Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola pátá: Svatba

23. 5. 2007

Harry si s sebou z Godrikova dolu vzal Bílou magii v runách a opět se všichni přemístili zpět do Doupěte. Samozřejmě pomáhal s přemisťováním Ginny, která z toho měla velkou radost. Ostatně jako vždycky, když jí Harry s něčím pomáhal. Možná proto jí poslední dobou nešlo tolik věcí, se kterými potřebovala pomoct. A většinou to byl Harry, kdo se jí ochotně ujal. Hermiona, když je viděla odcházet někam dál od společnosti, se nenápadně zahihňala a pak už si všímala svého, což byly většinou knížky. Ron se s nimi však nijak nezatěžoval. Dokonce se začal připravovat na začátek školního roku. Když ho Hermiona viděla jak sedí nad knihami o černé magii opatrně se ho zeptala, jestli je v pořádku. Ten se na ni však jen usmál a řekl jí, že se připravuje na jejich první hodinu dobrovolného kroužku obrany proti černé magii. Hermiona se od něj vzdálila se slovy, že mu to stejně dlouho nevydrží. V tom se však mýlila. Ron neustále pracoval nad svými plány a zdokonaloval se v kouzlech. Po týdnu neúnavné práce konečně skončil. Když pak jednoho rána sešel do kuchyně na snídani, kde už seděli všichni kromě něj, jen se na všechny usmál a zasedl si ke stolu. Harry a Hermiona si z něj nakonec vzali příklad a začali si sestavovat plány také. Pokud chtěli mít alespoň trošku klidu na přípravu, přemisťovali se do Godrikova dolu, kterému dal Ron nové jméno, protože podle něj je to moc dlouhé. Hermiona se k němu nakonec přidala s tím, že bude lepší, když domu budou říkat nějakým jiným jménem, protože kdyby je sledovala nějaká nepřátelská osoba, alespoň by se nedozvěděla o čem se baví. Harrymu nezbývalo než souhlasit. Přece jenom mají pravdu, říkal si, když o tom jen tak z nudy přemýšlel. Shodly se tedy, že dům nazvou Dům s velkým „d“.

            Harry se časně ráno probudil. Natáhl ruku pro své brýle a pak se ještě podíval na hodinky. Bylo šest hodin a on si pomyslel, že všichni nejspíš ještě spí. Chtěl vstát a sednout si k oknu. Dívat se do zahrady, po které se honí trpaslíci a rvou se o červy a žížaly, patřilo k jeho oblíbené ranní zábavě, když ostatní spali.

„Ty už jsi vzhůru?“ ozvalo se a Harry s sebou trhl. Teprve teď si všimnul, že vedle něj leží Ginny a jemně se na něj usmívá.

„Polekala jsi mě,“ vydal ze sebe a políbil ji.

„Promiň. Nechtěla jsem tě vylekat.“

„Ne, to je dobrý,“ usmál se na ni.

„Ty někam jdeš?“

„Chtěl jsem se jít podívat z okna.“

„Tady odtud je výhled na zahradu. Teď tam budou jenom trpaslíci a ti podle mě moc zajímaví nejsou,“ mávla rukou a posadila se.

„Já se na ně dívám rád,“ podotkl Harry.

„Vážně?“ ušklíbla se Ginny. „Tak to musím říct Ritě Holoubkové. Ta z toho udělá úvodník na celý týden: Harry Potter rád pozoruje trpaslíky. No to si nesmím nechat ujít,“ zašklebila se a chtěla ještě něco dodat, ale to už nestihla, protože jí na obličeji přistál polštář od Harryho.  Podívala se na něj a s překvapením zjistila, že se směje. Smát se bylo ovšem slabé slovo. Měl přímo záchvat smíchu.

„Nemysli si, že si to nechám líbit,“ ušklíbla se a hodila po něm polštář.

„Chceš válku? Máš ji mít,“ řekl polohlasem, aby nevzbudil ty co ještě spí a hodil po ní další polštář. Od toho okamžiku nastala polštářová válka. Trvalo to asi hodinu než se oba svalili na postel a stále se ještě smáli. Bylo už sedm hodin a oba slyšely paní Weasleyovou jak schází po schodech dolů, pravděpodobně připravit snídani. I přes to, že válka trvala poměrně dlouho, se v pokoji neocitli žádní zranění a proto mohli sejít pěkně po svých na snídani do kuchyně.

„Ginny? Harry, drahoušku? Vy už jste vzhůru?“ zvolala po tichu paní Weasleyová a tvářila se při tom docela překvapeně.

„Jo,“ odpověděla jí Ginny. „Jsme vzhůru už asi hodinu,“ dodala ještě a ani si nevšimla, že se paní Weasleyová tváří ještě překvapeněji.

„Asi máte hlad, co? No tak se posaďte. Já vám něco ukuchtím,“ usmála se a přešla k plotně, na které se okamžitě objevil velký hrnec, pánvička a vedla na stole už bylo přichystané máslo s několika chleby a medem. Harry s Ginny si sedli naproti sobě a nenápadně se pochichtávali.

Po půl hodině dorazili i Ron a Hermiona společně s Fredem a Georgem.

„Dobré ráno,“ pozdravila Hermiona.

„Dobré, drahouškové,“ usmála se paní Weasleyová a hned jak se všichni posadily, položila před ně tác s toasty, koláč a talířek s vejci a slaninou.

Harry a Ginny už byly po snídani a tak všem popřáli dobrou chuť a šli se posadit na zahradu.

Netrvalo dlouho a připojili se k nim i Ron s Hermionou. Mohli by si povídat a smát se vtipům ještě hodně dlouho. To by se však nesměl ozvat hlas paní Weasleyové.

„Kde jste?“ ozývalo se z kuchyně.

„Jsme na zahradě,“ hulákal Ron.

„Tak pojďte na chvíli sem!“

„A nemohlo by to ještě chvilku počkat?“ křičela Ginny.

„Ne, to by opravdu nemohlo! Už ať jste tu! Všichni!“

Neměli na vybranou. Museli se tedy zvednout a dojít do kuchyně. Tam už na ně čekala paní Weasleyová. V ruce držela obrovskou vařečku, která jim zrovna sympatická nebyla. Když ale paní Weasleyová promluvila, zjistili, že na ně křičet nechce.

„Výborně. Vás dvou,“ ukázala na Harryho a Hermionu, „se chci jenom zeptal, jestli s sebou máte společenské hábity?“

„Já ano. Co ty Harry?“ zeptala se Hermiona.

„Já taky. Můžu jenom doufat, že mi ještě bude. Ale měl by mi být. Měl jsem ho na sobě naposledy při Brumbálově pohřbu.“

„Tak to je v pořádku, protože zítra si je budete muset obléct,“ konstatovala paní Weasleyová.

„A proč?“ zeptaly se oba najednou.

„Copak vy to ještě nevíte? Ron vám nic neřekl? Ani Ginny?“ divila se.

„Ne,“ ozvalo se znovu dvojhlasně.

„Zítra je přece ta svatba. Bill a Fleur se budou brát.A to znamená, že musí být všechno jak má být. Možná by bylo lepší, kdybyste si dnes šli lehnout dřív, protože bych chtěla, abyste mi zítra, docela brzo ráno, pomohli s přípravami.“

„Takže, v kolik budeme vstávat?“ zeptal se Ron.

„Asi kolem šesté hodiny,“ usmála se paní Weasleyová. Ron jen něco nesrozumitelně zakňučel, ale Harrymu to žádné problémy nedělalo. Vždyť když byl u Dursleyových vstával takhle brzo skoro každý den.

            Celý den si pak nepovídali o ničem jiném než o zítřejší svatbě. Harry na ni málem zapomněl. Společenský hábit mu díkybohu byl, takže si nemusel dělat s ničím starosti. Večer si šli lehnout opravdu brzo, aby se aspoň trochu vyspali.

            Ráno se Harry vzbudil ještě dřív než je začala probouzet paní Weasleyová.Ginny se probudila chvilku po něm. Oba se pak převlékly rovnou do společenských hábitů. Harry se jí zeptal proč se vlastně obléká do hábitu, když jde za družičku a měla by proto mít „družičkovské šaty“. Ginny mu hned začala vysvětlovat, že nechce šaty zničit a že si je oblékne chvilku před začátkem obřadu. Pak si ale znovu obleče hábit.

„Podle mě jsou ty šaty…Nevím jak to říct. No…prostě zvláštní,“ vysvětlovala Harrymu, zatímco si česala, krásné dlouhé vlasy a smála se na něj do zrcadla.

Hned jak byli hotoví, sešly do kuchyně, kde nervózně pobíhala paní Weasleyová s Hermionou. Ron zatím seděl za stolem a zrovna snídal. Harry s Ginny se k němu přidali. Ještě než zasedli ke stolu, už u nich stála paní Weasleyová a zpaměti mu odříkala co se bude celý den dít.

„Takže až se nasnídáte, půjdete na zahradu a dáte na stoly ubrusy, potom přisunete židle a do těch malých váziček, které vám za moment dám natrháte nějaké pěkné květiny ze zahrady. Samozřejmě je pak dáte na stoly. Ale musíte je dát tak, aby byly po stolech rozprostřeny rovnoměrně. Na každém stole bude jedna vázička. Ano? A ještě abych nezapomněla, Hermiona vám tam donese talíře a nějaké příbory a ještě skleničky. Tak to taky dáte do pořádku. To by bylo jen tak na začátek. Hned po obědě se pojede na ministerstvo. Přijedou pro nás auta. Ron, Hermiona, ty Harry, Ginny a ještě Fred s Georgem pojedete v jednom autě. Ve kterém vám pak řeknu. Já s Hermionou jsme přichystali dvojičky. Takže, kdo s kým půjde,“ zmatkovala a vytáhla z kapičky pergamen, ze kterého pak dvojce četla,“Bill jde samozřejmě s Fleur, já jdu s Arturem, Rone ty půjdeš s Hermionou a Harry jde s Ginny.“

„Kdo to sestavoval? A s kým jdou Fred a Georg?“ ptal se Ron nedočkavě.

„Sestavovala to v podstatě Hermiona. Fred a Georg půjdou sami. Ale bude to vlastně tak, že oni přijdou na ten obřad, a až se dorazíme zpět domů tak oni už tu budou čekat s takovým malým skromným ohňostrojem. Takže pojedou před námi. Mají velmi důležitý úkol a já doufám, že se nám  nic nepokazí,“ zasténala. „Takže, bylo by asi lepší, kdybyste se co nejvíc drželi v těch dvojicích. Alespoň dokud se nevrátíme zpátky sem. A teď se běžte činit na zahradu,“ ukončila svůj monolog a vyhnala je ven.

            Jak řekla tak taky udělali. Na stolech ležely sněhově bílé ubrusy. Ginny běhala s Harrym po zahradě a trhala kytky, které pak Harry dával do váziček a následně jimi zdobili stůl. Občas se tam mihla Hermiona. Nepřišla je ale kontrolovat. Přinášela jim talíře, skleničky a příbory. I ona už byla oblečená ve společenském hábitu a byla upravená. Vypadala stejně krásně jako na plese ve čtvrtém ročníku. Dnes však vypadala ještě líp. Neslušely jí jen ty šaty, ale také uhnanost. Od rána totiž běhala po domě stejně jako paní Weasleyová. Zřejmě jim oběma velice záleželo na tom, aby všechno bylo dokonalé.

            Když už všechno vypadalo jak má být a všichni byli přichystaní, zastavilo před Doupětem několik aut z ministerstva. Jak paní Weasleyová řekla, sedli si do prvního auta Harry, Ginny, Ron, Hermiona, Fred a Georg. V dalším se pak pohodlně vezli pan a paní Weasleyovi.

            Cesta jim příjemně ubíhala. Nebyla dlouhá a proto byly za pár minut před samotným ministerstvem kouzel. Vystoupili z aut a prošli aulou, ve které stála opravená fontána. Byla to ta, co ji Voldemort a několik Smrtijedů zničili. Paní Weasleyová společně s manželem je zavedli k výtahům.

„Budeme muset jet po skupinkách. Všichni bychom se tam totiž nevešli. Takže pojedete do sedmého patra. Jedna skupina, to budou Ron, Harry, Hermiona a Ginny, pojedou výtahem číslo jedna. Fred a Georg pojedou s námi. Až dojedete nahoru, nezapomeňte počkat dokud nepřijedeme my. Ginny, tady máš šaty. Běž si je pak obléknout. Harry, ty samozřejmě vypadáš skvěle. Hermiono, tobě to taky moc sluší. Rone, ten motýlek je moc napravo,“ upravovala je nervózně.

„A my jsme zase sousedi odvedle, co?“ připomínali se Fred s Georgem.

„Ale ne. Jistě že o vás vím. Myslela jsem ale, že už máte věk na to si odvyknout, že vás nebudu věčně upravovat,“ omlouvala se paní Weasleyová, ale neodpustila si upravit dvojčatům motýlky, stejně jako Ronovi.

„Tak už jděte. Sejdeme se nahoře. A Ginny, nezapomeň se převléknout!“

„Ano mami, já vím,“ zašklebila se Ginny, chytla Harryho kolem pasu a společně s Ronem a Hermionou vešli do výtahu. Dveře se za nimi pomalu zavřely. Ron pak zmáčknul tlačítko do sedmého patra a čekali až tam s nimi výtah dojede.

„Sedmé patro,“ informoval se jemný ženský hlas, rozléhající se po celé výtahové kabině a dveře se otevřely.

„Kudy teď?“ zeptal se Ron.

„Teď tady máme počkat na ostatní. Tedy až přijdou, tak počkáte ještě na mě, protože já se teď jdu převléknout,“ pousmála se na ně a mrkla na Harryho. Pak se otočila a odešla neznámo kam. Jen co zmizela za prvním rohem, ozvalo se cinknutí a otevřely se dveře druhého výtahu, kterým jeli Weasleyovi. Všichni vystoupili a tentokrát spustil jako první pan Weasley.

„Kde je Ginny?“

„Drahoušku copak ty jsi tam dole neposlouchal?“ pohoršila se paní Weasleyová.

„Ty jsi něco říkala?“ podivil se pan Weasley.

„Ano,“ zamračila se jeho žena a obdarovala ho nanejvýš rozzlobeným pohledem.

„Říkala jsem, že až sem vyjedou, aby na nás počkali a taky jsem řekla Ginny, aby si nezapomněla obléct šaty.“

„Aha, tak to by vysvětlovalo, proč tu není.“ usmál se na ni.

„Ano to by tedy vysvětlovalo,“ zanadávala si ještě a pak se otočila k ostatním. Všichni, včetně Harryho a Hermiony, do té doby pozorně poslouchali jejich hádku. Nestávalo se totiž často, aby se ti dva hádali a ještě k tomu před nimi. Z udivení je ale paní Weasleyová vytrhla dost rychle a to máváním ruky před jejich očima.

„Tak drahouškové, Ginny vám asi neřekla za jak dlouho se vrátí?

„Ne,“ odpověděli jí všichni sborem.

„No dobrá, tak na ni ještě chvíli počkáme.“

Čekali asi deset minut a pak zpoza rohu vyšla nějaká postava. Všichni se těšili, že konečně uvidí Ginny v šatech pro družičku. Pomalu ani nedýchali jak se k nim postava blížila. Když však na ni padlo světlo z okna, ozvalo se zamručení. Nebyla to Ginny, ale nějaký pracovník ministerstva. Vypadalo to, že kolem nich jen projde. On se však zastavil u paní Weasleyové.

„Dobrý den. Jmenuji se Weboni Richie a jsem oddávající. Předpokládám, že vy,“ ukázal na všechny přítomné prstem, “jste Weasleyovi.“

„Ano. Vlastně, až na tyhle dva,“ usmála se na něj paní Weasleyová a přitáhla k sobě Harryho a Hermionu.

„Tohle je…“

„Harry Potter,“ dořekl za ni Weboni a jako každý před ním sjel pohledem k Harryho jizvě. Harry sklopil hlavu. Neměl rád, když si ho takhle lidé prohlíželi. Weboni ho pochopil a přejel pohledem na Hermionu. Ještě než stačil něco říct, ujala se slova opět paní Wesaleyová.

„A tohle je Hermiona Grangerová.“

„Grangerová? Neznáte se náhodou s Dagworthem Grangerem? Zakladatelem Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti?“

„Ne, to opravdu neznám,“ přisvědčila Hermiona a malinko zrůžověla. Podobnou otázku jí položil profesor Křiklan při jejich první hodině lektvarů v šestém ročníku.

Ještě než stačil kdokoli z nich něco říct, ozvali se tiché klapavé kroky. Konečně k nim přicházela Ginny. Weboni po ní koukal jako kdyby nikdy neviděl družičku.

„Můj ty Bože! Slečno, kdybyste byla jen o trošičku starší, byl bych přísahal, že jste nevěsta.“

Harry se mu ani nedivil. Ginny vypadal opravdu nádherně. Měla na sobě dlouhé bílé šaty, na kterých byly vyšité růžičky a vlasy měla svázané do slušivého cůpku. Nemohl se na ni vynadívat. V obličeji měla malinko nervózní výraz, jako kdyby se měla vdávat ona. Když však zachytila Harryho pohled, usmála se.

„No výborně, konečně jsme tu všichni, ne?“ ozval se pan Weasley.

„Tak to je skvělé. Obřad už by tedy mohl začít. V tom případě,…cestu do obřadní síně znáte,“ usmál se na ně ještě a pak zmizel za rohem chodby.

„Tak pojďte drahouškové,“ pobídla je paní Weasleyová.

 

            Obřadní síň jako byla tahle, ještě neviděl. Pomyslel si však, že tohle je první obřadní síň, jakou kdy spatřil na vlastní oči. Všude byly bílé a červené růže, hned naproti Harrymu stál nádherný, zlatě zdobený oltář a před ním stál Bill. Ani zdaleka se však nepodobal mudlovským ženichům v saku a nažehlených kalhotách. Měl na sobě dlouhý splývavý černý hábit.

Harry, Ron, Hermiona, Fred s Georgem i manželé Weasleyovi se posadili do první řady. Hned vedle se posadila rodina Fleur. Její matka měla dlouhé stříbřité vlasy. Teď už bylo jisté, že Fleur jen tak obyčejná čarodějka nebude. Zato otec vypadal jako ten nejvážnější kouzelník na celé planetě. Hlavu nesl vysoko zdviženou a bradu měl tak špičatou, že by s ní potopil i Titanic. Malá Gabriela nebyla k vidění. Harry si ale domyslel, že asi bude stát stejně jako Ginny za dveřmi a čeká až dostane povel.

Slavnostní chvíle se přiblížila. Odněkud začaly hrát varhany. Dveře do síně se otevřely. Jako první vešla pomalým krokem malá Gabriela. V rukou držela krásnou rudou růži. Hned za ní vyšla Ginny. Ta však nesla malý košík plný okvětních lístků bílých a červených růží. I ona šla pomalým krokem. Rozhazovala před sebe růže a krásně se při tom usmívala. Dokonce věnovala pohled Harrymu, který jí stačil dřív něž odvrátila hlavu zpět k oltáři, poslat letmý polibek. Obě dívky došli k oltáři a zastavily se. Vyšla nevěsta. Fleur v nádherných šatech sněhové barvy s jemným nádechem rudých růží, stříbřité vlasy měla stažené do slušivého účesu. Některé vlasy však volně vlály. Vypadala opravdu překrásně. Po rudém koberci posetém růžemi se jakoby vznášela. Když došla k oltáři, chytila se Billovy nabízené ruky a oba se otočili k oddávajícímu. Ten na nic nečekal. Ihned se chopil jak knížky tak slova. Nezdálo se ani pět minut a obřad skončil. Bill s Fleur si navlékli prstýnky, vášnivě se políbili a s těmi nejkrásnějšími úsměvy na rtech se otočili k ostatních a během minuty opustili síň. Ostatní se za nimi vydali. Harry počkal až se dav rodinných příslušníků trošku zvolní, chytil Ginny za ruku, políbil a společně se pak vydali za ostatními.

Snad jen hostina se Harrymu líbila víc než obřad. Půl hodiny po jeho skončení dorazili zpět do Doupěte. Usadili se na zahradě pokryté stoly s jídlem a dali se s chutí do večeře. Když dojedli, paní Weasleyová sklidila ze stolů a pustli jejich staré domácí rádio. Hráli snad vše na co pomysleli. Ještě dlouho do noci tancovali. Harry cítil nohy asi tolik jako Ginny. Po šesti valčících a několika kdo ví čeho, měl pocit, že o ně snad přijde.

„Tak už je skoro jedna hodina ráno. Ti mladší z nás už by měli jít spát. Co vy na to?“ otočila se na Harryho, Rona, Hermionu a Ginny paní Weasleyová.

„Vyjímečně souhlasím,“ ozvaly se sborem čtyři hlasy. Všichni o kterých mluvila seděli u jednoho stolu. Unavení a vyčerpaní, ale s úsměvem na rtech a spokojeným výrazem ve tvářích.

„Mamko, dneska budeme spát v Domě,“ oznámil Ron.

„I s Ginny,“ dořekla Hermiona, která si povšimla zamilovaných pohledů Harryho a Ginny.

„Máte štěstí, že je dneska takový sváteční den. Jinak by Ginny spala tady. Harry,“ otočila se na něj, „dobře ji hlídej.“

„Nebojte paní Weasleyová, se mnou se jí nemůže nic stát,“ přikývl Harry a málem si nevšiml, že Ron vybuchl smíchy. Nijak si toho však nevšímal, chytil Ginny do náruče a přemístil se s ní do Domu. Hned se za nimi objevili i Ron s Hermionou.

„Mě se s ní nemůže nic stát,“ citoval Ron Harrymu. „Harry, víš co jsi to vlastně řekl?“

„Ano, jistě,“ přikývl a nechápal čemu se Ron diví.

„Harry, ty máš problém na každém druhém kroku. Tak jak můžeš něco takového říct?“

„Chceš snad říct, že jsem nezodpovědný. Že Ginny nedokážu uchránit pře nebezpečím?“

„Ne Harry, on to tak nemyslel,“ vložila se do hádky Hermiona.

„To si myslíš? Že to nemyslel vážně? Ani bych neřekl! Vy přece víte, že já problémy nevyhledávám, že ony vyhledávají mě. Víte, že vždy, když vám hrozilo nebezpečí, tak jsem dělal, co jsem mohl proto, abych vám pomohl! A vy mi po tom všem nevěříte? Miluju Ginny a nedovolil bych, aby se jí něco stalo! Zachránil bych jí před jakýmkoli nebezpečím i kdybych za to měl položit vlastní život!“ dořekl, otočil se a zmizel v obývacím pokoji.

Ginny jen vrhla rozzlobený pohled na Rona a odešla ze Harrym. Zahlédla jen konec jeho společenského hábitu, jak mizí v obývacím pokoji. Šla za ním.

Stál u baru a v ruce držel prázdnou sklenici. Zřejmě vybíral co si naleje.

„Nechystáš se opít, že ne?“ ozvala se potichu. Harry se jí malinko polekal. Přesto, jak byl rozzlobený, se na ni usmál.

„Ne, chci se jen něčeho napít, abych se zklidnil.“

„Můžeš mi dát trochu máslového ležáku?“ zeptala se opatrně. Harry vzal láhev s máslovým ležákem a nalil do sklenice, kterou držel v ruce. Pak jí podal Ginny. Sám si nakonec nalil taky.

„Kde budu spát?“

„Co třeba s Ronem. To aby neměl strach, že se ti se mnou něco stane,“ nasupil se.

„No tak, Harry. Nech toho. Jsem na něj naštvaná. Celou noc v jednou pokoji bych s ním asi nevydržela. A co tak spát u tebe?“

„Jo, to by šlo,“ usmál se na ni, „Nesmíš se ode mě ale ani hnout. Tvoje mamka by mi za to, že tě nehlídám pořádně vynadala.“

„Slibuju, že se od tebe nehnu ani na krok.“

„Tak v tom případě…jde se spát.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kapitolkA

(Katy, 19. 6. 2007 14:57)

Chodis ty sem vobec, alebo nas len ignorujes???

?????

(%)!, 18. 6. 2007 22:31)

Kdy uz bude ddalsi?

=))))

(Kaitlin, 25. 5. 2007 18:02)

Krásný, moc pěkná kapitolka.=)

kapca

(Katy, 24. 5. 2007 21:45)

fakt pekne dokoncenie akpitolky......pokracuj co najskor
plosiiim

Prosím potřebuji vaše hlasy

(ivik.bublik, 23. 5. 2007 19:33)

Hlasuj pro mne prosím v soutěži o nej blog. Můj blog je zaměřen na fanfikci o HP, prosím podpoř můj blog a ukažme tak literárním nevzděláncům, že harry potter není jen pohádka :)))

tady je odkaz na stránky kde pro mne můžeš hlasovat:

http://danecek26.blog.cz/0705/finale-souteze-o-nej-blog