Když byla lavička natřená, usmyslel si Harry, že si půjde lehnout do svého pokoje. Sklidil tedy štětec a barvu a rozhlédl se kolem. Stále ještě bylo to odporné vedro. No nic, řekl si, a odešel ze zahrady.Procházel kuchyní, kde se teta Petunie věnovala své každodenní zábavě, totiž úklidu kuchyňské linky. Nikdo si ho nevšímal, což pro něj mnoho znamenalo. Když vyšel schody do patra zabočil ke dveřím, které měli jako jediné snad milion visacích zámků, které tam kdysi namontoval strýc Vernon. Pokoj za dveřmi byl velmi útulný. Pravda, po zemi se sice válelo několik pohozených učebnic kouzel, ale právě to dodávalo pokoji ten správná vzhled. Hned naproti dveřím byl starý ošuntělý stůl, na kterém stála lampička, kterou si Harry kdysi opravil. Po levé straně byla postel. Peřiny na ní byly neustlané, ale to Harrymu nijak nevadilo. Vedla dveří pak stála skříň a o něco menší stála po levé straně. Na této skříňce stála ptačí klec, ve které ještě před chvílí spala Harryho sněžná sova Hedvika. Ta se ale probudila chvíli před Harryho příchodem do pokoje a netrpělivě cvakala zobákem. „No tak Hedviko, nech toho! Víš přece, že tě nesmím pouštět z klece dřív než od osmi hodin večer. Máš ještě hodinu čas.“ připomněl jí Harry a nasypal jí trošku zeleniny do misky. Hedvika na ni podívala a poté stočila svůj pohled na Harryho. Harry v něm poznal větu  To snad nemyslíš vážne?!  „Nedívej se tak na mě! To je jediné co ti můžu dát. Je to zelenina z polévky, sám jsem kvůli tomu měl jenom vodu.“ Obořil se a podíval se na hodinky. Ručička se skoro nehýbala, jak pomalu ten čas běžel. Harry neměl co dělat a tak si řekl, že si alespoň zopakuje kouzla, která by se mu mohla hodit v souboji s Voldemortem a ostatními Smrtijedy. Mohl si ale zopakovat jen teorii. Kouzlit nesměl. Vzpomněl si, že by si mohl zkusit také neverbální kouzla. Pak ho ale napadlo, že by se mu to mohlo podařit a to by znamenalo, že by kouzlil, což ještě nesmí. Od neverbálních kouzel tedy rychle upustil. Sklonil se tedy k zemi, kde ležela učebnice kouzelných formulí, které je v Bradavicích učil profesor Kratiknot. Prolistoval si ji a začal si jednotlivá kouzla opakovat. Docela mu to šlo. Když si zopakoval i poslední z kouzel, které se stihli ve školním roce naučit, vrhl se i na ty, na které čas neměli. Byla to velmi zajímavá kouzla. Hned první kouzlo se Harrymu velice líbilo. Stačilo mít před sebou sklenici s vodou a vyslovit kouzelnou formuli deletra aqua a místo vody byla ve sklenici horká čokoláda. I další kouzla byla velice zajímavá a taky užitečná, ale tohle se Harrymu líbilo nejvíc.

Jakmile se Harry začal zabavovat tím, že si opakoval kouzla, začal čas utíkat rychlejším tempem. Bylo sedm hodim, takže Hedvika už mohla vyrazit na lov ale Harry si stále ještě opakoval kouzla. Než se nadál byly dvě hodiny ráno a jemu už se chtělo spát. Odhodil tedy učebnice z postele na zem, přikryl se a usnul.

            Ráno se probudil docela časně, ale byl rád, že tomu tak bylo, neboť teta Petunie už ho volala na snídani. Pokusil se tedy učesat vlasy i když věděl, že je to marný pokus a sešel do kuchyně, kde už seděli všichni tři Dursleyovi. Teta se stále držela jídelníčku, kterému strýc Vernon říkal krmení pro králíky, takže Harry nečekal žádnou závratnou změnu. Měl pravdu. V kuchyni měl na stole nachystaný na snídani talíř, na kterém byl kousek mrkve a nic víc. Mrkev Harry snědl ani ne za pět minut. Po snídani se opět vydal zpět do pokoje, kde už na něj čekala Hedvika a nesla mu překvapení. Na nožce měla přivázaný dopis. Harry okamžitě přiskočil k oknu a dopis si vzal. Byl od Rona a Hermiony:

            Nazdar Harry!

Přijedeme s Hermionou dnes k tobě už v 5 hodin. Čekej nás. Zůstaneme tam s tebou do doby, než ti bude těch sedmnáct. Potom pojedeme k nám. Víš přece, že Bill s Fleur se budou brát. Bode to fakt obrovský. Tak jo čekej v 5 u tebe v pokoj. My oba se tam přemístíme.

                                                                                                                                                                                            Ron a Hermiona

            Harrymu ten dopis udělal nesmírnou radost. Po tolika dnech se s nimi zase uvidí! Byl to báječný pocit, který mu nikdo nedokázal vzít. Stále naplněn tím skvělým pocitem si začal uklízet pokoj a vyčistil i Hedvičinu klec. Po několika minutách měl pokoj jako klícku. Všechno bylo na svých místech a Hedvika měla také čisto. A co teď, pomyslel si Harry. Bylo teprve devět hodin a Harry už neměl co na práci. Byl si ale jist, že co chvíli na něj zavolá strýc Vernon a nějakou práci mu zadá. Zatím ale nikdo nevolal a tak se Harry postavil k oknu a zadíval se na klidnou Zobí ulici. Náhle zpozoroval jak se ve vzduchu něco pohybuje a blíží se to směrem k němu. Doufal, že je to další sova od Rona a Hermiony, že už jsou na cestě a přijedou dřív. Pletl se, byla to sova, která mu přinesla Denního věštce. Sova si sedla na parapet okna a čekala až jí Harry do koženého vážku, který měla přivázaný na noze, vhodí 5 svrčků. Harry tedy sáhl do kapsy, kde měl rozházené ještě nějaké kouzelnické peníze a vytáhl tedy 5 svrčků. Jakmile je Harry vhodil do váčku, sova spokojeně odlétla.

            Když se blížil čas oběda, sešel Harry pomalu dolů do kuchyně. Teta Petunie se po něm ohlédla, jako by se chtěla přesvědčit o tom, že Harry nic neukradne z ledničky. Pomyslela si zřejmě, že by k tomu měl pádný důvod, protože k obědu byla vařená zelenina a zeleninová polévka. Harry ale nic takového neměl v plánu. Byl zvyklý na to, že často nedostával třeba celé dny najíst. Stačilo se na něj podívat. Byl vysoký a neuvěřitelně vychrtlý.

            Posadil se ke stolu a teta Petunie mu okamžitě přinesla talíř, na kterém byla jen trocha zeleniny. Pravděpodobně nechtěla na Harrym plýtvat jídlem, které mohl sníst její synek Dudley. Harry se smutně podíval na svůj příděl jídla. Pokud nechtěl zemřít hlady, nezbývalo mu než se chopit příboru. V rychlosti do sebe oběd naházel, což při jeho velikosti nebyl problém a vydal se zpět do svého pokoje s myšlenkou, že už za pár hodin se uvidí s Ronem a Hermionou. Lehl si na postel a protože neměl co dělat, vytáhl si učebnici obrany proti černé magii. Pohodlně se usadil a začal si v ní listovat. Obranu měl vždycky rád. Tento předmět byl jeho oblíbeným.

            Harry pomalu pročítal další a další učebnice a ručičky hodin se neustále pohybovaly vpřed, jako by se čas rozmyslel a chtěl udělat Harrymu radost. Než se Harry nadál bylo půl paté. Znervózněl a začal z nedočkavosti přecházet po pokoji. Na tuhle chvíli se tolik těšil. Snil o ní celé léto a teď konečně se mu jeho sen splní. Ručička se posunula o dalších pět minut. Harry stále přecházel pokoj. Už bylo skoro tři čtvrtě. Začal se bát. Co když se něco zvrtne a on nebude mít možnost se s nimi setkat. PRÁSK! Ozvalo se, a vzápětí než se Harry vzpamatoval, stáli vedle něj Ron a Hermiona.

„Harry!“ zvolala nadšeně Hermiona a skočila Harrymu kolem krku.

„Nazdar Harry! Tak co mudlové?“ ozval se vzápětí Ron s úsměvem od ucha k uchu.

„Jo, mudlové dobrý…já…ahoj!…co tu děláte? koktal Harry. „Psali jste, že se tu ukážete v 5 a je teprve tři čtvrtě.“

„Nemohli jsme se tě dočkat!“ odpověděla Hermiona, která se stejně jako Ron smála od ucha k uchu.

„Já vás taky ne.“

Ron i Hermiona se začali rozhlížet po pokoji.

„Máš velmi pěkný pokoj, Harry.“ ozvala se po chvíli Hermiona a Ron s ní jasně souhlasil.

„Díky, ale měli jste to vidět chvíli před tím, než jste přišli.“ usmál se Harry a vzpomněl si na nepořádek, který tu dlouhou dobu vládl.

„No tak Harry povídej! Co máš v plánu?“ptal se Ron dychtivě a bylo vidět, že to velmi zajímá i Hermionu.

„No, nejdřív musím počkat na narozeniny. Potom bychom měly přece do Prasinek na zkoušku z přemisťování, nebo jsi na to Rone zapomněl?“ podivil se Harry.

„Jasně že ne. Na něco tak…tak…báječného se přece nedá zapomenout“ vymlouval se Ron.

„Fajn. No a potom bych se chtěl podívat do Godrikova dolu. Chtěl bych tam navštívit hroby svých rodičů. To jsem vám přece říkal. A na konec se chci podívat na dům, kde jsem bydlel s rodiči, než zemřeli.Taky jsem si říkal, že kdyby byl dům v alespoň trochu dobrém stavu, mohl bych se ho pokusit opravit a bydlet tam stejně jako před smrtí rodičů. Bude fajn zase se tam vrátit.“

„Hele, Harry to bude naprosto skvělá výprava! A mohli bychom tam bydlet s tebou?“ zeptal se Ron dychtivě.

„No jasně, když budete chtít.“ odpověděl Harry překvapeně.

„Ach Harry, to víš že budeme chtít!“ souhlasila nadšená Hermiona

„Tak fajn. Nevím, co mám říct!“

„Neříkej nic a navrhni co budeme dělat. Narozeniny máš za dva dny. Do té doby bychom si mohli alespoň zopakovat nějaká kouzla, která by se nám mohla hodit. Co myslíte?“ navrhovala hne Hermiona.

Ron s ní souhlasil. Harry ale nevěděl co jí má na to říct. Kouzla už si přece procvičoval.

„No já jsem si už všechna kouzla procvičil a naučil jsem se i pár nových, ale bude fajn zopakovat si ještě jednou s vámi.“ souhlasil nakonec.

„Výborně! A objevil jsi něco co by se nám hodilo nebo mohlo hodit?“ zeptala se hned Hermiona.

„To spíš ne. Ale líbilo se mi jednou kouzlo, co promění vodu v horkou čokoládu.“

„Ale to by se nám taky mohlo hodit. Kdybychom se někde na cestě potřebovali zahřát.“ Řekl Rona a Hermiona s ním souhlasila.

Všichni tři pak ještě asi hodinu probíraly jaká kouzla by se měli naučit. Nakonec je zastavila Hermiona, která si uvědomila, že není jasné, zda můžou u Harryho spát nebo ne.

„Poslyš Harry, a jak je to vlastně? Můžeme tu u tebe s Ronem přespat? Vědí o tom tvoji teta a strýček? zeptala se.

Zrovna, když jí chtěl Harry říct, že o tom neví, ozvalo se hlasité:

„POTTRE!!“

To volal strýček Vernon.

Harry rychle vyrazil z pokoje a Ron a Hermiona se postavili ke dveřím a poslouchali, co se bude dít.

„Ano strýčku?“ ozval se Harry.

„ÁÁÁ,tady si kluku. Běž do kůlny a vezmi si štětec s barvou. Tu lavičku přetřeš znovu.“ přikázal strýc.

„Strýčku, mohl bych s tebou chvíli mluvit?“ zeptal se Harry opatrně, neboť si všiml, tepající žílu nad jeho okem.

„Mluv Pottere, ale nemám na tebe čas.“

„Jak víš strýčku, bude mi 17 a jakmile toho dosáhnu tak si sbalím věci a odejdu od vás. Na mé cestě mě budou doprovázet přátelé. Ti přátelé ke mně přijeli a zůstanou tady do doby než odejdu. Tak jsem chtěl…

„Říkal jsem ti, že na tebe nemám čas. Běž a řekni to tetě kluku, já spěchám!“ ukončil jejich rozhovor strýček.

Harry se tedy vydal do kuchyně, aby vše řekl tetě Petunii. Ta stála za kuchyňskou linkou jako obvykle.

„Teto Petunie, mohl bych s tebou ne chvíli mluvit?“ obrátil se na ni.

 „Jestli mi chceš říct to co jsi před chvílí řekl Vernonovi, tak to nemusíš opakovat. Moje odpověď zní: Ano mohou tu zůstat. Ale mám podmínku. Jídlo a to všechno ostatní si budete obstarávat sami. Pokud možno nechci vás vidět. A ještě, než odejdeš, chci abys mi řekl kdy odtud budeš na dobro odcházet a kam jdeš. Je ti to jasné?“

„Ano teto Petunie, samozřejmě.“ souhlasil Harry, nadšený z její odpovědi.

Bylo mu jasné, že není nadšená z přítomnosti dalších kouzelníků. A stejně tak mu bylo jasné, že Ron s Hermionou poslouchaly. No co, řekl si Harry, alespoň jim to nebude muset opakovat.

            Když vyběhl schody a vstoupil do pokoje uviděl Rona a Hermionu jak se šťastně tváří. I oni byly nadšeni z toho, že tu smějí zůstat a že je tu při jejich práci nebude nikdo rušit. Ukázalo se, že měli pravdu. Opravdu je nikdo nerušil. Všichni Dursleyovi dělali jako by tam žádní lidé navíc kromě Harryho nebyli. Jen teta Petunie třikrát denně prostrčila Harrymu kočičími dvířky jídlo. Harry se vždy s kamarády ochotně podělil. Jídla ale bylo málo a protože Hermiona jediná měla zkoušku z přemisťování, přemístila se občas zpět domů a přinesla něco pořádného k jídlu.

„Teď už konečně chápu Harry, proč jsi vždycky po odjezdu odtud tak strašně vychrtlý.“ přiznala Hermiona.

            Den uplynul jako voda a než se nadáli byl večer. Všichni tři byly unavení z neustálého opakování kouzel a těšili se až se vyspí. Nejdříve se všichni skáceli z toho, že ještě musí vymyslet jak budou spát, protože postel tam byla jedna a Harry si byl jist, že Dursleyovi mu další deky na spaní nepůjčí. Naštěstí si Hermiona vzpomněla, že už může kouzlit i mimo školu a tak vyčarovala další dvě postele.Všichni tři si pak lehli a usnuli.

            Ráno se jak první probudil Harry, který byl zvyklý probouzet se brzy ráno. Rona a Hermionu však nechal spát. Potichu přešel k oknu a zadíval se na ulici. Nikoho však venku vidět nebylo. Všichni asi ještě spali. Ještě chvíli se rozhlížel a potom se rozhlédl po pokoji. Tento pokoj byl jedním z nejhorších míst na světě. Harry tady prožil nepěkné chvíle. Zároveň byl ale taky Harryho tichým a klidným místem, kde se o prázdninách mohl schovat a nerušeně tu přemýšlet. Tedy ne vždy nerušeně, pomyslel si Harry. Většinou ho z jeho přemýšlení vytrhl strýc nebo teta. Začal si pomalu uvědomovat, že i když tu přece jen pár hezkých chvílí prožil, stejně ten pokoj nenáviděl. Mnohem raději by byl ve svém přístěnku pod schody. Asi tam se mu líbilo nejvíce. Měl tam klid. To mu velice vyhovovalo. Přejel pohled pokoj ještě jednou.

„Zítra už mi bude sedmnáct a konečně to tu opustím.“ zašeptal potichu, aby nevzbudil Rona a Hermionu. Poté se otočil zpět k oknu a opět pozoroval jak se Zobí ulice pomalu probouzí do nového dne.

            Netrvalo dlouho a Ron i Hermiona se vzbudili také. Velice se divili, když viděly Harryho, jak stojí u okna.

„Jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptal se Ron, zatím co se protahoval.

„Nevím. Možná, že nějakou tu hodinu už ano. Nechtěl jsem vás budit.“ odpověděl Harry a zadíval se na Hermionu, která už se také probudila.

„ÁÁÁ…Dobré ráno.“ pozdravila je Hermiona.

„Dobré ráno.“ odpověděli Harry a Ron jednohlasně.

„Tak co budeme dneska dělat?“ zeptala se.

„Myslel jsem, že si procvičíme nějaká kouzla. Co vy na to?“ optal se Harry.

„No jasně že jo!“ souhlasil nadšeně Ron.

„Ale Harry, ty přece ještě kouzlit mimo školu nesmíš. A vůbec, jak se těšíš na zítra?“

„Těším se. Konečně odtud vypadnu. Já s vámi kouzlit zatím nebudu. Budu se jen dívat a budu doufat, že si to zopakuju alespoň takhle.“

„Tak to ano. Myslím, že bychom se měly nasnídat a pustit se do toho.“ Navrhla Hermiona a Harry i Ron s ní souhlasili.

            Celý den si pak zkoušeli různá kouzla, ať byla jakákoli. Ron a Hermiona si je zkoušeli prakticky, zatímco Harry se na ně jen díval jak jim to jde.Když začali mít hlad, připravili si něco z toho, co jim Hermiona donesla od ní z domu a najedli se. Potom se opět horlivě pustili do práce. Skončili pozdě večer až když dostali hlad a začali být unavení.

„Myslím, že pro dnešek už toho bylo dost.“ Usoudila Hermiona a zvláště Ron s velice rád souhlasil. I Harry byl rád, že už toho nechají a půjdou si lehnout. Pomyslel při tom na to, že zítra už je den jeho narozenin. Najednou si ale vzpomněl.

„Rone, Hermiono, myslím, že zítra tu budeme muset ještě jednou přespat.“ upozornil je Harry, který z toho neměl moc velkou radost.

„Ale proč?“ nechápal Ron.

„Hermiono, nevíš jak to s tou plnoletostí je? Můžu kouzlit už ode dne, kdy mám narozeniny, nebo musím počkat na hodinu mého narození?“ zeptal se Harry.

„Myslím, že musíš počkat na přesný čas tvého narození.“

„Tak v tom případě tu opravdu budeme muset přespat.“řekl otráveně Harry. „Já se totiž narodil 31. července přesně o půlnoci.“

„No tak to mám rozhodně velikou radost.“ Přiznal Ron a bylo na něm vidět, že si dělá srandu.

„Ale to přece nevadí.“Uklidnila Harryho Hermiona. „Počkáme do půlnoci, potom to dospíme a pak už odjedeme rovnou do Prasinek.“ Plánovala. 

„Jo to by šlo.“ Přikývl Ron a pomalu se začal přesouvat k místu, kde měl rozestláno na spaní.

„Myslím, že je na čase jít spát.“ Navrhla Hermiona a také se začala přesouvat.

Harrymu se však spát nechtělo. Myslel na to, že už zítra, i když o půlnoci, mu bude sedmnáct let. Konečně bude smět kouzlit, kdy se mu zachce. Pomalu přešel k oknu.

„Harry, ty nepůjdeš spát?“ zeptal se Ron.

„Ale jo, půjdu.“ Odpověděl a také se začal ukládat ke spánku.

Nejdříve nemohl usnout, ale nakonec se mu to přece jen podařilo. Zdál se mu sen. Nevěděl co si o něm má myslet. Nevěděl zda byl pěkný nebo ne. Byla v něm Ginny. Měla na sobě překrásné šaty, v kterých jí to neskutečně slušelo. Harry stál za ní. Ginny k němu byla otočená zády. Pak se ale začala pomalu otáčet čelem k němu. Harry se na ní nemohl vynadívat. Byla nádherná. A potom, aniž by to Harry čekal, promluvila.

„Miluju tě Harry.“ Řekla mu tónem, který naznačoval, jako by mu to říkala, protože věděla, že se stane něco strašného. Měla pravdu. Stalo se. Jakmile Ginny větu dořekla, všiml si Harry děsu v jejích očích a najednou viděl jak padá k zemi. Rozběhl se k ní. Stačil ji chytit dřív než se její vlasy dotkly země. Podíval se na ni a bylo mu jasné, že je mrtvá. Zemřela dřív než jí Harry stačil říct jak moc ji miluje. Nahnaly se mu slzy do očí.

„No tak Ginny, ty mi nesmíš umřít já tě potřebuju víc než si myslíš.“ Doufal, že ji jeho slova přivedou zpět k životu. Nic se ale nedělo. Teď už mu to bylo jasné. Nebyla žádná šance na to aby se vrátila.

„Proč? Proč musím umírat lidé, které mám tak rád? Proč jsi musela zemřít i ty?“ ptal se Harry. Odpovědi se mu ale nedostalo. Ještě se na ni podíval a políbil ji. Když od ní zvedl hlavu všiml si, že kousek od něj se něco pohybuje. V Harrym se najednou nahromadila všechna nenávist k osobě, která Ginny zabila. Moc dobře věděl, kdo to udělal. Jen jediný člověk, by si přál, aby Harry cítil tu největší bolest co Harry znal, ne-li ještě horší. Byla to odporná zrůda, kterou chce Harry zabít, které chce zničit život stejně jako ona zničila život jemu. Chce ji zabít stejně jako ona zabila Ginny. Harry si vzpomněl na větu, kterou vyslovil Brumbál: „Nazývejme věci jejich pravými jmény.“ Budiž, řekl si Harry, tak tedy budeme nazývat věci jejich jmény. I tahle zrůda tedy musela mít jméno. Harry věděl, že to jméno zní lord Voldemort.

Harry se postavil a rozhlédl se. Doufal, že Voldemorta někde zahlédne. Ale neviděl ho. Najednou mu tělem prošla nesnesitelná bolest. Tuhle bolest umí způsobit jedině kletba Crusiatus. Harry padl na zem a začal se třepat. Bolest byla příšerná. Jen těžko se Harry snažil rozhlédnout se kolem sebe, aby viděl, kdo mu tu bolest způsobuje. Byl to on, Voldemort. To on zabil Ginny a teď ještě mučí Harryho. Najednou Harry cítil jak se vznáší. Zemřel. Zemřel stejně jako Ginny, Sirius, Brumbál a stejně jako Harryho rodiče. Voldemort nad ním vyhrál. Zabil Harryho Pottera a sám teď nejspíš oslavoval vítězství se svými Smrtijedy.

Harry se probudil. Někdo s ním třepal. Snažil se zaostřit, ale oči ho ze začátku neposlouchaly. Nakonec se mu to přece jen podařilo. Viděl nad sebou stát Rona a Hermionu. Oba vypadaly vyděšeně.

„Harry si v pořádku?“ zeptala se Hermiona a Harry si všiml, že se třepe hlas.

Harry kývnul hlavou.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Harry bylo to strašné. Spal jsi a najednou jsi začal křičet Ginnino jméno. Nevěděli jsme co se stalo. Snažili jsme se tě probudit, ale nešlo to. Ty jsi stále spal. A  pak jsi začal strašně křičet, jako kdyby tě někdo mučil.“ Odpovídala mu Hermiona a hlas se jí stále třepal.

„Ano, zdál se mi sen. Byla v něm Ginny. Měla na sobě krásné šaty, hrozně jí to slušelo. Pak něco řekla, ale vypadalo to, jako kdyby věděla co se stane. Když dořekla tu větu, tak se jí objevil v očích strach a hrozná bolest. Potom začala padat. Zemřela a já s tím nemohl nic dělat. Začal jsem se rozhlížet po okolí jestli najdu toho, kdo to udělal. Nemusel jsem ho ani hledat. Stál za mnou a vyslal na mě kletbu Crusiatus. Tahle ale byla silnější než ty co na tebe použije obyčejný kouzelník a mě došlo, že je to Voldemort. Kletba působila hrozně dlouho a pak jsem najednou pocítil jako bych se vznášel. Uvědomil jsem si, že jsem zemřel stejně jako ostatní. Potom jsem se probudil.“ Dokonči Harry své vykládání svého snu. Když se pak podíval na Hermionu všiml si, že si jí to tvářích kutálejí slzy.

„Harry, myslíš, že to něco znamená?“ zeptal se Ron. „Nemyslíš si že je Ginny opravdu mrtvá, že ne?“ zeptal se Ron a i jemu se hlas nepatrně třepal strachem o Ginny.

„Ne Rone. Myslím si, že je Ginny v pořádku.“ Uklidnil ho Harry.

Sám se o ni velice bál. Pomyslel si, že jemu by to nemělo dělat takové starosti. Minulý rok se s ní přece rozešel. Ano, rozešel, ale ne proto, že by ji neměl rád, naopak miloval ji víc než koho jiného. Když nebyl vedle ní bál se o ni, ale zároveň se bál toho, že o ni přijde když s ní bude chodit. Proto se takto rozhodl. Teď svého rozhodnutí velice litoval. Jak rád by ji teď měl vedle sebe. Jak rád by ji právě teď obejmul a políbil. Scházela mu její přítomnost a on si to moc dobře uvědomoval. Musí to napravit. On přece Ginny potřebuje. Musí se s ní dát zase dohromady. A to taky udělá. Jakmile se s ní uvidí všechno napraví. Budou spolu zase chodit, zase ji obejme, zase ji políbí.

            Tahle myšlenka Harrymu zvedla náladu. Zvedla ji natolik, že se celý den usmíval.

Bylo už 31. července a to byl Harryho den. Den jeho narozenin.

Rozhodli se, že dnes už nebudou procvičovat kouzla, ale pořádně oslaví Harryho narozeniny.

Celý den se proto jen tak poflakovali po ulicích a občas zavzpomínali na časy, kdy chodili do Bradavic a co všechno tam prožili.

Bavili se dobře a tak jim den utekl neuvěřitelnou rychlostí. Než se nadáli začalo se stmívat a byl čas vrátit se k Harrymu do pokoje.

V Harryho pokoji se pak usadili a jen tak si ještě povídali. Chtěli být do doby než bude Harrymu sedmnáct, vzhůru. Chtěli vidět zda se bude dít něco zvláštního.

Bylo už deset hodin večer a oni si stále měli o čem povídat. Byli velmi nedočkaví a také neustále přemýšleli jestli se tedy něco stane nebo ne.

Harry se podíval na hodinky. Půl dvanácté. Rozbušilo se jim srdce. Harrymu však nejvíc. Něco ho napadlo.

„Rone, Hermiono, mám nápad.“

„Jaký?“ zeptali se oba najednou.

„Pamatuju se jak jsem si kupoval svoji hůlku. Vstoupil jsem do krámu a pan Olivander mi dal do rukou první hůlku. Ta mi nesedla a tak mi dal další. Ani ta nebyla ta pravá. Potom mi dal tuhle hůlku a já si pamatuju jaký pocit mnou prošel. Když jsem tu hůlku chytil do ruky, zvedl se takový teplý vánek a mnou projel zvláštní pocit. Myslíte, že kdybych dnes držel svou hůlku v době času mého narození, že by se stalo něco podobného?“ zeptal se a čekal co mu odpoví.

„To nevím Harry, ale můžeš to zkusit.“ Odpověděla Hermiona a vypadala, že i ji to velice zajímá.

Harry si tedy vzal svoji hůlku, pevně ji stiskl a podíval se na ni.Měl ji velice rád. Mnohokrát mu zachránila život a nejen jemu.

Podívali se kolik je hodin. Už jen pět minut.Čtyři, tři. Harry stiskl hůlku ještě pevněji a čekal. Dva. Jedna. Teď už šlo jen o vteřiny. Teď. V pokoji se zvedl teplý vánek, avšak silnější než v Olivandrově krámě a Harry najednou pocítil jak mu tělem prochází neuvěřitelná síla a moc. Cítil se jako by byl neporazitelný. Byla to stejná síla a moc jakou pocítil u Olivendera, ale tentokrát mnohem silnější. Teď teprve pomyslel na to, že by mohl Voldemorta přece jen porazit. Pak ten pocit zmizel. Harry v sobě ale tu sílu stále držel. Podíval se na Rona a Hermionu. Seděli u něj na posteli a tvářili se překvapeně. Harry se jich chtěl zeptat zda jsou v pořádku, ale v ten moment vletěla do pokoje otevřeným oknem sova. Nesla úředně vypadající dopis. Harry si od ní dopis převzal, otevřel a četl nahlas:

            Vážený pane Pottere,

S radostí Vám oznamujeme, že jste právě dosáhl plnoletosti a je Vám tudíž dovoleno používat kouzla i mimo školu. Pokud máte složeny zkoušky z přemisťování, můžete se také dle své libosti přemisťovat. Přejeme Vám mnoho zdaru a gratulujeme.

                                                                        Ministerstvo kouzel.

Hned pod ním byl další dopis.

Vážený pane Pottere,

gratulujeme Vám k plnoletosti a chtěli bychom Vás pozvat ke zkouškám z přemisťování, které se budou konat dne 1.srpna v 15.30 hod., v Prasinkách. Uvědomte si prosím, že pokud se ke zkouškám nedostavíte budete mít možnost je znovu skládat až za rok. Doufám, že se u zkoušek uvidíme a ještě jednou Vám gratuluji k plnoletosti.

S úctou ministerstvo kouzel, oddělení pro přemisťování, Wilkie Křížek.

„Ten dopis ti určitě přišel taky Rone.“ Řekl Harry Ronovi a podíval se ještě do obálky, zda tam nenajde ještě něco. Taky že našel. Byl tam druhý dopis o přemisťování. Tento byl ale pro Rona. Harry mu dopis podal a Ron si ho strčil do kapsy.

            Všichni tři byli ospalí a tak si šli hned lehnout další den je čekala cesta do Prasinek, potom cesta do Godrikova dolu a nakonec hurá do Doupěte kde, jak Harry doufal, uvidí Ginny.