Kapitola sedmá: Proti sobě
Poslední prázdninový den jim utekl jako voda. Všichni se teď oblékali do svátečnějšího oblečení. Harry pomohl přemístit se Ginny do Doupěte, aby mohla za doprovodu rodičů nastoupit do školního vlaku. Sám si teď upravoval motýlka.
Zbývalo už jen několik hodin do odjezdu, když na dveře Harryho pokoje někdo zaklepal.
„Ano?“ zeptal se.
„Harry můžeš na chvilku do obývacího pokoje?“ ozval se Hermionin hlas.
„Hned tam budu,“ odpověděl jí, ještě znovu překontroloval svůj vzhled a pak sešel dolů.
Ne v obývacím pokoji, ale v přijímací hale čekali Ron s Hermionou. Oba byli oblečení ve společenských hábitech. Hermioně to moc slušelo a Ron ve svém novém hábitu, který dostal od Freda a George, vypadal taky mnohem líp.
„Co se děje?“ zeptal se a sešel poslední dva schody.
„Hermiona říká, že by bylo lepší, kdybychom šli už teď,“ začal Ron.
„Čekání tam nebudu tak nudné jako tady,“ hájila se Hermiona.
„To je pravda, ale uvědomujete si, že tam budeme čekat čtyři hodiny do začátku hostiny?“ rozčiloval se Ron.
„Klid Rone,“ uzemnila ho Hermiona. „Nebudeme tam čekat čtyři hodiny, ale jenom dvě. Zapomněl jsi, že jsme tam měli být dvě hodiny před začátkem zařazování a tak.“
„Tak na to jsem opravdu zapomněl. Ale stejně. Co tam budeme dělat ty dvě hodiny?“
„No, můžeme si zařizovat kabinety a učebny,“ navrhl Harry.
„No vidíš,“ podívala se Hermiona na Rona. „Vždycky je co dělat.“
„No tak dobře. Můžeme jít?“ vzdal se Ron. Harry si vzal svůj kufr do ruky a všichni pak společně vyšli před Dům.
Přemístili se za Bradavické pozemky. Udělali pár kroků, aby ocitli za protipřemisťovací bariérou. Zvedli hlavy a opět se jim naskytl ten nádherný pohled na Bradavice. Podívali se na sebe a pak vyšli.
Prošli dubovou bránou a ocitli se ve vstupní síni. Nestačili se ani pořádně rozhlédnout a ozvalo se za nimi překvapené:
„Potter?“
„Minervo,“ odpověděl jí Harry. Bylo pro něj nezvyklé říkat jí jménem.
„Vy už jste tady?“
„Ano, rozhodli jsme se přijít dřív. V Domě je těžké čekat,“ odpověděl zase.
„No dobrá. Máte alespoň nějaké plány co tady budete ty dvě hodiny dělat?“ zeptala se Minerva.
„Ano. Chtěly bychom si pomalu zařizovat kabinety,“ navrhl Harry.
„Dobrá. Tak tedy. Vy víte, kde je váš kabinet Obrany proti černé magii. A slečna Grangerová a pan Weasley půjdou se mnou,“ podívala se na ně. „Ukážu vám vaši učebnu a kabinety,“ dodala a odešla s nimi.
Harry stál před dveřmi svého kabinetu. Na dveřích byl ještě nápis ŘEDITELKA, který tam po sobě zanechala Umbridgeová. Párkrát mávnul hůlkou a nápis zmizel. Pak ní mávnul ještě jednou a objevil se nápis KABINET OBRANY PROTI ČERNÉ MAGII, PROFESOR HARRY POTTER. Harry se nad tím usmál. Otevřel dveře a vstoupil do kabinetu. Ze stěny se na něj neusmívalo žádné z ošklivých koťat, která tu visela na podšálcích za časů první bradavické vyšetřovatelky. Za to byl opravdu rád.
Položil si kufr ke stolu. Pak se otočil k jedné stěně a mávnul u ní hůlkou. Okamžitě se na ní objevilo plno obrázků zvířat, která bude se svými třídami v hodinách probírat.
Pak se otočil k další stěně. Mávnul hůlkou a objevily se portréty Smrtijedů. Než se vrhnul na třetí stěnu, zamyslel se a vybavil si Voldemorta. Mávnul hůlkou a v rukou se mu objevil obraz muže s hadím plochým nosem a sinalou pletí. Tento portrét pověsil přesně doprostřed stěny, na které byly Smrtijedi.
Na třetí stěnu si vyčaroval mapu Anglie. Řekl si, že si na ni může značit místa, na kterých kdy Voldemort byl a kde by se tudíž mohli schovávat viteály. Hned vedle si pak pověsil rozvrh vyučovacích hodin a tříd.
Police a skříně, které v kabinetu měl se zaplnily knihami o černé a bílé magii, různými slovníky a vším dalším co by mohl potřebovat.
S kabinetem byl hotový za hodinu.
„Ještě učebna,“ řekl si a vyrazil. Neměl to daleko. Jen pár chodeb, ale protože zná díky Pobertovu plánku hodně zkratek, byl v učebně dřív, než by se dalo čekat.
Stačil se rozhlédnout a naplánovat kde co bude, ale to bylo taky všechno. Na dveře někdo klepal. Harry se otočil směrem k nim a mávnul hůlkou, aby se otevřely. Na prahu stáli Ron s Hermionou s úsměvy na rtech.
„Děje se něco?“ zeptal se Harry.
„Ne,“ ozvalo se dvojhlasně.
„Už máš hotový kabinet?“ zeptala se Hermiona.
„Jo,“ odpověděl jí Harry.
„Tak v tom případě máme jít pomáhat s přípravami na slavnostní hostinu,“ informoval ho Ron.
„Ale ta má přece začít až za tři hodiny. A My jsme měli začít s pomocí až za hodinu,“ vyděsil se Harry.
„Za jakou hodinu? Přišli jsme sem ve tři hodiny a je pět,“ domlouvala mu Hermiona.
„Cože?“ podivil se Harry. „Já myslel, že jsou teprve čtyři. Tak jdeme.“
Přípravy Velké síně jim zabrali opravdu dvě hodiny. Zatímco si všichni profesoři, včetně Rona a Hermiony, posedali ke stolům. Harry si připravil stoličku s Moudrým kloboukem před stůl profesorů a pak si šel stoupnout ke schodům, po kterých měli přijít noví žáci. Měl trému a klepali se mu ruce. Dav prvňáčků už se blížil. Konečně se před ním zatavila kupa malých chlapců a dívek, kteří na něj s obdivem vzhlíželi. Čekali až dojdou i ti poslední. Něž přišli, zaslechl Harry několik vět jako :To je ten slavný Harry Potter. Hele dívej, to je on. Viděl jsi tu jeho jizvu. Koukej na ty brýle.
Posledních pět prvňáků přišlo. Harry se zhluboka nadechl.
„Vítám vás v Bradavicích,“ začal a rychle vzpomínal na to jak je kdysi vítala Minerva. Bylo mu jasné, že zopakuje její monolog. Tedy jen to na co si vzpomene.
„Za chvíli projdeme dveřmi do Velké síně, kde už na nás čeká hostina. Ale ještě před než se pustíme do jídla, musíte být zařazeni. V Bradavicích máme čtyři koleje, do kterých můžete být zařazeni. Jmenují se Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Jakmile budete zařazeni půjdete se posadit ke stolu své koleje. Po celá léta, kdy budete studovat v Bradavicích, bude kolej něco jako vaše rodina. Budete chodit na společné hodiny, mít společnou věž. Od každého profesora můžete v hodinách získávat body, které se sčítají ve školních hodinách. Za každou špatnou věc, kterou provedete vám mohou být body odečteny. Kolej, která bude mít na konci školního roku nejvyšší počet bodů, získá školní pohár. A teď už je čas na Zařazování. Pojďte za mnou,“ dokončil a pobídl je Harry. Oddychl si. Prošli do Velké síně. Harry je vedl až k profesorskému stolu, kde stála stolička s Moudrým kloboukem.
„Až přečtu vaše jméno, vystoupíte sem. Já vám dám na hlavu Moudrý klobouk a ten vás zařadí do správné koleje. Kiera Amosová,“ přečetl první jméno. Dívka se posadila na stoličku a Harry jí dal na hlavu Moudrý klobouk, který jí přepadl přes oči. Nemuseli čekat dlouho než klobouk vykřikl, Nebelvír!
Harry přečetl snad už milion jmen a měl pocit, že každou chvíli ochraptí. Konečně přečetl poslední jméno. Tom Znasse byl zařazen do Mrzimoru. Harry odložil pergamen a šel si sednout ke stolu své místo. Po pravé ruce ředitelky. Vedle něj seděl Ron a Hned vedle Rona se posadila Hermiona.
Profesorka McGonagallová se postavila a žáci utichli.
„Vítám vás,“ začala a oči všech žáků se na ni podívaly. „Vítám vás v novém školním roce na kouzelnické škole, v Bradavicích. Pro některé z nás je to další školní rok, ale při jiné je to začátek něčeho nového. Vítám mezi námi nové tváře prvních ročníků.“ Síní se rozlehl dunivý potlesk na přivítání nových spolužáků.
„Ještě před tím, než se pustíme do naší vynikající hostiny, chtěla bych vám připomenout několik bodů školního řádu, jako jsou: do lesa na školních pozemcích je žákům vstup zakázán. Školník, pan Filch, mě požádal, abych vám připomněla, že kouzlení na chodbách je zakázáno. Dále pak na dveřích jeho kabinetu je dlouhý seznam věcí, které je také zakázáno používat. Bylo by proto dobré, kdyby si ho někteří z vás ještě párkrát přečetli,“ řekla s úsměvem a na konec ještě dodala, „Dobrou chuť“
Posadila se a stejně jako ostatní se dala do skvělé večeře.
Když už byly všichni dostatečně najedeni, profesorka se opět postavila.
„Doufám, že jste byly s jídlem spokojeni a teď už je na čase, aby vás prefekti jednotlivých kolejí uvedli do vašich kolejních věží. Žáci Nebelvíru a Havraspáru ještě chvilku počkají ve svých společenských místnostech na ředitele jejich koleje, který je seznámí s novými pravidly. Dobrou noc.“
Čtyři kolejní stoly se najednou vyprázdnily a žáci byly seřazeni za prefekty.
„Harry,“ ozvala se Minerva, „Předpokládám, že nová pravidla jste si četl?“
„Ano, samozřejmě,“ kývnul Harry a zvedl se od stolu. Namířil si to k Nebelvírské věži. Zastavil se před obrazem Buclaté dámy.
„Harry Pottere!“ vykřikla nadšeně. „Slyšela jsem, že jste se stal novým profesorem Obrany proti černé magii a ředitelem Nebelvíru.“
„Ano. Rád bych se dostal do věže, ale Minerva mi neřekla heslo.“
„Á, tak to byste jistě rád znal, že pane profesore?“
„Ano, rád.“
„Albus. To je ono. Je to na počest našeho nejlepšího ředitele. Až budu příště měnit heslo, tak se vám díky kouzlu objeví na kousku pergamenu na vašem stole v kabinetě,“ usmála se na něj.
„Dobrá, díky. Albus,“ řekla a Dáma a ho pustila dovnitř.
Všichni žáci se na něj otočili, jakmile ho uviděli. Jako první však nepromluvil on, ale Dean.
„Harry! Jak to, že jsi seděl u profesorského stolu a ne u nás? A nevíš kdo je ředitel Nebelvíru?“ spustil na něj.
„Všechno vám vysvětlím,“ upokojil je Harry. „Profesorka McGonagallová mě požádala, abych se stal novým profesorem Obrany proti černé magii.“ Všichni na něj vyvalili oči.
„Ředitelem Nebelvíru jsem já. A když už jsme u toho, tak bych vám měl přečíst nová pravidla,“ řekl a vytáhl z kapsi pergamen. Rozdělal ho a dal se do čtení.
„Večerka je stále stejná, tedy v devět hodin večer. Prefektové jsou Seamus Finnigan a Parvati Patilová. Novým kapitánem Nebelvírského famfrpálového mužstva je Ginny Weasleyová,“ řekl a usmál se na ni.
„Dál. Vzhledem k tomu, že jsem se stal novým profesorem Obrany proti černé magii, jsou všichni povinni mě oslovovat pane profesore nebo pane profesore Pottere nebo prostě jen pane. To platí i pro mé přátele. Titulem, který jsem právě uvedl, ovšem ve správném tvaru, musíte oslovovat také Rona Weasleyho, který společně s profesorkou Hermionou Grangerovou vede kroužek Obrany proti černé magii s názvem Brumbálova armáda.
Vzhledem k tomu, že nebudu v Bradavicích spát a musím hlídat, abyste nedělali hluk v pozdních nočních hodinách, jsem nucen Nebelvír jistým kouzlem, které jsem provedl už před večeří a jehož název vám samozřejmě neřeknu, začarovat. Jen tak mimochodem vám řeknu, že to kouzlo nemůžete zrušit, protože na to nemáte pravomoci. Zrušit ho můžu jen já. Pokud tu bude příliš velký hluk, spustí se to kouzlo a informuje mě, že se mám vrátit sem k vám.
Pokud nebudu zrovna ve škole a budete mě potřebovat, bude na nástěnce viset tento pergamen,“ zvedl do výše kus pergamenu, tak, aby ho všichni viděli. „Je také začarovaný. Když mě tu budete potřebovat, napíšete okamžitě na ten pergamen co se děje nebo třeba jen, pane profesore, potřebujeme vaši pomoc. Díky kouzlu se mi v rukou objeví lístek s vaším vzkazem a já přijdu co nejdříve to bude možné. Samozřejmě to vše působí ať jsem kdekoliv. To je ode mě všechno, jestli máte nějaké otázky tak se ptejte. Jinak se uvidíme na hodinách.“ Skončil Harry. Rozhlédl se odešel.
Šel do svého kabinetu. Posadil se za stůl a vytáhl se plány. Podíval se koho má zítra na první hodinu a co s nimi má probírat.
„Třeťáci, Havraspár a Mrzimor. A mám s nimi probírat…vlastně, máme dvojhodinovku. To znamená, že se nejdřív pořádně seznámíme, pak si ujasníme pravidla a druhou hodinu budeme dělat Bubáky. Jenom teorii. Potom i praxi.“ Někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“ Vešli Ron s Hermionou.
„Nazdar kámo, jak se vede?“ zeptal se hned Ron.
„Docela dobrý,“ odpověděl Harry. „A co vy?“
„Taky fajn,“ odpověděla rychle Hermiona, aby ji Ron nepředběhl. „Chtěli jsme se tě zeptat a popovídat si o pár věcech.“
„No, tak si na to sedněte,“ pobídl je Harry a Ron s Hermionou se posadili do dvou pohodlných křesel u před Harrym.
„Tak,“ začala Hermiona. „Nejdřív bychom se tě chtěli zeptat, jestli se můžem zítra kouknout do tvých hodin, protože musíme žáky seznámit s tím kroužkem.“
„Jo, určitě. Mám dvouhodinovku s Havraspárem a Mrzimorem. Možná, to uděláme tak, že já jim o tom kroužku jen tak z dálky něco řeknu. Pak vám pošlu Patrona. A můžete přijít. Šlo by to?“ navrhl Harry.
„Určitě,“ usmála se Hermiona. „Potom ještě jsme si říkali, že vyvěsíme na nástěnky v kolejích pergamen, na kterém by bylo všechno co se týče toho kroužku, mimochodem jsme se dohodly, že mu budeme dál říkat Brumbálova armáda. Ale jde o to, že si nejsme jestli to máme vyvěsit i ve Zmijozelu.“
„Vyvěsit to tam klidně můžete, ale pochybuju o tom, že tam někdo z nich přijde. Spíš se tomu budou smát.“
„Takže si myslíš, že by bylo lepší vůbec se jim o tom nezmiňovat?“ zeptal se Ron.
„Jo, to by asi byle lepší.“
„Bezva,“ přitakala Hermiona, „Takže na zítra jsme domluvení,“ dokončila svůj rozhovor a chtěla odejít, když v tom se jí Harry ještě narychlo zeptal.
„Kde máte vlastně učebnu a kabinety?“ odpověděla mu samozřejmě ona.
„Učebnou zůstává Komnata nejvyšší potřeby a já mám kabinet v sedmém poschodí. Je tam jeden z těch obrazů těch chlápků co hrají karty.“
„Já mám kabinet v šestém poschodí vedle té učebny co jsi se v ní učil na turnaj tří kouzelníků,“ přidal se Ron.
„Fajn, určitě se stavím,“ usmál se Harry a pozoroval jak oba dva kolegové odcházejí.
Zaslechl houkání. Otočil se a zpozoroval zlobný pohled Hedviky, která bylo pořád ještě zavřená v kleci.
„Promiň Hedviko. Mám toho moc, zapomněl jsem,“ omlouval se Harry a vyčaroval vedle sebe bidlo. Otevřel jí dvířka od klece a sova radostně vyletěla na bidýlko.
„Zůstaneš tady nebo budeš v sovinci?“ otočil se na ni s otázkou. „Ale vždyť je to jedno. Nechám ti otevřené okno a lítej si jak chceš.“
Jde se spát, řekl si pro sebe. Ještě se otočil na Hedviku.
„Budu spát v Domě, je na tobě jestli tu zůstaneš nebo přiletíš.“ Pak vyšel z kabinetu.
Vyšel do sedmého poschodí a našel dveře, které hledal. Zaklepal. Ozvalo se slabé „Dále“ a Harry vešel dovnitř.
„Ahoj,“ pozdravil Hermionu, která seděla za psacím stolem a něco si psala.
„Ahoj Harry.Děje se něco?“
„Ne. Chtěl jsem se jen tebe a Rona na něco zeptat.“
„Aha. Tak chvilku počkej.“ Zvedla se a přešla ke krbu. Z misky, která se stála na něm vzala hrst prášku, ve kterém Harry poznal Letax. Oheň zezelenal a Hermiona do něj křikla.
„Rone, přijď prosím na chvíli do mého kabinetu.“
O minutu později z krbu vystupoval Ron. Podivil se když si všiml, že je tam i Harry.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl mu Harry. „ Chtěl jsem se vás jen zeptat jestli budete přespávat tady nebo v Domě.“
„Ty tu budeš spát?“ divil se Ron.
„Právě že ne. Budu spát v Domě, ale na snídani budu zatím chodit sem.“
„No já chtěl taky spát v Domě. Co ty Hermiono.?
„Já se k vám přidám.“
„Bezva, takže já už půjdu. Zatím,“ rozloučil se Harry a vrátil se zpět do svého kabinetu. Přešel ke krbu, hodil do něj Letax, řekl „Dům“ a vstoupil do plamenů. Lokty pevně držel u těla a točil se jako káča. Pak vystoupil doma.
„Konečně,“ oddychl si. Zamířil do svého pokoje. Převlékl se a hned šel spát. Usnul hned jak si lehnul.
Ráno ho vzbudilo jemné zatřepání. Otevřel oči a spatřil nad sebou nakloněnou Hermionu, která s ním třepala, aby se probudil.
„Vstávej Harry. Za chvíli bude snídaně.“
„No jo,“ ozval se Harry unaveně. Pak zapátral v paměti co ho čeká a žaludek mu najednou udělal několik kotrmelců, když si Harry vzpomněl, že ho dnes čeká jeho první den profesora.
„Hermiona už z pokoje odešla. Harry vstal a převlékl se. Šel si vyčistit zuby a umýt obličej, ve kterém byl úplně bledý.
Sešel po schodech do přijímací haly. Tam už čekala Hermiona i Ron. Ten byl taky bledý jako stěna. Jen Hermiona vypadala jako by se měla vdávat. Jakmile spatřila Harryho přihnala se ke krbu a odcestovala do Bradavic. Po ní šel Ron a naposled Harry.
Vstoupil z krbu ve svém kabinetu. Tam na něj čekala Hedvika, aby mu popřála dobré ráno a odletěla na lov.
Velká síň už byla plná studentů. Harry se posadil k profesorskému stolu.
„Dobré ráno, Harry,“ pozdravila jej Minerva.
„Dobré ráno,“odpověděl jí Harry.
„Dnes za vámi první hodinu přijdu, abych se přesvědčila, že je všechno v pořádku. Většina studentů totiž neví, že jste novým profesorem Obrany proti černé magii,“ informovala ho profesorka.
„Ano, to je pravda. Jsem zvědavý jak se budou tvářit až přijdu do třídy a postavím se za katedru.“
„Buďte naprosto klidný. Půjdu tam s vámi, aby nevznikli zmatky. Takže se sejdeme za pět minut osm před Velkou síní.“
„Dobrá. Děkuji.“
Dosnídal a zároveň s Ronem a Hermionou opustil Velkou síň. Tam Ron s Hermionou popřáli Harrymu hodně štěstí a každý pak zamířil po svých. Harry se nejdřív stavil ve svém kabinetu. Na stole ležel seznam žáků, které má učit. Vzal si jej a další věci také a šel ještě do Komnaty nejvyšší potřeby.
Třikrát prošel kolem zdi a objevili se dveře. Vstoupil do místnosti, kde se učila Brumbálova armáda. Zastavil se a přál si skříň s bubákem, aby mohl učit. Naproti němu se skříň objevila. Harry se usmál a jednoduchým kouzlem Locomotor si ji odnesl. Šel k Velké síni. Bylo za pět osm. Minerva už tam stála a udiveně se dívala na Harryho se skříní.
„No co to máte?“ zeptala se.
„Na hodinu. Budeme probírat Bubáky.“
„Tak to chápu. Můžeme jít?“ zeptala se a počkala až Harry přikývne. Kývnul a tak se vydaly k učebně Obrany proti černé magii.
Jako první vstoupila do třídy Minerva a Harry se skříní hned za ní. Postavil skříň hned vedle dveří a došel za Minervou. Oba stáli před katedrou a prohlíželi si žáky, kteří už se posadili do svých lavic.
„Chtěla bych vám představit nového profesora Obrany proti černé magii,“ začala a nevšímala si udivených pohledů na Harryho.
„Profesor Potter vás bude učit celý tento rok. Přesto, že ještě loni to byl váš spolužák a kamarád, jste všichni povinni jej nazývat titulem pane profesore. Pokud zjistím, že někdo dělá problémy s tím, že je Harry profesorem, bude mít ta osoba problémy se mnou. To samé platí u profesora Weasleyho a profesorky Grangerové. Přeji pěknou hodinu, profesore,“popřála a odešla z učeny. Všichni teď koukali na Harryho.
„Dobré ráno, takže ať se vám to líbí nebo ne, sem tady a máme dneska hodně práce. Takže je na čase začít. Pár z vás už znám, protože jsem vás učil v Brumbálově armádě, ale neznám ty ostatní. Mám tu váš seznam, ale připadá mi dlouhé číst vaše jména a čekat až se přihlásíte, abych se mohl podívat kdo jste. Bude lepší, když mi prostě jen řeknete vaše jméno. Půjdeme po lavicích prosím.“ Podíval se první lavici. Seděli v ní dvě dívky, které na Harryho hleděli s úžasem.
„Amy Robertsová“ začala dívka a dlouhými hnědými vlasy a pokračovala další, která řekla své jméno. Harry si je vždy pozorně prohlédl. Všichni co se představovali mu připadali poměrně přátelští. Poslední chlapec řekl svoje jméno a Harry se ještě rozhlédl po třídě.
„Bezva, díky za spolupráci. Já jsem Harry Potter což samozřejmě všichni víte. Vykládat svůj životopis taky nemá cenu a proto se hned pustíme do učení a řekneme si jistá pravidla.
Takže. Mám raději praktické hodiny. Proto jich taky bude víc. Musíme ale zvládnout i teorii a proto se budeme věnovat i jí. Domácí úkoly vás samozřejmě neminou. A protože vím jak je všichni nesnášíte, budou krátké. Nevyhneme se však ani testům. Nebudou časté. Bude se v nich vyskytovat jak teorie, tak praktika. Té bude opět víc. Testy se budou psát především v pátek. Většinu testů vám oznámím dopředu a také vám řeknu co v nich bude. Neřeknu vám ale o všech. Proto se budete muset učit na každou hodinu. Test vám můžu dát totiž kdykoliv. Na konci školního roku budou závěrečné zkoušky. Doporučuji, abyste se učili průběžně celý rok na každou hodinu. Pokud bude venku pěkné počasí, budeme se chodit učit ven na školní pozemky. Jinak budeme většinou tady.“
Tak to by byly pravidla a teď bych vám chtěl říct co nás čeká.
Máme probrat bubáky. To vás bude určitě bavit. Dál Bludničky, ďasovce, vlkodlaky, akromantule, karkulinky, kentaury, obry, draky a mozkomory, Všechny hodiny se budu snažit aby vás zaujaly a bavily vás. Ještě než začneme tak bych vám rád řekl, že letošní rok bude tady na škole nepovinný kroužek Obrany proti černé magii, pod názvem Brumbálova armáda. Povedou ho profesor Weasley a profesorka Grangerová.“ Natáhl ruku s hůlkou a řekl Expecto patronum. Z hůlky vystřelil stříbrný jelen.
„Běž prosím říct Ronovi a Hermioně, že už můžou přijít.“ Jelen se rozběhl a za chvíli zmizel.
„To byl Patron. Dokáže vás uchránit před mozkomory. I to se budeme letos učit.“ Do třídy všly Ron s Hermionou.
„Dobré ráno,“ pozdravili oba. Slova se pak znovu ujal Harry.
„Rád bych vám představil profesora Weasleyho a profesorku Grangerovou. Jsou tu, aby vám řekli něco o Brumbálově armádě.“ Pak se slova ujala především Hermiona. Ron se do povídání taky občas vložil. Hermiona všem vysvětlila o co jde a taky jim řekla, že pokud se budou chtít přijít stačí když se staví u ní v kabinetu dnes večer v šest hodin. Tam dostanou všechny informace. Pak se i s Ronem rozloučili, poděkovali Harrymu za čas a odešli.
„No, a mi se teď konečně pustíme do práce. Začínat budeme mým oblíbeným a to jsou Bubáci. Otevřete si prosím sešity a napíšeme si co bychom o nich měli vědět.“
Třída okamžitě poslechla. Harry si všimnul, že je jeho proslov zaujal a že už se těší.
„Takže, Bubáci. Ví někdo z vás jak vypadají?“ Nikdo se nepřihlásil.
„Když se to tak vezme, tak je to jen mráček kouře. Ovšem pokud před něj postavíte například osobu, která se bojí pavouků, změní se v pavouka. Takže se dá říct, že na sebe berou podobu toho, čeho se člověk nejvíc bojí. To si prosím napište.“ Třídou se rozlehl zvuk škrábajících brků na pergamenech.
„Bezva,“ pokračoval Harry jakmile zvedl hlavu poslední pisálek. „Teď každý zapátrá v hlavě a zavzpomíná, čeho se vlastně nejvíc bojí. Pátrat můžete dlouho. Nejdřív si, ale řekneme kouzlo, které bubáka zažene. Zná ho někdo?“ Přejel pohledem po třídě. Žádná ruka.
„Zase nikdo?“ podivil se. „Je to kouzlo Ridikulus. Napište si jej. Ridikulus. Tímto kouzlem to však nekončí. Abyste bubáka zničili úplně, musíte ho donutit, aby na sebe vzal podobu, která vás rozesměje. Uvedu vám příklad. Jeden můj spolužák se ze všeho nejvíc bál profesora Snapea. Bubák se v něj také proměnil. Ten spolužák bydlel u babičky a profesor, který nás tenkrát učil mu poradil, aby si představil šaty, které jeho babička nosí. Jakmile si je představil, napřáhl hůlku, řekl Ridikulus a v tom momentě tam stál Snape v šatech jedné babičky. Doufám, že jsem vám tím dostatečně neznačil, co máte dělat. Pokud jste poslouchali, víte všechno. A teď si to vyzkoušíme,“ usmál se na ně lišácky Harry a těžko zadržoval smích při pohled na jejich ustrašené obličeje. Přešel ke skříni a stejným kouzlen jakým ji sem dopravil ji postavil ke katedře.
„Pojďte se postavit k té skříni prosím a ničeho se nebojte,“ požádal je Harry. Jakmile se třída připlížila ke skříni Harry mávnul hůlkou a lavice stáli po obvodu třídy.
„Skvělé,“ řekl Harry. „ Teď se postavte sem. Já vám všechno ještě předvedu. Pokud to vyjde, tak až mě bubák uvidí. Promění se v mozkomora. Dívejte se hlavně na to jak ho zesměšním.“
Třída se usmála a poodstoupila od skříně, aby měl profesor místo. Harry si stoupnul před skříň. Kouzlem ji otevřel. Třída ztichla úplně. Ze skříně vylezl mozkomor. Několik žáků bylo vystrašených, ale i přes to se dívali. Harry natáhl ruku s hůlkou.
„Ridikulus,“ vykřikl a mozkomor zakopl o svůj plášť. Třídou se rozlehl hlasitý smích. Harry zahnal bubáka zpět do skříně a znovu ji zavřel.
„Viděli jste, že to není nic těžkého. Teď to zkusíte vy. Seřaďte se prosím.“ Třída ho okamžitě uposlechla a všichni stáli do vteřiny v řadě. První stála Amy.
„Tak nejdřív mi řekni čeho se bojíš nejvíc,“požádal ji Harry.
„Smrtonoše,“ odpověděla potichu.
„Smrtonoše? A jak ho zesměšníš?“
„Ještě nevím,“ odpověděla.
„To nevadí. Můžu otevřít skříň?“ Dívka přikývla. Harry otevřel dveře skříně a vyšel ne smrtonoš, ale smrtonoška. V černém dlouhém hábitu s havraními vlasy až po pás vypadala opravdu děsivě. Vlasy jí vlály jako by byla v průvanu stejně jako hábit a vřískala co to šlo. Amy napřáhla ruku s hůlkou.
„Ridikulus,“ vykřikla a smrtonoška ztichla a přišla o své vlasy. Místo nich měla jen plešku jakou by jí záviděl sám Voldemort. Třída lehla smíchy.
„Skvělé Amy,“ pochválil ji Harry a dívka zčervenala. „Kdo dál?“
U bubáka se vystřídali všichni. Minimálně hodinu se díky němu skvěle bavili. Když už byly všichni vystřídaní Harry musel zábavu ukončit. Třída s tím dvakrát nesouhlasila, ale nezbývalo jim než profesora nechat, aby bubáka zase zamknul. Harry pak vrátil lavice na svá místa a třída, stále ještě s úsměvy na rtech, se posadila.
„Tak, líbilo se vám to?“ zeptal se Harry, kterého ještě teď bolela bránice jak se smál.
„Ano!“ ozvala se celá třída. Harry měl radost. Nečekal, že se jim to bude líbit tolik.
„Domácí úkol vám teď dávat nebudu, ale bylo by fajn, kdyby si aspoň pár z vás přečetlo něco o bludničkách na příští hodinu. V učebnici toho moc nemáte, ale stačí to. Za to, že jste si tak skvěle vedli jste si u mě vysloužili třicet bodů pro Havraspár a třicet bodů pro Mrzimor.
Doufám, že se na další hodinu budete těšit. To je pro dnešek vše. Můžete jít. Nashledanou.“ Každý ještě řekl „nashledanou“ a všichni zmizeli za dveřmi. Harry tam zůstal. Měl ještě dvouhodinovku s šestým ročníkem. Opět Havraspár a Mrzimor. Žáci už se řadili u třídy a tak je šel Harry pozvat dál. Vyjeveně na něj koukali, ale na nic se neptali. Čekali co jim Harry řekne sám. Zazvonilo a všichni se posadili. Harry se postavil za katedru.
„Dobré ráno,“ začal a třída ztichla. „Je mi jasné, že se divíte co tu dělám. Pro letošní rok jsem byl jmenován profesorem Obrany proti černé magii. Takže ať už se vám to líbí nebo ne budu vás učit.“
Začátek hodiny v podstatě proběhl stejně jako u třeťáků. Harry opět zavolal Hermionu s Ronem. Pak se mu všichni žáci představili a řekl jim jak je to s pravidly a podobně.
„Zřejmě jste čekali, že budeme učit o tom jaké to je když vypijete mnoholičný lektvar a podobně. Já jsem vám, ale přichystal něco mnohem užitečnějšího. Vzhledem k tomu, že jste v šestém ročníku, tak se domnívám, že byste měli vědět něco o Lordu Voldemortovi a jeho Smrtijedech. Ukážeme si co jsou to kletby, které se nepromíjí, ale samozřejmě je na sobe nebudeme zkoušet. Řekneme si několik mocných kouzel a budeme se cvičit v soubojích.“
Celá třída na Harryho vyjeveně zírala a byla překvapená tím, co se má v jejich hodinách dít. Evidentně se jim to však líbilo.
„Tak abychom začali. Zásadním problémem našich hodin bude jedno jméno. Všichni už tušíte jaké a komu patří. Vy říkáte Ty-víš-kdo a podobně. Já ho nazývám jménem. A nevidím problém, proč vy byste to jméno říkat nemohli. Jak řekl profesor Brumbál: „Strach ze jména, dělá ještě větší strach z jeho nositele.“
Nechápu proč máte strach vyslovit jeho jméno. Je to jenom slovo. Bát se můžete jeho samotného, ale jména? Je tu někdo, kdo by byl schopen říct jeho jméno nahlas?“ Chvíli bylo hrobové ticho. Pak se zvedlo do vzduchu pět rukou.
„Tak do toho,“ vyzval Harry prvního. Tomu se trochu třásl hlas, když jméno Voldemorta vyslovoval.
„Lord V-Voldemort,“ dostal ze sebe nakonec.
„Výborně. Deset bobů za odvahu,“ chválil ho Harry. „Pojďme po řadě. Když vyslovíte jeho jméno, dostanete ode mě deset bodů. Každý. Nebudu vás nutit. Pokud máte strach nebudete říkat jméno Lord Voldemort, ale řeknete něco jiného.“
„A co, pane profesore?“ zeptal se žák ze zadní lavice na jehož jméno si Harry nemohl vzpomenout.
„Tom Rojvol Raddle. Souhlasíte?“ ozvalo se souhlasné zamručení. „Tak začneme z téhle strany.“
„Lord V-V-Volde…mort.“
„Velmi dobře. Deset bodů.“
Tak to šlo dál. Celá třída, kromě dvou chlapců vyslovila Voldemortovo jméno. Ti se pak ovšem za sebe tolik styděli, že jsou jediní, kteří nedokáží vyslovit jméno Pána zla, že se znovu přihlásili a řekli to jméno také.
„Výborně. Opravdu skvělé,“ pochválil je Harry, „Patnáct bodů pro každého z vás,“ ukázal na dva chlapce, „za to, že jste se znovu přihlásili a řekli jeho jméno.“
Třída se na něj, i když trochu líně, usmála.
„Takže, hlavní bod naší dnešní hodiny jsme zvládli. Na začátku hodiny jsem vám řekl, že se budeme zabývat jak Voldemortem samým, tak i jeho stoupenci. Dokázal by někdo z vás říct alespoň tři z nich?“
Do vzduchu se okamžitě vystřelily všechny ruce. Každý chtěl ukázat, že zná stoupence toho nejhoršího muže v kouzelnickém světě.
„Dobrá. Vzhledem k tomu, že je vás moc, tak si ta jména řekneme společně. Takže kdo vás napadne jako první?“
„Belatrix Lestrangeová,“ ozvalo se několik hlasů.
„Ano. Bella patří mezi nejvěrnější. Nebo to o sobě alespoň říká. Kdo dál?“
„Malfoy!“
„Avery“
„Snape!“
„Kdo z vás řekl jméno Severuse Snapea? Nebojte se, máte samozřejmě pravdu.“
Chlapec v zadní lavici zvedl ruku. Klepala se. Nejspíš se bál, že řekl něco úplně směšného a nechtělo se mu přiznat, že to byl on, kdo vyslovil to jméno.
„Neboj,“ uklidňoval jej Harry, „Máš pravdu. I já mám za to, že Severus Snape je Smrtijed. Ví někdo z vás, proč si to myslím?“
„Protože zabil profesora Brumbála,“ ozvalo se tmavovlasé děvče z první lavice.“
„Přesně tak. No, myslím, že je na čase, abyste se se Smrtijedy seznámili trošku blíže,“ ušklíbnul se a zpozoroval v očích svých žáků strach.
„Není se čeho bát. Ukážu vám jen jejich portréty. Vstaňte a pojďte prosím za mnou,“ požádal je. Všichni se zvedli ze svých židlí a vyšli za Harrym ze třídy.
„Kam to jdeme, pane profesore?“
„Do mého kabinetu,“ odpověděl Harry. Celou cestu už k nim nepromluvil. Jen studenti si šeptali na téma Smrtijedi.
Když konečně došli do Harryho kabinetu, Harry se před ním zastavil.
„Uvnitř mám věci, které jsou mi ve většině případů poněkud cenné. Takže očekávám, že nic nerozbijete, budete potichu a také, že budete poslouchat můj výklad. Nezapomínejte, že jsme pořád ještě v hodině. Pojďte dál,“ svolil Harry a vešel do třídy jako první.
Za ním vstoupila
celá třída. Jakmile vstoupil poslední žák a zavřel za sebou dveře, všichni
okamžitě ztichli a dávali pozor co jim Harry řekne.
"Takže,
věnujte prosím vaši ctěnou pozornost této stěně," kázal na stěnu hned
naproti dveřím.
"Ví někdo z
vás kdo jsou ti lidé?"
"Smrtijedi,"
vykřiklo několik lidí najednou.
"Ano. Poznali
byste někoho z nich?"
„Jo, támhleto je
Lucius Malfoy."
"Výborně. A
co ostatní?"
"Belatrix
Lestrangeová!"
"Avery!"
"Goyle!"
"Skvělé.
Vidím, že většina z vás se v tomhle orientuje. Teď vás poprosím, abyste byly
úplně v klidu. Bylo by senzační, kdyby nevznikla panika," připravoval je a
pak jednoduchým mávnutím hůlky ukázal všem obraz, visící uprostřed ostatních
obrazů. V očích několika žáků se objevil strach.
"Není se čeho
bát. Je to jen obraz," uklidňoval je hned Harry.
"Předpokládám,
že jej všichni poznáváte."
Většina žáků kývla
hlavou.
"Pro ty, co
jej neznají. Představuji vám Lorda Voldemorta. Tohle je ten nejobávanější
černokněžník dnešní doby. Kdo z vás vidi jeho...tvář...poprvé?"
K Harrymu
překvapení zvedl ruku snad každý kromě asi pěti žáků.
Zbytek hodiny
strávili v Harryho kabinetě, kde si povídali o jednotlivých Smrtijedech. Harry
jim řekl vše co o nich ví. Jak se chovají, jak blízcí Pánovi zla jsou, jak jsou
silní v boji a jakou technikou bojují.
Konečně skončila
hodina. Třídě se však vůbec nechtělo skončit. Harryho vyprávění je zaujalo a
nejraději by poslouchali ještě alespoň další dvě hodiny. To ovšem nebylo možné,
vzhledem k tomu, že oni měli další hodinu a Harry měl rozvrh taky plný.
Když se mu tedy
podařilo vyhnat je od sebe z kabinetu a zavřít za nimi dveře, zasedl si za stůl
a chtěl si odpočinout. Z krbu však k němu dolehl Hermionin hlas, který ho
žádal, aby šel na oběd. Zvedl se tedy od stolu a šel.
Dokonce i zbytek
dne mu uběhl ve skvělé atmosféře. Vyučování skončilo a Harry se vrátil do svého
kabinetu. Podíval se na Voldemortův obraz a raději od něj rychle opět obrátil
zrak. Posadil se za stůl a podíval se do rozvrhu. Má ještě čtvrt hodinky volno
pak má první ročníky. Počínaje Nebelvírem, pak Zmijozel a na konec Havraspár.
Podle plánu by s nimi měl probírat ta nejjednodušší kouzla.
Ukázalo se, že
pořád ještě existují lidé, kteří Harryho Pottera stále ještě zbožňují. Živoucím
příkladem byly prvňáci. Když Harry vešel do třídy, všichni se k němu
otočili, vyvalily oči a nejméně polovině spadla brada. Když se měli představit,
třepal se jim hlas. Ovšem jinak dávali pozor a snažili se. Harry dokonce
objevil jednu studentku, která mu připomínala Hermionu. Znala odpověďi na
všechny otázky a teorie o kouzlech, která se zrovna učili znala nazpaměť.
Konečně skončila i
jeho poslední hodina. Rozloučil se s žáky a odešel z učebny do
kabinetu. Ani ne do pěti minut vtrhl dovnitř Ron a za ním Hermiona.
„Tak co?? Jak to
šlo?“ ptal se hned.
„Ahoj Harry, tak
co?“
„Vůbec se
s ní nebav. Má špatnou náladu. Celý den po mě řve. Vážně. Je příšerná,“
varoval ho Ron a pro jistotu se ani nepodíval jak se na něj Hermiona dívá.
„Nemám špatnou
náladu. To jenom ty jsi mě rozčilil.“
„Ničím jsem tě
nerozčiloval.“
„V tom případě by
mě zajímalo, jak se do mého pití dostala myš, kterou ulovila Paní Norisová?“
„Není to moje
vina!“
„Takže to byl tvůj
dvojník, kdo ukazoval tomu prvňákovi Wingardium leviosa?“
„Co je špatného na
tom, že ukazoval kouzlo?“ vložil se do hádky Harry.
„Jenom to, že mu
to ukázal špatně a oběd paní Norisové pak skončil v mém čaji.“
Jakmile to Hermiona dořekla, Harryho postil záchvat smíchu.
"Na tom není nic vtipného!" rozčilovala se Hermiona. Rona a Harryho to však ani v nejmenším nezajimalo.
Když koněčně ukončili hádku, šli do Velké síně na večeři. Harry se pak s Ronema a Hermionou rozloučil a vrátil se zpět do svého kabinetu.
Byl unavený. Studenti ho vyčerpávali víc, než si myslel. Chtělo se mu spát. Vzal si ručník a šel do sprchy.
Voda ho neskutečně uklidňovala. Po půl hodině vylezl, osušil se, převlékl a konečně si lehnul do postele. Neměl už ani sílu zamýšlet se nad Voldemortovými viteály, ani nad tím co bude zitra probírat v dfalších hodinách.
Usnul téměř okamžitě.
Hrál famfrpál. Byl ve svém starém dobrém družstvu. Hráli proti Zmijozelu. Dokonce a nebo spíš už zase, vyhrávali. Zbývalouž jen chytit Zlatonku. Právě ji zahlédl. Kroužila kolem něj a zmizela mu za zády. Rychle se otočil. Viděl ji.. Byla od něj jen kousek. Natáhl ruku. Sevřel ji v pěsti. Měl ji! Vyhráli! Ale jakto, že si toho nikdo nevšimnul? Kde jsou diváci? Je tu jen on a družstva. Zaslechl smích. Přicházel z leva. Otočil hlavu a uviděl Draca Malfoye. Řítil se přímo na něj. Harry se mu chtěl vyhnout, ale kUlový blesk ho neposlouchal. Ani se nehnul. Stejně už bylo pozdě. Draco do něj vrazil plnou silou a shodil Harryho z koštěte. Ten padal a padal. Už jen čekal, kdy dopadne na zem. Tenhle pád je jeho jistou smrtí., pokud ho někdo nezachrání jako tehdy ve třetím ročníku Brumbál.
Najednou se vše kolem něj změnilo. Všude byla tma. Nic neviděl. Ležel na studené podlaze.
"Harry Pottere."
Nevěděl kdo to je. Nikoho a nic tam neviděl. Ani necítil ničí přítomnost. Měl však dojem, že to byl mužský hlas. Teď už dokonce věděl čí ten hlas je, ale nemohl si ho vybavit ani si vzpomenout jeho jeméno. Věděl ale, že toho člověka zná.
Jeho oči se konečně přizpůsobily a on si mohl prohlédnout nekonečný..pokoj? Nevěděl co to je ani kde je. Pak se ale nad přemýšlením zastavil. Všimnul si postavičky. Vypadalo to jako skřítek. Ale ten hlas, který k němu před chvílí mluvil nemohl být jeho. Najenou si vzpomněl. Byl to hlas lorda Voldemorta.
Ale ta postava
nemohla být jeho. Pak se ze tmy opravdu vynořil malý skřítek. Když mu Harry
konečně uviděl do tváře, zděsil se.
„Dobby?!“
„Harry Pottere,
pane. Jste ve velkém nebezpečí!“ Skřítek se celý klepal.
„Dobby, jak to ,
že už nepracuješ v Bradavicích?“ Byl se za ním už tolikrát podívat, ale
ostatní skřítci se otočili k Harrymu záda hned, jak uslyšeli Dobbyho
jméno. Nikdo se s ním o něm nechtěl bavit.
„To vám Dobby
nesmí říct pane. Jedno vám ale říct můžu, pane. Musíte si dávat na Dobbyho
velký pozor,“ varoval ho a zmizel.
„Cože? Dobby,
počkej! Co se děje?“
Harry se posadil.
Byl ve své posteli. Po čele mu stékal studený pot. Byl docela zděšený
z toho co právě viděl. Ale byl to přece jenom sen. Jenže co když to byl
jeden z těch co jsou opravdové? A kde je vlastně Dobby? Proč si na něj má
dávat pozor?
Měl by to zjistit.
Zkusí se zeptat McGonagallové.
Podíval se na
hodinky na nočním stolku. Byly teprve dvě hodiny ráno. Rozhlédl se kolem sebe.
Teprve teď si plně uvědomil, že spí u sebe v kabinetě. Vstal a přešel ke
krbu. Měl by se vrátit do Domu. Včera se domlouval s Ginny, že se tam
potkají. Dostala zvláštní povolení od ředitelky, že na noc může jezdit
s Harrym do Domu.
Vzal si do ruky
trochu Letaxu a hodil ho do krbu.
„Dům,“ řekl a
vstoupil dovnitř. Párkrát se zatočil a vystoupil zase ven. Byl zpátky
v Domě. Přešel halu a otevřel dveře do obývacího pokoje. K jeho
překvapení byly u skleněného stolu s těmi pohodlnými polštářovými křesly,
Ron, Hermiona a Ginny. Hned jak vešel otočili se k němu. Ginny rychle
vstala a klidným krokem, nejspíš už byla docela unavená, ale nedala to na sobě
znát, přešla k Harrymu.
„Ahoj,“ přivítala
se s ním.
„Ahoj. Jak to, že
jste ještě vzhůru? Myslel jsem, že už budete spát. Jsou už dvě hodiny.“
„Cože?!“ vyhrkla
Hermiona. „Říkal jsi dvě hodiny?!“
„Ano.“
„Měla bych jít asi
spát,“ ušklíbla se. Položila skleničku s máslovým ležákem, který pila a
odešla. Cestou jim ještě popřála dobrou noc.
Ron se pak vydal
do postele taky.
Harry s Ginny
tam zůstali sami. Ginny se k Harrymu přitulila a jemně ho políbila. Harry
jí polibek vrátil, pak se na ni podíval a spiklenecky se pousmál. Rychle nabral
Ginny do náručí a odnesl ji do pokoje. Loktem si otevřel dveře a vešel, hodil
ji na postel a lehl si k ní. Ještě ji políbil a nakonec daroval i jedem
polibek jejímu čelu na dobrou noc. Usmáli se na sebe, lehli si k sobě
ještě blíž a do pěti minut stihli ještě na pár minut usnout
Dveře se rozletěli a do očí jim
zasvitlo slunce.
„Harry! Ginny!
Rychle, vstávejte!“
„Harry ztěží
otevřel oči. Ta ječící osoba s ním třepala. Nasadil si brýle a podíval se,
kdo to je.
Přes tvář se mu
přehrnula záplava tmavým kudrlin, jak se Hermiona snažila zatřepat i
s Ginny.
„Hermiono,
neexistuje důvod, proč bych vstával tak brzy. Ani kdyby na nás útočil
Voldemort.“
„No ten zrovna ne,
ale už je hrozně pozdě. A nezapomínej, že jsi profesor. A ten by se do hodiny
zpozdit neměl.“
„Jo, jenže já učím
až v deset.“
„No a co snídaně?!
„Nasnídám se
v Londýně. Musím si ještě něco zařídit, tak se cestou stavím
v Prasinkách na snídani.“
„Hele, nechceš
třeba s něčím pomoct?“ zeptal se Ron, který právě vešel do pokoje.
„Proboha, proč se
všichni scházíte v našem pokoji, když dole máte obývací pokoj?“ zašklebila
se Ginny.
„No já nevím.
Slyšel Hermionu. Vzbudila mě jak tu řvala, tak sem se přišel jenom podívat co
se děje,“ vysvětloval Ron.
„No tak jo,
sejdeme se za chvíli dole v obývacím pokoji,“ ukončil debatu Harry.
Hermiona
s Ronem se otočili a odešli si každý po svém. Harry s Ginny se
převlékli a přichystali. Pak sešli dolů, kde už v obývacím pokoji čekali
Ron s Hermionou.
„Tak fajn,“ ujala
se slova Hermiona. „Nejdřív si v tom udělám pořádek. Já učím až
v devět, Ron taky. A ty Harry až v deset?“
„Ano,“ odpověděl
jí ještě trochu unaveným hlasem.
„A Ginny ty máš
první hodinu kdy?“ zeptala se Hermiona a vše si poctivě psala na pergamen.
„Proč si to
píšeš?“ zeptal se jí Ron.
„Počkej, nepleť
mě….takže Ginny od desíti…fajn. Myslím, že by bylo lepší, kdybychom sem každý
psali od kolika zažínáme ve škole učit nebo, v případě Ginny, se učit.“
„Jo to je dobrej
nápad,“odsouhlasil Ron. Harry s Ginny jen nepřítomně přikývli.
„Bezva,“
zkonstatovala Hermiona.
„Co budeš
zařizovat v Londýně?“ otočila se Ginny na Harryho.
„No myslel jsem,
že už by bylo na čase, kdybych konečně sehnal tu služebnou.“
„Já myslela, že
budou dvě,“ divila se Hermiona.
„No, ano. Původně
jsem to tak myslel, ale na uklízení pokojů tu bude Krátura. A kdyby s ním
byly problémy, tak ho pošlu zpět do Bradavic a přijmu druhou služebnou.,“
vysvětloval Harry.
„Aha. Tak to ano.
A kdy přijde?“ zajímala se Ginny.
„To nevím,
domluvím to s ministrem.
„No tak dobře.
Řešte si tu klidně dál, ale já už musím, jinak přijdu o snídani,“ rozloučila se
Hermiona.
„No já půjdu taky
snídat,“ přidal se k ní Ron. „Co ty Ginny? Půjdeš už taky?“
Ginny se podívala
na Harryho.
„Jenom běž,“ řekl
jí. „Já už půjdu taky. Budu mít dost práce a rád bych to všechno stihnul.“
Políbil ji a všichni společně pak přešli do haly. Ron, Hermiona a Ginny se
pomocí Letaxu vrátili zpět do Bradavic a Harry na ministerstvo kouzel.
Vyšel jedním
z mnoha krbů. Pak ho ale napadlo, že by jako návštěva měl mít kartičku. Tak
jako to měli tehdy v pátém ročníku, když sem přišli na „záchranou misi“.
Poté si však uvědomil, že je Harry Potter.
„Pustí mě,“ řekl
si potichu a pokračoval dál. Došel ke stolu, kde odevzdal hůlku mladíkovi. Ten
ji položil na váhu a počkal si na lísteček.
„Jedenáct palců,
jádro pero ptáka fénixe?“ zeptal se ho mladík.
„Ano,“ odpověděl
mu Harry.
„Bezva, díky.“
Chtěl mu hůlku vrátit, ale pak se zastavil. Podíval se na Harryho, ale než
stačil něco říct…
„Díky,“ usmál se
na něj Harry a vzal si hůlku zpět.
Pokračoval dál
úzkouo chodbičkou a došel k výtahu. Dveře se zavřeli a výtah se po nějaké době
rozjel. Ženský hlas ho informoval, kde se právě nachází.
„Oddělení
bystrozorů, oddělení mezinárodní spolupráce, oddělení pro nápravu nevydařených
kouzel, kanceláře, vedení.“ Tady Harry vystoupil. Rozhlédl se kolem. Tady ještě
nebyl. No, hlavně ať tu ministr je.
Šel dál a došel
až k předposledním dveřím. Podíval
se na štítek:
Ministr
kouzel
Rufus
A. Brousek
Zaklepal a vešel
dál. Naproti němu byl stůl. Čekal, že tam bude sedět nějaká sekretářka, ale to
ne.
„Dobrý den,
Kingsley.“ Muž tmavé pleti a ve světle modrém hábitu zvedl hlavu od stohu
papírů.
„Á, dobré ráno
Harry. Co se děje? Potřebuješ něco?“ usmíval se na Harryho.
„No, ano.
Potřeboval bych mluvit s ministrem. Je tu?“
„Ano, je. Máte
domluvenou schůzku?“
„Ne, doufal jsem,
že to nebude třeba. Je to poměrně rychlá a jednoduchá záležitost.“
„No tak, že jsi to
ty Harry, tak se ho zajdu zeptat,“ zvedl se od stolu a přešel ke dveřím
v pravo. Zaklepal a vstoupil. Harry jen těžko slyšel jak se Kingsley snaží
přemluvit ministra, aby Harryho přijal. Nakonec svolil. Kingsley se otočil na
Harryho.
„Ministr vás
přijme, pane Pottere,“ usmál se na něj tak trochu lišácky.
„Díky,“ oplatil mu
úsměv Harry a pomalu vešel do ministrovi kanceláře.
„Dobré ráno, pane
Pottere,“ pozdarvil ho ministr.
„Vám taky pane
ministře.“
„Jsem rád, že jste
se tu objevil. Chtěl jsem s vámi mluvit. Měl jsem v plánu vás
kontaktovat ve velice brzké době, ale vzhledem k tomu, že jste sám přišel,
tak doufám, že to vyřešíme dnes. Tak tedy, co byste ode mě potřeboval, pane
Pottere?“ Z jeho hlasu byl cítit poměrně veliký zájem. Zřejmě si myslel,
že se Harry rozmyslel a bude ministerstvu toho maskota přece jen dělat.
„Určitě už víte,
že jsem dal do pořádku dům mých rodičů,“ začal Harry.
„Ano to vím.
Bystrozorka Tonksová vám tu zařizovala Letaxovou síť. A když už jste u toho
domu, jen vám musím oznámit, pokud to tedy nevíte, že jsem nucen, dle zákona,
nechat váš dům prohlédnout. Jde samozřejmě o rychlou prohlídku. Jejím účelem je
zjistit, zda nevlastníte věci, kterými byste mohl jaksi poškodit zdraví
jakýmkoli osobám.“
„To mi vůbec
nevadí. U toho domu bych rád zůstal, pane ministře. Právě kvůli němu jsem
přišel. Nedávno začal nový školní rok a já a mí přátelé jsme profesory
v Bradavicích. Na rozdíl od ostatních profesorů se my tři vracíme na noc
do Domu. Prozatím zůstáváme na jídlo v Bradavicích. A právě tohle bych rád
změnil. Chtěl bych přijmout čarodějku, která by byla naší služebnou. Slyšel
jsem, že o tohle se staráte vy.“
„Ano, to jste
slyšel dobře. Zatím jsme nezřídili oddělení pro nezaměstnané, tak jsem to vzal
do svých rukou. Sehnat služebnou samozřejmě pro vás nebude problém. Dám vám pár
listů pergamenu, kde jsou všechny čarodějky, které nemají práci. Můžete si
vybrat. Doufám ale, že je vám jasné, že je musíte platit a poskytnout jim pokud
možno pokoj ve vašem domě.“
„S tím naprosto
počítám. Rád bych se s nimi setkal, abych si je mohl prohlédnout. Jak se
totiž dívám, tak tady není uvedený věk. A já bych doma nerad čarodějku, která
by byla poněkud staršího věku.“
„To naprosto
chápu. Co na to řekla vaše přítelkyně, pokud se tedy mohu zeptat?“
„Souhlasí. Ví, že
bych ji neopustil.“
„To je
chválihodné. Pokud nepotřebujete ještě něco pane Pottere, byl bych pro ukončení
našeho rozhovoru. Mám ještě hodně práce.“
„Bohužel vás ještě
minutku zdržím. Potřeboval bych vaši pomoc. Nebo alespoň vašeho nejlepšího
bystrozora.“
„O co jde?“
„Pro Pána zla jsem
poměrně důležitý, tedy spíš moje smrt je pro něj důležitá. Jsem si jistý, že
udělá vše proto, aby mě našel a zabil. Můj dům je prozatím bezpečný, protože
málokdo ví, že jsem ho společně s přáteli opravil a žijeme tam. Ale dlouho
už bezpečný být nemusí. Rád bych dům zajistil různými ochrannými kouzly. Byl
bych o to požádal Brumbála, ale vzhledem tomu, že tu s námi už není, tak jsem přišel požádat o pomoc vás.
Vím, že nejsme přátelé, už od loňského roku, ale jde mi víc o bezpečí prátel.“
„Ano, v tom
vás naprosto chápu. Takže bych se k tomu stavěl kladně a uděláme to takto:
o víkendu k vám přijdu společně s několika bystrozory a prohlédneme
váš dům, jak jsem vám už říkal. No a při té příležitosti zaopatříme váš dům
několika kouzly. Souhlasíte?“
„Souhlasím. Takže
vám děkuji za pomoc. Mimochodem, služebnou potřebuji co nejdříve, je nutné
nějaké papírování ohledně toho, že přijímám služebnou?“
„Bohužel se něco
málo vyplnit musí. Naneštěstí tu ale dnes už nebudu. Mám nějakou práci.
Normálně bych vám musel říct, že si budete muset přijít třeba zítra. V e
vašem případě,ale udělám zvláštní vyjímku. Bude stačit, když to vyřídíte
s Kingsleym. Řeknu mu o tom. Ještě se musíme domluvit v kolik
přijdete.“
„V šest?“
„Ano to půjde.“
„Dobrá. Tak tedy
ještě jednou děkuji a nashledanou, pane ministře.“
„Nashle pane
Pottere, uvidíme se o víkendu. Přijde vám dopis v kolik nás máte
očekávat.“
Harry už jen
kývnul hlavou a odešel z ministrovi kanceláře.
„Nashle Kingsley,
uvidíme se večer,“ rozloučil se a sledoval Bystrozorův nechápavý a udivený
výraz.
Konečně to má za sebou. Teď se ještě přemístí do Prasinek, sedne si ke Třem košťatům, dá si něco k snídani a přečte si u toho těch pár pergamenů. Když bude mít štěstí tak to stihne a akorát dojde na hodinu Obrany se čtvrťáky.
Zastavil se. Měl
by udělat něco s tím pokojem pro služebnou. Sjel výtahem zpět do atria a
vlezl do jednoho z krbů.
„Dům.“
Vylezl ve svém
domě. Nikdo tam samozřejmě nebyl. Seznam si položil na malý stolek vedle
hlavních dveří. Vyběhl do patra a šel do knihovny. Hermiona tam nedávno našla
knihu, která popisovala všechno o tomhle domě. Kde ale byla? Všiml si, že na
stole leží nějaká kniha. Přešel k ní a vzal ji do rukou. Tajemný Godrikův důl.
„To je ona.“
K Harrymu neštěstí to byla kniha poměrně silná a i kdyby se mu chtělo, tak
by přečíst nestihl. Bylo tedy třeba zeptat se Hermiony. Vrátil se zpět do haly.
Hodil do ohně v krbu trochu Letaxu.
„Bradavice,
kabinet Hermiony Grangerové.“ Vstoupil dovnitř.
„Harry! Proboha!
Hrozně jsi mě vyděsil!“
„Promiň, ale
potřebuju s tebou rychle mluvit,“ vysvětloval Harry.
„Aha, tak to je
jiná.Co se děje? Už jsi byl pro tu služebnou?“ vyptávala se.
„Ano a právě kvůli
tomu jsem tady. Musíme ji ubytovat. Jenže všechny pokoje jsou plné. O to jsme
se postarali my. A pak mě napadlo jestli tam není někde schovaný pokoj navíc.
Jenže nevím, kde by mohl být. A našel jsem tuhle knihu. Nečetla jsi ji
náhodou?“
„Náhodou ano. A
máme veliké štěstí, protože se tam píše, že tam takových pokojů je spousta.
Jeden z nich je za knihovnou.“
„Mohla bys jít se
mnou a podívat se tam. Nemám tušení jak se tam dostat. Ty to tušení určitě máš.“
„Tak dobře, ale
musíme být rychlí. Za patnáct minut mám hodinu. Teď jsem měla volno. Máš
štěstí, že jsem nebyla na hodině. Jinak bys mě tu nenašel.“
„Ano to mám.“
Společně se
vrátili do Domu. Vyšli po schodech a zamířili do knihovny. Došli na konec místnosti,
přesně naproti vchodu. Byla tam prázdná stěna. Ovšem za chvíli se tam objevili
dveře.
„Tak tady to je,“
řekla Hermiona a vstoupila dovnitř.
„A kde se tam
vzali ty dveře?“
„Pamatuješ na Komnatu nejvyšší potřeby? Je to úplně to stejné. Pomyslíš na pokoj a je tam. Ale jakmile se tam nastěhuje nějaký člověk, tak už musíš myslet na toho, čí pokoj to je,“ vysvětlovala mu.
Harry na to jen
přikývnul.
„No, měla bych už
zase jít. Nechci přijít pozdě na hodinu.“
„Dobře. Díky.“
„A kdy k nám
vlastně přijde?“
„Dnes večer.“
„Už dnes?!“
„Ano, před chvílí
jsem to byl domlouvat s Brouskem.. A večer se tam mám stavit, abych ji
k nám přivedl.“
„A v kolik?“
„V šest mám být na
ministerstvu. Takže sem přijdeme asi kolem …no nejpozději v sedm. Řekni to
když tak Ginny. Původně jsem s ní byl domluvený, že se tu v šest
sejdeme.“
„Neboj. Stejně
bych to měla říct ještě Ronovi. Tak to řeknu i Ginny. Počítám, že se spolu dnes
neuvidíte ve škole?“
„Ne, mám plný
program. A učit ji budu až zítra.“
„No dobře tak já
jim to řeknu. A teď už vážně musím jít. Druhá hodina začíná za pět minut.“
„Já už bych měl
jít taky.“
Rozloučili se a
každý si pak šel po svých. Hermiona se přes krb vrátila do svého kabinetu ve
škole a Harry se šel ven nepozorovaně přemístit do Prasinek.
Vešel ke Třem košťatům a posadil se
ke stolu. Okamžitě u něj stála madame Rosmerta.
„Tak co to
bude?“zeptala se. Vedle ní se vznášel kousek pergamenu a krásné orlí pero,
zapisujíc všechno co Harry řekne..
„Máslový ležák a
něco malého k jídlu.“
„Dobře. Ještě
něco?“
„Ne, děkuji.“
Rosmerta spolu se
svými zapisujícími pomocníky se hned vytratila za pult.
Harry se rozhlédl
kolem sebe. Moc lidí tu nebylo. Vytáhnul z hábitu pergameny a začal si je
pročítat. Byla tam poměrně zajímavá jména. Vytáhnul si kousek svého pergamenu a
pero a jména, které ho obzvláště zaujala si psal.
Amanda Clearová se
mu zamlouvala nejvíc. Vypadalo to, že je mladá. Což potřeboval. Práci má ráda.
A podle všeho má milou povahu.
„Skvělé,“ řekl si
pro sebe. „Tuhle bereme.“
V tom momentě
u něj stála madame Rosmerta a pokládala před něj talíř se slaninou, vejci a nějakým pečivem.
„Může být?“
zeptala se.
„Ano, děkuji.“
Položila před něj
ještě máslový ležák a řekla mu, ať si pak přijde zaplatit k pultu. Pak
zase odešla.
Harry se podíval
na svou snídani.
„Výborně,“
pochválil si a pustil se do jídla. Párkrát si ještě projel očima seznam
čarodějek jestli tam snad nenajde někoho lepšího než Amandu. Zdálo se však, že
tam nikdo jiný není. Zbývalo mu už jen doufat, že to bude mladá čarodějka.
Jakmile dosnídal, schoval pergameny
a šel k pultu. Chvíli počkal než přiběhne madame Rosmerta a pak jí
zaplatil sedm galeonů.
Teď ho čeká Obrana
s prvním ročníkem. Měli by se učit Expeliarmus. Ještě se uvidí. Mají jen jednu hodinu. Musejí
se seznámit a říct si pravidla. Bude to docela uspěchaná hodina.
Přemýšlení mu zabralo většinu času
cestou do Bradavic..
Prošel bránou. Zrovna skončila
hodina a on potkával plno žáků, kteří šli na další předmět.. Jakmile si ho
všimli:
„Dobrý den, pane
profesore.“
„Dobrý den,“
odpovídal jim Harry. Sám sebe se ptal, proč zdraví jen jeho. Ostatní profesory
minou bez povšimnutí. Jeho ale ne. No jistě. On je ten slavný vyvolený. Prvňáci
na něm můžou oči nechat.
Došel do svého
kabinetu. Posadil se za stůl a než se stačil rozhodnout jak bude následující
hodina probíhat, uslyšel jemné zaklepání na dveře.
„Dále.“
V duchu si naříkal, kdo po něm zase něco chce. Hned to ale přebyl upřímným
úsměvem, když dovnitř vešla Ginny.
„Ahoj,“ usmála se
za něj a posadila se pře jeho stůl.
„Co ty tady?“
vstal a obešel stůl, aby ji mohl políbit.
„To tě nemůžu
přijít navštívit?“ zeptala se s ironickou podezřívavostí a políbila ho.
„Jistěže můžeš."
„No, ale
v podstatě máš pravdu. Máme malý problém v Nebelvíru.“ Informovala ho
nevinným hláskem.
„A to?“
„Ztrácejí se nám
věci. Už pár dní. Nikdo se nechce přiznat. Tak mě vyslali abych ti to řekla.“
„V Nebelvíru se
ztrácejí věci? Tomu se mi nechce věřit. Chodil jsem do té koleje šest let a
nikdy se mi tam nic neztratilo.“
„No a právě o to
jde. Nikdy se tam nikomu nic neztratilo. Domácí skřítci ti to vždycky nějak
vrátili. Ale teď. Dean hledá lotroskop co dostal k narozeninám už od
včerejšího večera. Ukazoval nám co dostal. Přesto že obrátil společenku vzhůru
nohama, tak ho prostě nenašel. A já jsem se byla dnes ráno zeptat v kuchyni
skřítků jestli ho nenašli, ale oni o ničem nevědí. Takže mezi sebou máme
někoho, kdo chodí do Nebelvíru a přesto asi krade.“
„Tomu nevěřím. Ti
o chodí do Nebelvíru….za tím bude něco jiného. Kolik máme ještě času?“
„Pět minut.“
„To stačí. Něco mě
napadlo. Pojď,“ řekl jí a odešli z kabinetu. Šli do sklepení. Harry se
zastavil před učebnou Lektvarů. Zaklepal a vešel dovnitř. Nikdo tam nebyl. Před
učitelským stolem stály tři kotlíky.
„Jestli je
v nich to co si myslím…“ podíval se Harry na Ginny a zakroutil hlavou,
„Tak to nikdo z Nebelvíru být nemusel.“
„Jak to myslíš?“
nechápala ho.
„Podívej,“ přešli
ke kotlíkům, „Poznáváš tohle?“ ukázal na první kotlík.
„Ne,“ to je
Veritaserum. Lektvar pravdy. A tenhle znáš?“ přešel k dalšímu.
„Má pěknou barvu,
ale nic mi to neříká.“
„Felix felicis.
Lektvar štěstí.“
„Páni ten by se mi
hodil.“
„A tenhle znáš?“
ukázal na třetí kotlík. Ginny se podívala dovnitř.
„Proboha, tohle
bych nikdy nevypila ani omylem. Ale tenhle už jsem někde viděla. Nemůžu si
vzpomenout jak se jmenuje.“
„Mnoholičný
lektvar. Teď už si určitě vybavíš co způsobuje.“
Ginny se na něj
zamyšleně podívala.
„Přidáš vlasy a
proměníš se na toho, čí vlasy to jsou?“ zeptala se.
„Přesně tak. Takže
si sem může kdokoli přijít a trošku si ho vzít. Stačí pak vzít někomu
z Nebelvíru vlas a vhodit do lektvaru. Vypije to, zjistí si heslo a je to.
Má hodinu na to vydávat se za studenta z Nebelvíru.
„Vsadím se, že
v tom má prsty Zmijozel.“ Odsoudila je Ginny.
„To nemůžeme říct.
Ale je pravda, že by to považovali za skvělý nápad a hned by ho realizovali.“
„No jo, ale co
s tím teď?“
„Už to nechej na
mě.“ Usmál se na ni. „Měli bychom pomalu jít. Už bude začínat hodina.“
Otočili se a
pomalu odcházeli.
„Koho teď máš?“
zeptala se Ginny.
„První ročník z Havraspáru.
Budeme se učit Expeliarmus. Teda pokud to stihneme.“ zasmál se. „A zítra, mám
tebe.“
„Jo já vím. Těším se. Všichni co tě měli včera říkali, že jsi skvělý profesor."
„Ty si snad myslíš
něco jiného?“
Ginny se zasmála,
políbila ho a rozběhla se na vyučování. Harry pokračoval dál do svého kabinetu.
Vzal si potřebné věci a vyrazil do hodiny.
Konečně skončily. Harry už se
začínal bát, že přijde o hlasivky. Pustil žáky z učebny, posbíral si věci
a odešel. Nešel ale do kabinetu. Prošel delší chodbou a zastavil se před
obrazem Buclaté dámy.
„Á, pane profesore
Pottere, dlouho jsem vás neviděla.“
„Ani já vás.
Naposledy včera večer. Albus Brumbál.“ Řekl heslo a obraz se otevřel.
„Díky,“ zavolal
ještě. Jakmile vešel do společenské místnosti, všichni utichli.
„Dobrý večer. Máme
tu někde prefekty?“ zeptal se a rozhlížel se po Parvati a Seamusovi.
„Tady,“ ozvala se
Parvati.
„A kde je Seamus?“
„Nevím, pane,“
„Nevile, mohl by
ses jít podívat do ložnice, prosím?“
„Jistě.“
Chvíli čekali. Pak
ze schodů seběhl Seamus s Nevilem.
„Co se děje, pane
profesore?“
Potřebuji abyste
mi ty a Parvati sehnali co nejvíc studentů Nebelvíru. Ale ne ty co se zrovna
učí. Buďte co nejrychlejší, počkáme.“
Oba prefekti se
hned rozběhli hledat svoje spolužáky po škole.
„Vy ostatní se
prosím běžte podívat do svých ložnic, jestli tam někdo není. Pokud ano, tak ať
přijdou sem.“
Většina studentů
se rozutekla pátrat po ostatních. Netrvalo to dlouho a prefekti byly zpět. Za
nimi šlo asi dvacet žáků.
Když už se konečně
všichni co neměli vyučování sešli ve společenské místnosti, ujal se Harry
slova.
„Dnes ráno jsem se
dozvěděl, že se vám tu ztrácí věci. Podle mě je to docela záhadná situace.
Řeknu vám rovnou, že nevěřím tomu, že by kdokoli z této koleje kradl. Mám
už tip na toho, kdo by to mohl být. Zatím ale musíte ještě chvilku počkat.
Musím to projednat s ředitelkou a potom se budeme snažit prokázat viníka.
Do té doby prosím na nikoho nesvalujte vinu a nesnažte se nic řešit. Do konce
týdne byste mohli mít své věci zpět. Nějaké otázky?“
Do vzduchu
vyletěli dvě ruce. Ta první byla Parvati.
„Kdo si myslíte,
že to mohl být?“
„Nechci,aby to
vypadalo, že jsem proti nim zaujatý, ale mám podezření na Zmijozel.“
Druhá ruka patřila
Nevilovi.
„Ale jak by se
Zmijozel dostal do Nebelvíru. Neznají heslo a každý by je tu poznal. Navíc
žádná kouzla pro zněnu vzhledu nebo tak, jsme se ještě neučili.“
„Je jeden způsob, který se dá poměrně nenápadně provést. Letošní rok učí na škole opět profesor Křiklan. Předpokládám, že teď už by vám to mohlo dojít. Stejně jako loni, připravil profesor tři kotlíky na ukázku studentům. V jednom z nich je mnoholičný lektvar. Myslím, že teď už všichni chápete. Stačilo si ho trošku ukrást, jednoduchým kouzlem na chvíli omráčit prvního studenta Nebelvíru jakého potkají, vytrhnout pár vlasů, vmíchat, vypít,no a jste po dobu jedné hodiny Studentem Nebelvíru. Zjistit si heslo taky není těžké. V jednom z těch kotlíků bylo veritaserum. Když nějak šetrně omráčí někoho z vás a donutí vás spolknout několik kapek veritasera, povíte mu heslo i když nechcete. Pak už jen vymazat paměť, tak abyste měli pocit, že jste třeba jenom omdleli. Jednoduché, snadno proveditelné.“
Dál už bych se tím
nezabýval. Takže končím naši diskusi. A teď už se zase běžte učit.“ Řekl jim a
odešel z Nebelvírské věže.
Krádeže se hned začaly řešit
s ředitelkou. Muselo se však počkat. Zmijozel všechno tvrdě popíral. Harry
se tedy mohl dál věnovat dalším hodinám. Bylo to teprve pár dnů, co pracuje
jako profesor, ale už tak toho měl docela dost. Hodiny s kolejemi a
ročníky, které se mu dvakrát nezamlouvaly se táhly a Harryho nebavily.
Poslední dobou si
dokonce připadal přepracovaný. Málo spal. Neustále přemýšlel co bude dál
probírat a jak. Nejvíc mu beztak chyběl spánek. Když už se mu konečně podařilo
usnout měl podivné sny, kterým nerozuměl, a ve kterých se objevoval Dobby.
Harry netušil co to má znamenat a co se mu jeho vlastní mysl snaží říct.
Konečně opět
nadešla doba, kdy k němu do kabinetu přišla Ginny a společně se přemístili
do Domu. Oba už byly unavení a potřebovali se pořádně vyspat. Zalezli si tedy hned
do postele.
Ani tuto noc
nenechala Harryho mysl svého pána klidně spát. Opět se Harry ocitl v tmavé
místnosti. Pak se stejně jako minule začala vynořovat něčí postava. Harrymu už
bylo jasné, že je to Doby, který se mu bude snažit něco říct. Tentokrát se ale
spletl. Ze tmy se totiž vynořil on sám. Nebo spíš jeho kopie. Ani to však
Harrymu nepřišlo jako správný název. Všimnul si totiž výrazu v té tváři,
která se na něj dívala s podivným úšklebkem. Byla pokřivená zlostí,
vztekem a chutí někoho zničit, zabít, umučit, zkrátka někomu ublížit. Ale on
přece takový není! Pak k Harrymu zděšení postava začala mluvit.
„Dobře mě
poslouchej, Harry,“ usmál se na něj ledově. „Předem ti řeknu, že se odtud jen
tak nedostaneš. Aby ti konečně zmizel z tváře ten odporný překvapený výraz
tak ti řeknu jen to, že každý má v sobě špatnou a dobrou stránku. A já,
Harry, já jsem ta špatná. Nenechám tě chvíli v klidu, nenechám tě spát,
přemýšlet, soustředit se. A možná, možná Harry, že když se mi nebude zamlouvat
tvé myšlení….“
„Harry! Harry! No
tak, Harry!“ skláněla se nad ním Ginny. Všimnul si, že jí po tváři teče slza.
Jakmile si všimla, že se probudil, objala ho takovou silou, že ho málem
udusila.
„Co se děje?“
„Nevím. Vážně
nevím. Klidně jsi spal, ale asi se ti zdálo něco..no prostě jsi křičel ze
spaní. Probudila jsem se a běžela jsem pro Hermionu a Rona. A když jsme se sem
vrátili, bylo to jako kdybys měl horečku. Hermiona ještě chystá vodu, aby ti
trochu srazila teplotu. Nemohli jsme tě vůbec vzbudit. Hrozně jsme se o tebe báli,
protože jednu chvíli jsi úplně přestal dýchat. Hermiona na tebe zkoušela různá
kouzla, aby tě probudila, ale nic nepůsobilo“ Teď už měla slz plný obličej.
Harry ji konejšivě objal. Začala se uklidňovat. Do pokoje vrazila Hermiona a za
ní Ron. Když si všimli, že je Harry vzhůru, bylo na nich vidět, že jim ze srdce
spadl kámen velikosti poloostrova. Hned se začali vyptávat. Harry jim řekl co
si vzpomněl. Hermioně to pak ještě notnou chvíli vrtalo hlavou. Ani ona
netušila co to má znamenat.
„A nemůže to být třeba
nějaký trik Voldemorta?“ zeptala se po dlouhém uvažovaní.
„Ne to ne. Jasně
mi to řeklo, že je to má špatná stránka. Je to součást mě. A zřejmě se mu vůbec
nezamlouvám, protože to vypadalo, že se mě chystá zničit. Skvělé, teď mám místo
jednoho nepřítele dva. Musím bojovat sám proti sobě. Jsem zvědavý co mi mé já
přichystá. Dva nepřátelé.“
„Tři,“ ozvalo se
za nimi. Všichni tři otočili hlavu ke dveřím. Stál tam skřítek. „Pán zla bude
mít radost,“ usmíval se spokojeně a ledovým smíchem se zasmál. Harry, Hermiona,
Ron, ani Ginny netušili co se děje a než stačili vůbec zareagovat, skřítek se
proti nim rozběhl. Chytil Harryho za ruku a ve vteřině se s ním přemístil.
Nikdo netušil co se děje.
„To byl Dobby,“
ozval se tiše a překvapeně Ron.
Komentáře
Přehled komentářů
Super povidka i kapitola,vlastne ony jsou vsechny super.Jenom rychle dalsi
good
(gwindor, 20. 1. 2008 0:48)Skvela povidka i kapitola :-), jen te chci upozornit na malou znomost tvich stranek ja jsem na ne narazil cistou nahodou a pritom si myslim ze mam ve fanfictionu prolezli kde co.
Připomínka
(Makina, 8. 1. 2008 14:43)Díky zlato za to, že jsi upozornila na sčítání, asle menší připomínka moje stránky jsou http://harryyp.blog.cz......tak to prosím zprav....jdu se vrhnout na čtení
další
(Polgara, 6. 1. 2008 11:52)
Takže jsem dočetla další přidaný kousek kapitoly a jsem moc amoc zvědavá na vývoj. Hlavně jak to dopadne s tou krádeží.
Další prosím
ooooooooookkkkkkkkkk
(nezvestna, 3. 1. 2008 12:18)tvoje povidky su fajn. Su sikovne a priemne dobre sa to cita daj dalsiu kapitolu. A tiez pisem poviedky kukni sa mozno sa ti tiez zapacia www.nezvestna.estranky.cz
pls
(Elrond, 29. 12. 2007 15:29)je to dosti zajimava kapitola ale schazi tomu to pokracovani, tak prosim hodt sem dalsi kacu. Danke
80)
(Alexa, 23. 11. 2007 17:05)No tak, je tu dlouhá odmlka...kdy bude další část kapitoly?
........................
(werusenka, 13. 10. 2007 22:19)super moc se mi tvoje povídka líbí, jen piš dál. suprový námět
NENÍ CELÁ!!
(autorka, 27. 9. 2007 19:34)
hlavně se proboha uklidněte!! :) ta kapitola ještě není hotová budu sem po kouskách přidávat.
pokud mi tu necháte odkaz na vaše stránky, určitě se na ně kouknu!!
http://lightsoul77.blog.cz/
(Lightsoul77, 26. 9. 2007 20:40)
Supr kapitolka a už se těším na další. ještě jsem se tě chtěla zeptat jestli by si se mohla podívat na moje stránky? Jo a můžeš tam zanechat i komentář:-)
P.S. Fukt supr kapitolka jen tak dál.
80)
(Polgara, 25. 9. 2007 19:54)Výborný, skvělý. Hlavně to s tim jménem se ti povedlo. Dobrej nápad. Ha,mám první komentář
Supeeeer
(Szurmina, 30. 3. 2008 10:04)