Harry Potter - Ginnin bloček

Kousek před nimi stáli Ron s Hermionou a Lupinem. Harry s Ginny k nim došli a všichni si to pak společně namířili k domu.

Ušli jen pár metrů a stál před nimi ten krásný dům, Harryho nový domov.

„Myslím, že na tom bude ještě hodně práce, Harry.“Řekl mu ustaraně profesor.

„Ano, s tím jsem počítal, ale jestliže jsou tu čtyři kouzelníci, kteří už můžou kouzlit, tak si myslí, že to zas tak dlouho trvat nebude.“ Usmál se Harry spokojeně.

„Ano, to máš samozřejmě pravdu.“uznal Lupin.

„Tak fajn, myslím, že bychom měli začít, ne?“ ukončil jejich rozhovor Ron.

„No tak Rone. Nebuď nedočkavý.“ Zarazila Rona Hermiona.

„Ne, Hermiono. Má pravdu. Je čas začít.“ uklidnil ji Harry.

Ještě se po sobě rozhlédli a pak už jeden po druhém začali vstupovat do domu.

První vstoupil Harry a hned za ním Ginny a ostatní.

„Myslím, že by bylo dobré, kdybychom si rozdělili pokoje. Každý si vezme zatím jeden pokoj a s tím si bude chvilku hrát, dokud si nebude myslet, že takhle ten pokoj vypadá dobře. Co vy na to?“ navrhl Harry. „Potom, jestli vám to nebude vadit, tak bych si ty pokoje zkontroloval. Přece jenom je to můj dům. Nechci ale abyste si mysleli, že jsem sobec nebo něco takového.“ Upozornil je ještě.

„To jsme si o tobě přece nikdy nemysleli. Máš pravdu je to tvůj dům a proto by měl vypadat právě tak je by sis to představoval.“ Ujistila Harryho Hermiona.

„Skvělé. Takže pane profesore, co byste chtěl vy za pokoj?“ zeptal se Harry Lupina.

„Já si vezmu jídelnu a protože je malá tak i kuchyň.“

„Rone?“

„Beru přijímací halu.“ Oznámil jim s úsměvem Ron.

„A na mě zbývá obývací pokoj.“ Usmála se Hermiona.

„Fajn, já a Ginny se postaráme o pokoje v horním patře a knihovnu.“dokončil Harry losování, chytil Ginny za ruku a vyběhl s ní schody do patra.

„Nezačneme pokojem pro hosty?“ navrhovala Ginny.

„Jo, to bychom mohli.“ Souhlasil Harry a zamířil i s Ginny do pokoje po pravé straně.

„Myslí, že dát tento pokoj do pořádku nebude zas tak těžké.“ Zamyslela se Ginny.

„Asi máš pravdu.“Usmál se na ni Harry. „V tomhle pokoji bude Hermiona. Myslím, že by bylo fajn, kdybys mi říkala jak si ten pokoj představuješ a já sem budu jenom přidávat pomocí kouzel nábytek na místa, která určíš. Co ty na to? Budeš takový můj pokojový architekt?“

„To si piš, že jo.“ Souhlasila nadšeně.

„Tak jdeme na to.“ Zavelel Harry a Ginny mu začala okamžitě navrhovat jak by si pokoj představovala.

Práce jim šla od ruky, takže měli pokoj pro Hermionu hotový za chvíli. Když skončili ještě si ho prohlédli, jestli mu něco neschází. Všechno bylo v naprostém pořádku. Pokoj měl světle fialkovou barvu, byla tam postel s knihovničkou hned u hlavy, zrcadlo, skříně na oblečení a velký pracovní stůl.

„Tohle se bude Hermioně určitě líbit.“uznala Ginny.

„Jo, už jen proto, že má hned vedle postele knihovnu.“ušklíbl se Harry a byl rád, když se jeho, i když nejspíš pravdivému, vtipu Ginny zasmála.

„Co se pustit do dalšího pokoje?“ navrhla Ginny po chvilce pokukování po pokoji.

„To není špatný nápad.“ Souhlasil s ní Harry. „Nejdřív uděláme pokoj pro Rona.“

„Kolik je tu vlastně pokojů Harry?“ zeptala se před dveřmi dalšího pokoje.

„Jen tři.“ Odpověděl.

„Myslíš, že bych tu mohla alespoň někdy zůstat s vámi?“

„No jistě. Já myslel, že tu s námi přespíš do zítřka. Dnes stihneme dům dokončit. Takže se tu večer můžeme i navečeřet. Musíme ale nejdřív sehnat nějaké jídlo.“

„To je skvělé, ale jestli tu budu moct někdy spát, tak kde budu mít pokoj já?“ zajímala se.

„To je zvláštní překvapení. Chvíli už jsem o tom taky přemýšlel. Vymyslel jsem ale, jak na to.“

„Tak tohle bude Ronův pokoj?“ zeptala se, když vešli do dalšího pokoje.

„Ano. V podstatě bude stejný jako Hermionin. Možná, že tu bude něco málo jiného, ale jinak by měli být oba pokoje podobné, aby si nemohli závidět.“ Konstatoval Harry a Ginny ho pozorně poslouchala.

            Za několik málo minut měli hotov i pokoj pro Rona. Harry měl pravdu. Oba pokoje, jak Ronův, tak Hermionin, si byly podobné. Jen Ron měl o něco menší knihovnu. To ale vůbec nebyl problém, protože v ní nebyly žádné knihy a jak Harry věděl, tak knihovnu měl Ron hned vedle a proto, kdyby si chtěl náhodou něco přečíst, mohl si vzít nějaké knížky odtamtud. Pokoje se lišili jen jejich barvou. Zatím co Hermiona měla pokoj světle fialový, Ronův byl světle modrý, jak navrhla Ginny.

„Tak, a teď nám zbývá už jen pokoj mých rodičů.“ Zašeptal tak, aby ho Ginny slyšela.

Přešly k vedlejším dveřím a Harry se je chystal otevřít, když ho najednou Ginny zastavila.

„Harry, je to tvůj pokoj. Nechceš si ho zařídit sám? Já vím, že až do teď to byla moje práce, ale přece jenom v něm budeš spát ty.“ Navrhla mu Ginny.

„Ne.“ Odmítl. „Chci, abys ten pokoj zařídila jako by měl patřit tobě. Ano.“

„Dobře. A až s tím budeme hotoví, řekneš mi proč je tak nutné, aby se mi tenhle líbil nejvíc.“ Vyzvídala.

„Neřekl jsem, že se ti musí líbit nevíc. A jestli ti to řeknu? Hmm, ještě si to rozmyslím.“ Usmál se na ni a otevřel dveře do pokoje.

Zařídit ho jim trvalo o něco déle. Přece jenom to byl pokoj větší než ty ostatní.

            Jakmile s ním skončili pomalu se po něm rozhlédly. Vypadal ze všech nejlépe.

„Haló! Vy tam nahoře! Jak jste na tom? My už to tu máme hotové,“ hulákal Ron z přijímací haly.

„My už jsme taky hotoví,“odpověděl  mu Harry. “Počkejte dole. Půjdu se tam na to podívat. Jdeš se mnou Ginny?“

„Jasně,“ usmála se na něj a hned vyšla z pokoje směrem ke schodům. Harry se vydal za ní.

Dole pod schody na ně čekal Ron.

„Tak kde začneme?“ optala se Ginny.

„Myslím, že v obývacím pokoji,“navrhl Harry.

„Bezva,“souhlasil Ron, který se tam hned vydal a cestou upozorňoval Hermionu, která na ně čekala v obývacím pokoji, že už jdou.

„Nemusíš na mě takhle řvát,“osopila se na něj hned jak ho uviděla přicházet. „Já vím, že sem jdete. Harry, honem se pojď podívat. Vypadá to opravdu skvěle. Ten pokoj je opravdu prostorný, takže se sem pochopitelně vešlo hodně věcí. Tak, začneme tady?“zeptala se a zavedla je té části pokoje, nad kterou vedly schody.

„Tak sem jsem dala malý bar,“komentovala Hermiona. „Ne proto, aby se tu Ron mohl opíjet,“dodala rychle, když si všimla Ronova nadšení v očích. „Je jen pro případ nějakých oslav nebo čekaných či nečekaných návštěv.“

„No jasně, možná pozvu Voldemorta na skleničku,“zabručel ironicky Harry. „Teda ještě před tím než ho zabiju,“ dodal potichu, aby ho Hermiona neslyšela.

„No, nevím Pottere, jestli ho sem dostanete,“ozvalo se Harrymu za zády, ten se rychle otočil a podíval se směrem ke dveřím. Stála tam profesorka McGonagallová. Měla na sobě dlouhý cestovní plášť a usmívala se na ně.

„Molly mi řekla, že jste tady, a protože to tu znám stejně jako profesor Lupin, nedělalo mi tedy problémy se sem dostat.“

„Jsem rád, že vás tu vidím paní profesorko,“usmál se na ni Harry. Právě se nám podařilo dát můj dům trošku do pořádku. Chtěli jsme si to teď prohlédnout. Podíváte se s námi?“ optal se jí Harry.

„Ale jistě Pottere. Ráda si to tu zase po tolika letech prohlédnu. Byl to krásný dům,“ přikyvovala profesorka nadšeně.„Tak já začnu ještě jednou,“usmála se Hermiona a otočila se na profesorku. „Tak tohle je obývací pokoj. Tady je malý bar, jinak je v každém rohu jedna lampa. Po stranách dveří jsou obývací stěny, tady, a dala jsem sem i televizi. To abychom mohli sledovat zprávy. Tohle je malá knihovnička. Jsou to spíše naučné knihy o černé magii a podobně. Když si budeme chtít číst tady v pokoji, můžeme si jít sednout do těch pohodlných nízkých kruhových křesel k tomu skleněnému stolečku.. Sem do rohu jsem dala nějaké květiny, jen tak pro okrasu a v posledním rohu je tahle nádherná béžová sedačka. Má stejnou barvu jako ta křesla takže je to pěkně sladěné. Přidala jsem k ní ještě „bobky“, abychom si mohli opřít nohy. Tak co vy na to,“ zeptala se Hermiona a šťastně se u toho usmívala.

„Ta podlaha, slečno Grangerová, je z mramoru?“ optala se profesorka a zaujatě si ji prohlížela.

„Ano, je to mramor,“odpověděla jí s úsměvem Hermiona.

„Já osobně si myslím, že je to tu velice pěkné,“ pochválila profesorka Hermionu, která se teď usmívala ještě víc.

„Jo je to opravdu bezvadný,“pochvaloval Ron. „Co ty na to, Harry?“

„Je to perfektní Hermiono,“ usmál se na ni. „Moc se mi to líbí.Ginny?“

„Harry má pravdu, je to perfektní.“ usmála se

„Co je perfektní?“ ozvalo se z kuchyně. „Já zatím o ničem nevím.“

„ÁÁ, profesor Lupin. Je skvělé vás po tak dlouhé době zase vidět,“ zaradovala se profesorka McGonagallová a přešla k Lupinovi, který se usmíval na celé kolo.

„Nápodobně, Minervo,“ usmál se na ni Lupin a potřepal jí rukou, kterou mu nabízela. „Tak, o co jsem přišel?“

„O obývací pokoj,“ informovala ho okamžitě Hermiona.

„Ano, slečně Grangerové se to velice povedlo. Samozřejmě, že některým se bude pochopitelně nejvíce líbit ten bar pod schody, ale mě se nejvíce líbí ta vaše odpočinková čtenářská část, ta co je téměř uprostřed pokoje. Ta křesla vypadají opravdu pohodlně. Co si o tom myslíte vy, Lupine?“ usmála se profesorka na profesora, který momentálně věnoval pozornost baru pod schody a tomu co všechno nabízí.

„Ale ano, samozřejmě se jí to povedlo. Jen, kdybych ti Hermiono směl trošku poradit, neškodilo by tu trošku ohnivé whisky.“

„Děkuji pane profesore. Myslím, že teď bychom se mohli jít podívat na jídelnu a kuchyň,“ upozornila Hermiona a zamířila do jídelny.

„Výborně, a kdo to měl na starost?“ optala se profesorka McGonagallová.

„Profesor Lupin,“ odpověděl jí Ron pohotově.

„Ano, já. Takže samozřejmě jsem to tu nechal původní,“ začal popisovat Lupin, když vešly do jídelny. „Všechno je to tu tak, jak to bylo, jen trošku obnovené. Což znamená, že uprostřed zůstal jídelní dlouhý stůl a kolen něj dvanáct židlí, tady na stěně jsou hodiny, které se mi podařilo opravit a přidal jsem i pár obrazů na stěny. Ten příborník tam v rohu se mi líbil, takže jsem ho jen trošku vyčistil a bylo. Vlastně jsem sem přidal ještě jednu věc. Přesněji řečeno tuhle pěknou skříňku na porcelán, talíře, hrnky, podšálky a tak. Ten roh se mi totiž zdál být moc prázdný. To je všechno. Tedy, ještě jsem vyčistil koberec. Přece jenom má červenou barvu, přesně jak jsem si myslel, a svícny stačilo také jenom oprášit, aby vypadaly jako nové. Tak co myslíš Harry? Splnil jsem tvoje předpoklady?“ usmál se Lupin a šel poupravit ještě jeden svícen.

„Ano, určitě. Moc se mi to líbí,“ kývnul Harry hlavou. „Ukážete nám i kuchyň?“

„Samozřejmě. Tak pojďte,“ mávnul na ně Lupin a směroval je ke dveřím z jídelny, které zjevně vedly do kuchyně.

„Tak, to je ona, Harry. Tvoje kuchyň.“

„Naše kuchyň. Ron s Hermionou tu přece zůstávají také,“ opravil ho Harry.

„Takže vy tu chcete zůstat, Pottere?“ podivila se profesorka.

„Ano. Dům se mi líbil a říkal jsem si, že kdyby to šlo opravit, tak by se tu dalo zase bydlet. Navíc to, abych tu zůstal mi navrhl profesor Lupin. A Ron s Hermionou tu chtějí zůstat se mnou, takže tu nebudu sám“

„A co vám na to řekli rodiče?“ otočila se profesorka na Rona a Hermionu.

„Ti nám přece nemusí nic dovolovat, paní profesorko,“ usmál se Ron.

„Jsme už plnoletí. Rozhodujeme sami za sebe,“ ujistila ji Hermiona.

„No dobrá, jak myslíte. Jen, mohla bych s vámi potom, po prohlídce domu, na chvíli mluvit, Pottere?“ zeptala se profesorka tónem hlasu, který zněl trošku ustaraně.

„Ano, jistě. Jestli chcete můžeme si promluvit hned, stačí dojít do obývacího pokoje.“

„Dobrá, to bude asi nejlepší. Pojďme,“ souhlasila a hned zamířila do obývacího pokoje. Harry se vydal za ní. Netušil co by mu mohla chtít. Vešel do pokoje za profesorkou a zavřel dveře. Profesorka si sedla na pohovku zatímco Harry zašel k baru.

„Dáte si trochu medoviny nebo máslového ležáku, paní profesorko?“ zeptal se zdvořile a čekal co mu odpoví s lahvemi od ležáku i medoviny v rukou.

„Ano, dám si medovinu, prosím.“

„Tak, co jste mi chtěla říct, paní profesorko?“ zeptal se a podával jí sklenici s medovinou. Když si ji od něj vzala sedl si naproti ní s máslovým ležákem v ruce.

„No, nejdříve bych vám asi měla říct, že se mi do rukou dostala závěť profesora Brumbála. Neříkala bych vám o ní, kdyby se vás netýkala, samozřejmě.“

„O co v ní jde, paní profesorko. Tedy jestli mi to můžete říct.

„Můžu. Takže, asi je vám jasné, že jsem po jeho smrti nastoupila na místo ředitele já. Dál, pan profesor vám odkazuje většinu svého majetku. Hned vám řeknu co. Věci, či finance, které nejsou odkázány vám připadají Bradavicím. Co ale dostanete vy a proč? Nejdříve vám zodpovím tu druhou otázku. Všichni členové profesorovi rodiny jsou bohužel po smrti, takže bylo na něm komu svůj majetek předá. Rozhodl se pro vás. Takže vám připadá pět set dvacet pět tisíc galeonů a škole zůstává sedmnáct tisíc pět set galeonů. Přesně, jak si profesor přál. Zbytek tvoří jeho osobní majetek. Pro ten bude lepší, když si pro něj přijdete do Bradavic. A ještě vám mám předat tohle. Profesor mi napsal dopis, ve kterém mi sděluje, abych vám tento dopis předala a řekla vám, že si jej máte okamžitě přečíst. Co se v něm píše mi profesor také sdělil. Takže si to prosím přečtěte, Pottere,“ukončila svou řeč profesorka a podala mu dopis. Harry si jej prohlédl. Bylo na něm napsáno jeho jméno. Otevřel obálku a vytáhnul z ní pergamen. Rozevřel jej a četl:

            Milý Harry,

až si tento dopis budeš číst, bude ředitelkou Bradavic profesorka McGonagallová a já už ukončil svůj život dalším velkým dobrodružstvím – smrtí. Do závěti, kterou jsem napsal jsem uvedl, že chci, aby na tvé konto u Gringottů připadlo poměrně velké množství galeonů. Dále, většina mého majetku (včetně myslánky) patří také tobě. Netruchli prosím nad mou smrtí. Je mi jasné, že viníš Severuse Snapea za to, že mě nechal zemřít a sám byl mým vrahem. Není to však tak jak si asi myslíš. Předpokládám, že tě trápí myšlenka, proč jsem mu tolik důvěřoval. Jak už jsem ti řekl, byl to on, kdo slyšel věštbu profesorky Trelawneyové a běžel o ní hned říct svému pánovi. Když se ale dozvěděl, že lord Voldemort zavraždil tvé rodiče, velice toho litoval. Severus toužil po místě učitele Obrany proti černé magii a já jsem mu ho rok co rok odmítal dát. Myslel jsem si, že by ho to mohlo opět táhnout na špatnou stranu, kterou už kdysi zakusil. Když jsi ale nastoupil do šestého ročníku nezbývalo mi než mu to místo dát, protože jsem nenašel žádného jiného učitele pro tento předmět.

Když jsem založil Fénixův řád byl jsem si jist, že budu potřebovat někoho, kdo by byl ochoten stát se Smrtijedem a mohl tak pro mě špehovat Voldemorta. Severus Snape se pro tuto práci hodil. Dal jsem mu přesné instrukce a nechal ho jít. Nemohl jsem si však být jistý, že pracuje pro mě a ne pro Voldemorta. Už tehdy mi došlo, že mu nemohu důvěřovat tolik jako kdysi. Bylo proto nutné zavázat si ho slibem. A to jsem taky udělal. Zavázal jsem si neporušitelným slibem, v němž mi slíbil, že kdyby to bylo nutné a neměli bychom jinou možnost, bude mě muset zabít. Severus nejdříve odmítal tento rozkaz uposlechnout, ale nakonec mu nezbývalo než poslechnout. Není tedy jeho vinou, že jsem musel zemřít.

Chtěl bych tě ale ještě o něco poprosit. Profesorka McGonagallová pravděpodobně nenajde profesora pro Obranu proti černé magii. Ty sám jsi proti černé magii už několikrát bojoval a jeden rok jsi dokonce sestavil skupinu, ve které jsi sám byl učitelem. Proto tě žádám abys pomohl i ostatním studentům, aby obranu zvládli. Vezmi prosím místo učitele Obrany proti černé magii. Věřím, že mě pochopíš a moje poslední přání splníš. Ještě jednou tě žádám abys nad mou smrtí netruchlil. Zvládl jsi to už tolikrát a zvládneš to i teď. Přejí ti hodně štěstí ve výpravě za viteály a ještě víc štěstí v souboji s Voldemortem. Věřím, že se s ním utkáš jako rovnocenný soupeř a zvítězíš. Nezapomeň, že tvojí nejsilnější zbraní je láska. Mnoho štěstí.

                                                                                  Albus Brumbál

P.S.: Všechno co vím o viteálech je v myslánce. Stačí si ji prohlédnout. Byl bych rád, kdyby tví přátelé, pan Weasley a slečna Grangerová učili v Bradavicích také. Mohli by vést kroužek obrany proti černé magii. Doufám, že to místo přijmeš. Ještě jednou hodně štěstí.   

Když si Harry dopis dočetl byl trošku v šoku. Otočil se na profesorku a začal se vyptávat.

„Takže vy víte, že si profesor přál abych se stal učitelem Obrany proti černé magii?“

„Ano vím a myslím, že to není špatný nápad. Vždyť jste vedl kroužek, který se na obranu proti černé magii zaměřoval a sám jste v něm byl učitelem. Zřejmě proto byla většina studentů u zkoušek NKÚ tak výborná. Nemám pravdu? Je to všechno vaší zásluhou Pottere a já si myslím, že jste v tomto předmětu opravdu vynikající. A když vezmeme v úvahu kolikrát už jste čelil Vy-víte-komu a vždy se vám podařilo uniknout. Pottere vy byste přece byl vynikající učitel. Žáci by se toho od vás hodně naučili. Vždyť už jenom pomyšlení na to, že je bude učit slavný Harry Potter je musí vést k tomu aby se snažili. Když je povedete vy, tak je přece nad slunce jasné, že jejich cílem bude být v soubojích tak skvělí jako jste vy. Pottere, Harry, já vás prosím, vezměte to místo. Už pro mě a pro ostatní profesory bude čest učit vedle vás a říkat vám kolego. Samozřejmě pan Weasley a slečna Grangerová u nás budou jako profesoři vítáni. Měli by stejná práva jako ostatní profesoři. Ten kroužek, o kterém mi profesor Brumbál psal je výborný nápad. Mohli by ho vést oba dva. A slečnu Grangerovou budeme opravdu potřebovat, kdyby některý z učitelů onemocněl. Byla to vynikající žákyně a nepochybně bude i skvělá učitelka. Tak co vy na to Pottere?“ zeptala se a podívala se na něj zvědavým pohledem.

„No, já nevím.Jestli je to přání profesora Brumbála,…Nejdříve bych chtěl vědět, jestli by se vrátili i Ron a Hermiona.“

Víte co, Pottere? Bude lepší, když je sem zavoláme a povíme jim o tom. Potřebuji totiž vaši odpověď ještě dnes.“

„Dobrá, tak já pro ně zajdu,“ odkývne Harry a vydá se do kuchyně, kde by měli být Ron, Hermiona i Lupin.

„Rone, Hermiono,“ zavolal je ze dveří počkal odkud se vynoří. Objevili se ve dveřích, které vedli do kuchyně. První Ron, za ním Hermiona a Lupin s Ginny hned za nimi.

„Co se děje, Harry?“ zeptala se Hermiona.

„Mohli byste jít se mnou do obývacího pokoje? Pane profesore, jestli chcete můžete se přidat,“ nabídl Harry Lupinovi, který se spokojeně usmál. „Ginny, jdeš s námi?“ usmál se na ni a ona jen kývla hlavou.

„Děkuji, rád si poslechnu, co má Minerva v plánu,“ usmál se Lupin a přidal se Harrymu, Ronovi i Hermioně, kteří už pomalu přecházeli do obývacího pokoje.

„Výborně,“ zvolala profesorka, když je uviděla všechny přicházet. „Pane Weasley, slečno Grangerová, chtěla bych s vámi mluvit,“ oznámila jim profesorka. Ron i Hermiona se zatvářili trošku vyděšeně,ale i přes to se posadili na pohovku vedle Harryho, který se posadil hned, jak se vrátil i s doprovodem.

„Stalo se snad něco, paní profesorko?“ zeptala se Hermiona, která se právě zaškaredila na Rona. Ten poskakoval po pohovce a zjevně zkoušel její pružnost. Když však zachytil její pohled okamžitě přestal.

„Nemohu říct ani ano, ani ne, slečno Grangerová. Chci vám říct, že se našla závěť profesora Brumbála. Jedním z jeho posledních přání bylo, abyste se vy tři,“ přejela je všechny svým pohledem, „vrátili do Bradavic. Ne však jako žáci.“ dodala.

„Ne jako žáci?“ zeptala se udiveně Hermiona a předstírala, že nevidí Ronovi úšklebky naznačující údiv.

„A jako co?“ zeptal se Ron opatrně.

„Jako profesoři,“ odpověděla jim profesorka a ve tváři se jí objevil zvláštní výraz, když si všimla jejich překvapených tváří. „Ano pane Weasley, jako profesoři,“ zopakovala ještě jednou. „Vy a slečna Grangerová byste vedli nepovinný kroužek Obrany proti černé magii a měli  byste také stejná práva jako ostatní profesoři.“

„Aha, a co by dělal Harry?“ zeptal se Ron opatrně.

„Pan Potter by byl samozřejmě profesor Obrany proti černé magii. A ještě jsem vám zapomněla říct, Pottere, že byste byl zároveň i ředitelem Nebelvírské koleje.“

„No, tak to je skvělé,“ ušklíbnul se na Rona a Hermionu. „Tak co vy? Jdete do toho se mnou?“

„Se mnou můžeš počítat,“ usmála se Hermiona a vypadala jako by jí už nic na světě nemohlo udělat větší radost. Ona i Harry se pak otočili na Rona.

„No, co se na mě tak díváte. To je přece jasné, že jdu s vámi.“

„Skvělé, takže s vámi třemi můžu počítat?“ optala se profesorka.

„Můžete. Jen bych se vás ještě zeptal paní profesorka, budu muset jako profesor přespávat na hradě? Chtěl bych se totiž alespoň na noc vracet sem, jestli mi rozumíte.“

„Ne, ve škole spát nemusíte Pottere. Bylo by ale dobré, kdybyste si zařídil nějaké poplašné zařízení, které by vás vždy upozornilo, pokud by byl v Nebelvírské věži velký, řekněme, řev.“

„Ano, myslím, že něco vymyslím.“

„V tom případě bych vás všechny měla připravit na začátek školního roku. Takže, naši žáci přijedou vlakem a Hagrid potom s prvňáčky přepluje jezero. Dostanou se k bráně. Odtamtud jsem si je vždy brávala já. Teď si je na starost převezmete vy Pottere. Pošlu vám sovu s dopisem, ve kterém bude napsáno, co by měl váš proslov k nim obsahovat. Potom, Pottere, je odvedete do Velké síně. Moudrý klobouk, stoličku a pergamen se jmény nových žáků už tam na vás bude čekat. Jak probíhá zařazování víte. Každý z vás bude mít kabinet a samozřejmě můžete používat i sborovnu. Co budete probírat na svých hodinách nebo kroužcích už záleží na vás. To je snad vše. Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Kdybych si vzpomněla ještě na něco co jsem vám  neřekla, tak vám pošlu sovu. Teď už budu muset jít. Tak se mějte a sejdeme se ve škole,“ rozloučila se s nimi a šla do přijímací haly, kde si oblékla cestovní plášť a odešla.

„Páni, Harry, profesoři v Bradavicích. To je skvělé!“ vyskakovala radostí Hermiona.

„No, vážně, vždyť ona má  pro změnu pravdu Harry. To bude vážně senzace,“ usmíval se Ron.

„Vždyť já vím. Neřekl jsem, že ne.“

„No ale tváříš se tak.“

„Netvářím,“ odporoval Ronovi.

„No tak dobře netváříš se a máš z toho radost,“ utla hádku Hermiona. „A řekla ti profesorka co bylo v té závěti?“ zajímala se.

„Ano, řekla. „Brumbál mi odkázal většinu svého majetku a plno galeonů. Taky mi napsal dopis. Psal mi, že si přeje, abych se stal profesorem Obrany proti černé magii a vy máte vést ten kroužek. Pak jsem dostal myslánku a s ní i rady ohledně Voldemortových viteálů. Nakonec mi popřál hodně štěstí v souboji proti Pánovi Zla.“

„Nebudu říkat, že jsem čekala něco podobného,“ kývla hlavou Hermiona a vesele se na Harryho usmála. Ten jí to oplatil ještě zářivějším úsměvem.

„Tak asi bychom měli dokončit prohlídku, ne?“ navrhl Harry, chytil Ginny za ruku, vyběhl s ní po schodech a zamířil k pokoji pro Hermionu. Tam oba počkali na ostatní. Jako první vyšel po schodech Ron, hned za ním Hermiona a nakonec Lupin, který cestou žvatlal věty, ze kterých Harry pochytil jen něco jako:…tohle už pro mě není… v mých letech…tolik schodů…a podobně. Když už konečně všichni stáli u dveří do pokoje, ujal se slova Harry.

„Tak,…jak začít…jednoduše…tady nahoře je několik pokojů. Lépe řečeno je jich tu pět. Tři z nich jsou normální pokoje, jeden slouží jako koupelna a ten poslední jako knihovna. Tenhle pokoj…“ ukázal na dveře Hermionina pokoje,“…je pokoj pro Hermionu. Chceš se tam jít podívat?“ zeptal se jí s úsměvem.

„Ne Harry, počkám si až to tam zapadá prachem,“ usadila ho Hermiona a pomalu vešla dovnitř.

„Páni, Harry, to je …já nevím co říct,“ otočila se na něj v rozpacích.

„Nemusíš říkat vůbec nic. Stačí, když se mě za to nepokusíš zabít. A vlastně neděkuj jenom mě. To Ginny všechno navrhovala. Já jsem jenom máchal hůlkou,“ usmál se a podíval se na Ginny, která se na něj usmála ještě zářivěji.

„Tak díky vám oběma.“

„Není zač,“ odpověděla jí Ginny.

„A co já?“ zeptal se Ron nedočkavě.

„Tvůj pokoj je podobný jako pokoj Hermiony. Je na konci té chodby. Támhle. Vidíš?“ napovídala Ginny.

„Ten pokoj uprostřed je můj. Kdysi v něm spávali rodiče,“ informoval je Harry. Hned jak to dořekl ujal se slova Lupin.

„Myslím, že bychom se měli vrátit. Je čas oběda a Molly mě už nebude mít v takové lásce jako mě má teď, pokud vás čtyři nepřivedu na oběd včas. Takže se nachystejte a přemístěte se zpět do Doupěte.“ Poprosil je Lupin a pomalu otáčel hlavu za Ronem a Hermionou, kteří už scházeli po schodech a těšili se na další skvělý oběd od paní Weasleyové. Lupin však ještě než odešel věnoval Harrymu pohled.

„Nechávám Ginny ve tvé péči. Předpokládám, že když jste se zvládli přemístit sem tak vám nebude dělat potíže přemístit se zpátky?“ zeptal se a významně zdvihl obočí.

„Ne nebude. Zvládneme to. Půjdeme hned po vás,“ ujistil ho Harry a pak sledoval jak profesor odchází. Počkal si až uslyší zaklapnutí zámku u dveří a otočil se na Ginny.

„Tak co? Připravená na další přemístění?“ zeptal se nejistě.

„Mám takový divný pocit, že mi nezbývá něž se s tebou přemístit. Pokud tu tedy nechci zůstat. A to nechci. Ale ten pocit, je…“

„Myslím, že vím co máš na mysli,“ souhlasil s ní Harry. „Když jsem se přemisťoval poprvé byl jsem na tom stejně jako ty. Taky asistované přemisťování,“ dodal, když si všiml Ginnina nechápavého výrazu. „Přemisťoval jsem se s Brumbálem, ze Zobí ulice. Přišel pro, aby mě odvedl do Doupěte, ale ještě před tím jsem mu pomohl přemluvit profesora Křiklana. A právě tehdy jsem se měl poprvé přemístit. Pevně jsem se ho chytil za ruku a čekal co se stane. Najednou se všechno kolem jakoby točilo a já měl pocit, že se mě někdo snaží protlačit úzkou hadičkou. Nemohl jsem dýchat a když už jsem začal mít pocit, že se snad udusím, všechno skončilo. Stál jsem nohama pevně na zemi, držel se Brumbála a snažil se popadnout dech,“ dokončil své vyprávění a díval se při tom na Ginny. Ta jen kývala hlavou, z čehož Harry usoudil, že ona cítí při přemisťování podobný pocit.

„Myslím, že bychom měli jít,“ vytrhla ho ze vzpomínek a podívala se směrem ke schodům.

„Jo, to asi jo,“ kývnul Harry a chystal se sejít schody. Ginny se ho však ještě s úsměvem chtěla na něco zeptat. Nevěděla jestli se jí konečně dostane odpovědi, ale za pokus to stojí.

„Harry? Můžu se tě ještě na něco zeptat?“

Harry se zastavil a vzpomněl si co mu Brumbál odpověděl, když se zeptal touhle větou.

„Právě jsi to udělala, ale přesto mi můžeš dát ještě jednu otázku,“ zopakoval Brumbálova slova a s úsměvem pozoroval, jak na to Ginny zareaguje. Ta se však usmála také.

„Proč měl být pokoj po tvých rodičích upraven tak, aby se mi líbil nejvíc? Vím, že je v tom něco víc než to, co na sobě dáváš znát.“

Čekala, že se Harry bude tvářit zamyšleně a bude hledat tu správnou odpověď. On se ale nezatvářil zamyšleně ani nevypadal, že se snaží najít odpověď. Už ji měl dávno připravenou a proto, když jí odpovídal, tak se usmíval.

„To je překvapení,“ usmál se lišácky a myslel si, že tím zodpověděl všechny její otázky. Ginny se však nedala odbýt a chtěla pokračovat. Jenže jak to provést tak, aby jí Harry odpověděl aniž by chtěl? Veritasérum po ruce nemá a ani by ho proti Harrymu nikdy nepoužila. Tak co má tedy dělat? V tom ji však něco napadlo. Copak ji Harry nemá rád? Nevypadá snad dneska dobře? Je upravená, pod očima nemá kruhy z nevyspání, i když je pravda, že celou noc byla vzhůru společně s Harrym, vlasy taky vypadají dobře. Toho by se přece dalo nějak využít. Mohla by se kolem něj nějak šikovně ovinout a jen trošičku ho svým vzhledem zmást. Když se jí to povede, Harry jí odpověď nedopatřením prozradí. Tohle přece za zkoušku stojí. Ale,…neměla by …není přece hezké využívat Harryho lásku k ní a to jenom kvůli takové hlouposti. Co kdyby…Ale notak! Když se jí to nepovede, budou se alespoň mít čemu zasmát. Takže do toho!

„Harry?“ začala přemlouvavým hláskem a pomalu se k němu blížila. „No tak já to přece nikomu neprozradím,“ pokračovala dál a objala ho kolem krku a podívala se mu do očí. Harry nevěděl co má v plánu, ale raději si řekl, že by si měl dávat pozor, aby jí nepověděl to, co chce slyšet. Přece jenom je dnes neobyčejně pěkná a podle toho jak ji zná lze usoudit, že by ho mohla zmást jediným polibkem.

Stále se mu však dívala do těch krásných zelených očí. Těm se prostě nedá vyhnout. Tomu pohledu se nedá odolat ani nic podobného.

Zasněně se na něj podívala, jemně ho políbila na rty a zašeptala: „No tak Harry. Prozraď mi to. Pro koho je a co je to za překvapení?“ zeptala se ještě jednou a znovu ho políbila. Doufala, že se jí to povede.

Harrymu bylo zatěžko se ovládat. Ginny se na něj dívala prosebným pohledem a Harry si jasně uvědomoval, že jestli to zkusí ještě jednou, zřejmě jí řekne všechno.

„No tak, řekneš mi to?“ naléhala.

„Ne, neřeknu. Je to překvapení,“ stál si pevně za svým Harry a v duchu doufal, že vydrží a nic jí neřekne. Ginny se však k němu vinula stále víc a nedala se odbýt. Harrymu bylo líto, že ona se tak snaží všechno zjistit a připadal si provinile, když jen mlčel a nechtěl jí nic prozradit.

„Tak dobře,“ slitoval se a Ginny se zaradovala nad tím, že se to tajemství konečně dozví.

„Nemysli si, že ti řeknu něco důležitého,“ ubezpečil ji, když si všiml jejího radostného výrazu v tváři.

„Dozvíš se to dnes večer,“ zašklebil se, rychle seběhl schody a ještě na ni křikl.

„Zůstáváš tu nebo se semnou přemístíš?“

„Ty bys mě tu nechal?“ zeptala se překvapeně, ale ne naštvaně.

„Vážně chceš znát odpověď?“ zakřenil se a rychle vzal nohy na ramena, když si všiml, že se za ním Ginny rozběhla. Pomyslel si, že ho chce nejspíš uškrtit.

Vyběhl na terasu a počkal si na ni za dveřmi. Ty se náhle otevřeli a před Harrym se objevila Ginny. Rychle k ní přiběhl a vzal do náruče. Čekal, že se lekne, ale ne, že se lekne tolik. Chvíli sebou házela, ale když si pak uvědomila co se děje, nechala toho a čekala co jí k tomu Harry řekne. Místo vysvětlení se však ozvalo něco úplně jiného.

„Připravit.“

Ginny se ho pevně chytla kolen krku a Harry měl pocit, že se brzy udusí. Proto raději všechno urychlil. Zopakoval si všechna tři „o“ a otočil se na patě. Náhle pocítil ten zvláštní pocit. Málo vzduchu, úzká gumová hadička a někdo, kdo se je snaží jí protlačit. Všechno se však začalo postupně uvolňovat. Všechno pak přestalo, když konečně dorazili do Doupěte. Ještě než se stačili vzpamatovat, uslyšeli malinko rozzlobený hlas.

„Kde jste byli tak dlouho?!“ křičela na ně paní Weasleyová, která se k nim hnala po trávníku a hrozila velkou vařečkou.

„Víte jak jsme se o vás báli? Remus říkal, že jste se měli přemístit hned po něm! Dávno jste tu měli být! Remus je tu bez mála už patnáct minut.“

„Ty se zlobíš, mamko?“ zeptala se Ginny opatrně.

„Ale ne. Jistěže ne. Jak by se na vás mohl někdo zlobit,“usmála se na ně. „A už pojďte, všichni na vás čekají,“ dodala ještě a zmizela v kuchyni.

Harry s Ginny se ještě pousmáli a vydali se za ní.

            Po výborném obědě, který představovaly: vynikající cibulová polévka, kuřecí se šunkovou roládou, brambory a jako dezert sirupové košíčky nebo domácí jahodová zmrzlina; se opět přemístili do Godrikova dolu. Hned jak dorazili, usadili se v obývacím pokoji a začetli se do knih, které Hermiona přičarovala do knihovničky. Byli to převážně knihy o černé a bílé magii. Z jejich klidné idylky je však vyrušilo tiché ťukání na okno. Harry se zvedl z pohodlného křesla, odložil knihu s názvem Černá proti Bílé a naopak a přešel k oknu. Na parapetu seděla sova s dopisem. Harry si od ní dopis převzal. Nevěděl od koho by mohl být. Bylo na něm však napsáno jeho jméno. Otevřel jej a četl.

            Vážený pane Pottere,

Vzhledem k tomu, že jste přijal místo profesora Obrany proti černé magii, Vám musím sdělit, že je nutné, abyste se dostavil do Bradavické školy čar a kouzel alespoň dvě hodiny před začátkem slavnostní hostiny na zahájení školního roku. Dále bych Vám chtěla připomenout, že jste ředitelem Nebelvírské koleje a také, že máte přivítat naše nové žáky, jakmile je Hagrid přiveze na loďkách k bráně naší školy. Pergamen, na kterém máte napsán projev jsem Vám připojila k tomuto dopisu.

Dostavení se o alespoň dvě hodiny dříve na hostinu platí i pro pana Weasleyho a slečnu Grangerovou. Prosím Vás abyste jim to sdělil. Kdybyste se potřeboval ještě na něco zeptat pošlete mi sovu.                       

                                                                                  Minerva McGonagallová,

                                                                       ředitelka Bradavické školy čar a kouzel

„Kdo píše?“ zeptal se Ron a upil si ze skleničky s máslovým ležákem, který si přinesl. Harry si sedl zpět do měkkého, pohodlného křesla.

„McGonagallová. Čeká nás nejpozději dvě hodiny před začátkem hostiny.“ odpověděl mu.

„A proč nám to vlastně oznamuje tak brzo? Vždyť to všechno začne až za měsíc,“ podivil se Ron.

„Nemysli si,“ napomenula ho Hermiona, „prázdniny nám skončí dřív něž se nadějeme a taky je možné, že měla strach, aby na to nezapomněla a tak nám to poslala dřív.“

Nebo se bojí, že bych se za den nestihl naučit ten proslov pro prvňáky,“ komentoval Harry.

„Cože? Ona už ti ho poslala?“ zděsil se Ron.

„Jo. Jen se podívejte,“ vybídl je Harry a podal jim pergamem, který se skrýval pod dopisem. Byl poměrně dlouhý a obsáhlý.

„No prosím, ty se rozhodně do konce prázdnin nudit nebudeš,“ zasmála se Hermiona a opět se začetla do knihy Život plný černé magie.

„Hele, co to vlastně čteš?“ optal se jí Ron a snažil se přečíst název knihy.

„Je to velice zajímavá knížka. Jsou tu popsány životy několika Smrtijedů. Oni sami v nich vypráví o kletbách a kouzlech, která používají.“

„A co to je na tom stole?“ zajímal se Harry.

„To je kniha o bílé magii. Jmenuje se Bílá magie v runách.“

„Ty se z těch run jednou zblázníš Hermiono,“ vytýkal jí Ron.

„Ale ne, Rone. Vždyť nevíš o co jde. Podle té knížky se dá kouzlit i bez hůlky. Jsou to kouzla z bílé magie. Stačí udělat ve vzduch několik run pomocí rukou a říkat při tom jejich názvy. Když to uděláš správně, tak ti z toho vznikne kouzlo,“ vysvětlovala a chvíli utkvěla s pohledem na Harrym, kterého to zaujalo.

„Myslíte si taky, že by nebylo na škodu, kdybychom to uměli?“ zeptal se Ron.

„No, sice by to bylo opravdu skvělé, ale má to jeden háček,“ upozornila je.

„Jaký?“ zeptali se oba unisono.

„Za tím kouzlem by měl stát někdo s…o něco větší kouzelnou silou, než má obyčejný kouzelník.“

„Takže někdo jako Voldemort,“ uvažoval Harry.

„Ano, to by šlo. Ale zvládl by to i někdo jiný,“ naznačila Hermiona a podívala se na Harryho.

„Já?“ podivil se Harry. „To nemůžeš myslet vážně Hermiono. Musel bych se naučit spoustu run. A proč ne ty? Ty ses je učila v Bradavicích.“

„To ano, ale ty to budeš potřebovat mnohem víc. Pochybuju totiž, že by Voldemort ovládal bílou magii. A mám za to, že to budeš ty, kdo se sním jednou utká. Když se to naučíš, můžeš ho překvapit. Četla jsem totiž, že většina těch kouzel nejde odrazit.“

„To by znamenalo, že bych měl docela slušnou šanci přežít,“

„Ano to bys měl,“ odkývla mu Hermiona.

„Takže předpokládám, že chcete, abych se to naučil?“

„Já určitě,“ odpověděla mu Hermiona.

„Já taky,“ přidal se Ron.

„Fajn, tak to abych se začal učit.“

„Ty jsi blázen!“ rozčiloval se Ron. „Vždyť máš ještě čas!“

„Ne, Rone to teda nemá,“ rozmluvila mu to Hermiona. Ron se na ni podíval s nechápavým výrazem.

„Harry nemá moc času, protože Voldemort se může objevit kdykoli,“ vysvětlila mu.

„Tak už toho nechte a ty mi Hermiono řekni, kde najdu ta runová kouzla,“ukončil Harry jejich hádku.

„Tady,“ řekla a podala mu Bílou magii v runách. Harry knihu prolistoval a na tváři se mu zjevil výraz znechucení.

„Vždyť to má sedm set stran Hermiono!“

„Já ti říkala, že se nudit nebudeš,“ ušklíbla se.

„A za jak dlouho, že bych se to měl naučit?“ zeptal se opatrně.

„V nejlepším bys to měl zvládnout do konce prázdnin.“

„Cože?“ ozvalo se dvojhlasně.

„Ale to se budu muset učit každý den, dvacet čtyři hodin denně. Měl bych přestávku tak akorát na snídani, oběd a večeři a ještě bych to do konce prázdnin nestihnul. No a co Ginny? Vždyť bych na ni neměl ani minutu času!“

„No tak dobře.“ Rezignovala Hermiona. „Tak do konce prázdnin ne, ale co nejdřív.“

„Takže máš stejně co dělat,“ konstatoval Ron s úsměvem.