u toho být i Ron s Hermionou?“

„To je pravda,“ přiznal Harry. „Rone! Hermiono!“ volal. Ke schodům se jako tornádo přiřídil Ron.

„Co se děje?“

„Vezmi Hermionu a přijďte za námi do obývacího pokoje. Chci, abyste se s námi na něco podívali.“

„Jo, hned tam budeme,“ přikývl a odešel. Stále ho však bylo slyšet. Zvláště potom, když cestou zpět křičel přes celý dům na Hermionu.

„Nemusíš na mě tak řvát! Kolikrát ti to mám ještě zopakovat?“ rozčilovala se Hermiona.

„Klid, takhle na sebe křičí od té doby, co jsi odešel,“ uklidnila Ginny Harryho, který se právem o oba přátele bál. Věděl, že kdyby se hádka vystupňovala k určitému bodu, ke kterému už neměli moc daleko, došlo by k situaci, kdy by oba dva vytáhli hůlky. A to už by šlo do tuhého. Bylo mu jasné, že kdyby vytáhl hůlku Ron na Hermionu, že by se nic nestalo. Horší by bylo, kdyby se to stalo přesně naopak.

Ozvaly se dupavé zvuky. Ron s Hermionou scházely ze schodů. Když vešli do obývacího pokoje snažili se tvářit, jako že se nic neděje. Moc se jim to ale nevedlo. Ronovi ztvrdly rysy na obličeji kdykoli se na Hermionu podíval a Harry měl pocit, že Hermionu při pohledu na Rona napadá spousta ošklivých kouzel. Nikdy si však nebyl jist, jestli umí Hermiona, stejně tak jako Ginny, nestvůrná netopýří zaklínadla. Pro Ronovo dobro doufal, že ne.

„Tak co se děje Harry,“ zeptala se Hermiona, když se posadila do křesla co nejdál od Rona.

„Teď jsem se vrátil z Bradavic. Konečně jsem dostal, to co mi Brumbál odkázal.“

„No a co to je?“ zeptal se dychtivě Ron.

„No to zatím nevím. Proto jsem chtěl abyste přišli. Abychom u toho byli všichni.“

„Tak do toho,“ povzbuzoval Ron. Pak se podíval kolem a zatvářil se překvapeně. „Hele, Harry, a kde ty věci vlastně máš? Já tady totiž nic nevidím.“

„Mám je v kapse. Jsou zmenšené.“

„Tak to všechno vysvětluje,“ zatvářil se Ron a pohodlně se opřel do křesla

Harry vytáhl z kapsi malinkou mističku, několik stříbřitých složitých stroječků a pergamen.

„Asi nejdřív přečtu ten pergamen ne?“ zeptal se přátel. Rozdělal jej a podíval se na dlouhý seznam.

„Co píše?“ zeptal se Ron

„Slídivé kukátko, lunárník, lunoskop, pařátek, aténa, proutek, lotroskop, a tak dál,“ četl Harry. Ron se na něj překvapeně podíval.

„Ale Harry, vždyť to vůbec nedává smysl…lunoskop, aténa…copak neumí psát normálně?“

Hermiona si zakryla rukama obličej. Zřejmě proto, aby nebylo vidět, že má neovladatelný záchvat smíchu. Pak si, ale zase složila ruce do klína a pokusila se podívat na Rona s vážnou tváří.

„Ale to přece nemá dávat smysl, Ronalde. Všechno to, co Harry přečetl jsou detektory černé magie. Četla jsem o nich v jedné knize. Myslím, že se jmenovala…“

„To jedno jak se jmenovala. Jméno nějaké knihy nám teď zrovna moc nepomůže. A co je to proboha ta aténa?“ šklebil se Ron.

„Aténa patří mezi detektory černé magie. Vynalezl ji jeden kouzelník. Nepamatuju si jeho jméno, ale vím, že se dlouho snažil vymyslet název pro svůj nový vynález. Pořád nemohl na nic přijít až pak se jednoho dne rozhodl, že to ukáže svému nejlepšímu příteli. Toho si taky nepamatuju, ale říkalo se o něm, že je to jeden z mála milovníků mudlů. Plno čarodějů, kteří byly u něj doma o něm říkalo, že je to blázen, protože jeho dům vypadal jako dům mudlů. Ten vynálezce se tedy pochlubil svým novým objevem. Když to ten jeho přítel spatřil s podivem se o tom vyjádřil jako o anténě, kterou má doma k televizi. Vynálezce samozřejmě neměl ponětí, co je to televize ani co je to anténa a právě toto slovo ho tak nadchlo, že tak pojmenoval svůj nejnovější vynález – detektor černé magie. Po několika dnech šel s anténou na ministerstvo, aby ji nechal zapsat jako nový detektor černé magie. Když diktoval správci oddělení pro Nové vynálezy název jeho vynálezu, všechno šlo jako po másle. Nikdo však netušil, že se správce přeslechl a ve slově anténa vynechal písmenko n. Takže se vynález jmenoval aténa. Hned následující den vytiskli v Denním věštci, že jeden z kouzelníků pracujících na ministerstvu vynalezl aténu, což je detektor černé magie. Když si vynálezce všiml, že jeho nápad v podstatě přejmenovali, okamžitě se vydal na ministerstvo stěžovat si. Zašel za správcem, kterému vše diktoval. Když mu řekl, že si do záznamů zapsal špatné jméno jeho vynálezu a že si přeje, aby byl název opraven, správce se na něj mile usmál a sdělil mu, že je to nemožné. Jakýkoliv záznam na ministerstvu se totiž hned po dopsání očaruje kouzlem, které má zabránit jakýmkoliv změnám. A k jeho smůle se to kouzlo nedá zrušit.“ Dokončila Hermiona.

„Chudák,“ zvala se Ginny.

„Jo,“ přisvědčil Harry. „No, tak teď víme něco, opravdu málo, o aténě. Ty další detektory bych teď nezkoumal. Podíváme se co je tu dál.“

Namířil hůlkou na mističku. Z hůlky vyšlehl lehký fialový záblesk a miska se zvětšila do původní velikosti. Harry v ní poznal myslánku.

„Není to ta miska, o které jsi mluvil, když jsi chodil na hodiny k Brumbálovi?“ zeptala se Hermiona.

„Jo to je ona. Ale je prázdná. Většinou v ní bývá taková stříbřitá hmota. Myšlenky. A ty si potom můžeš prohlížet. Ale teď tam není nic.“

„A co s tím máš jako dělat?“ zeptal se Ron.

„Teď přece Harry říkal, že se do toho dají ukládat myšlenky,“ vysvětlovala mu netrpělivě Hermiona.

„Škoda, že v tom nejsou ty Brumbálovy,“ dodala pak sklíčeně.

„Počkej!“ vykřikl Harry nadšeně a nečekaně až všichni vyskočily půl metru vysoko. „Brumbál, mi napsal, teda jako to té závěti, že mi přenechává myslánku a i myšlenky. Zvláště pak ty, které se týkají Voldemorta.“

„Tak za prvé, neříkej to jeho jméno. A za druhé. Když ti je odkazuje, tak kde jsou?“ tvářil se Ron.

„Nemáš je třeba ještě v kapse?“ zeptala se Ginny.

„Moment, podívám se.“ Kouknul do kapsi, ale nic tam neviděl. Prohrábl ji tedy rukou a v samotném rohu ucítil něco studeného. Bylo toho víc a když to do sebe naráželo, cinkalo to jako sklo.

„Myslím, že máš pravdu,“ otočil se na Ginny a vytáhl ruku z kapsi. Na dlani mu leželo několik opravdu malinkých věciček, které se při své velikosti pramálo podobali lahvičkám s myšlenkami. Harry na ně, stejně jako u myslánky, namířil hůlkou. Za malou chvilku už mu v ruce ležely tři lahvičky plné výřících se čehosi, v čem Harry poznal myšlenky.

„To je ono?“ ptal se Ron překvapeně.

„Jo,“ odpověděl mu Harry.

„A to je to co nám má pomoct?“ zeptal se ještě.

„Jo,“ řekl mu znovu Harry.

„Tak to jsem opravdu zvědav, co všechno nám to odhalí o Vy-víte-kom.“

„Jestli jsou to ty samé myšlenky jaké nám Harry vyprávěl loni v Bradavicích, tak by nám to mělo pomoct odhalit skrýše Voldemortových viteálů.“ Vložila se do hovoru Hermiona.