Harry Potter - Ginnin bloček

„To byl Dobby?!" vykřikl Ron znovu.

„Ne, tohle by Dobby nikdy neudělal. Je to přece Harryho přítel. Vždyť víš, jak moc je mu zavázaný. Zbožňuje ho."

„Ale já vím, jenomže kdo jiný by to byl?"

„Rone na světě je víc domácích skřítků než Dobby, Winky a Krátura. Mohl to být jakýkoliv jiný skřítek, který se dal na stranu Voldemorta."

„Byl to on. Jsem si tím naprosto jistý."

„Ale Rone,…"

„Ne, Hermiono. Byl to on a nezastávej se ho pořád. Zítra se půjdu podívat do školní kuchyně. Jestli tam bude, zeptáme se ho co si myslí o Pánovi zla. Pokud tam nebude, no tak víme, kde je."

„Dobře, ale půjdu taky.

Spadl na tvrdou a chladnou zem. Pomalu se začal rozhlížet. Kolem něho byla tma. Ne úplná. Sem tak uviděl pár svíček. A naproti němu….

„Vítám tě, Harry, ve svém letním sídle. Doufám, že cesta sem tě moc neunavila. I když myslím, že opravdu ne. Neboj, dlouho se tu nezdržíš. Má pro tebe malé překvapení. Hned ti ho ukážu, ale napřed, si vyzkoušíme jak moc dobrý máš postřeh. Chytej Harry!" Lord Voldemort na něj seslal kletbu Imperius a pak mu obloukem hodil malý rudý kamínek. Na jeho rozkaz Harry kamínek chytil do ruky.

Jakmile se jeho povrch dotkl Harryho kůže začal se do žhava rozpalovat. Harry ho okamžitě, jak ucítil bolest pustil na zem. Voldemort se jen chladně zasmál.

„Měj se, Harry Pottere," řekl mu ještě ledovým smíchem a pak mávnul rukou na skřítka. Harry se po skřítkovi ohlédnul.

„Dobby?!"

 Skřítek nijak nereagoval. Jen se zlověstně usmál a znova se k Harrymu rozběhl a přemístil se s ním zpět do Domu.

Všichni čtyři teď nervózně přecházeli po obývacím pokoji. Bylo ještě brzo ráno. Do školy jít zatím nechtěli. Přemýšleli o tom co se stalo a proč se to vlastně stalo.

„Připadá mi to víc než nepravděpodobné, ale podle toho co jsi říkal, Harry…Nevím co na to říct." Hermiona držela v ruce sklenku s horkou čokoládou a pomalu upíjela.

„Tak nic neříkej a raději přemýšlej o tom co se může Harrymu stát."

„Ale Harry nám přece řekl, že mu Voldemort jenom hodil nějaký kámen, který ho pálil."

„To ale neznamená, že mu nic nehrozí. Nevíme co to bylo za kámen ani jestli třeba nebyl nějak zakletý. Nebo tak nějak," dodal rychle, když zachytil Hermionin pohled.

„Přesně tak, Rone.“ Ozval se mezi jejich hádkou Harry. „Podle mě byl ten kámen zakletý. Proč by mi ho jinak házel?“

„To je pravda,“ uznala Hermiona. „Dobře. Dejme tomu, že byl ten kámen pod účinkem nějakého kouzla. Nějaké kletby, která jakmile se ho Harry dotkl, se přenesla na něj.

Jenomže pokud nevíme jakou kletbou byl ten kámen očarovaný, tak ani nezjistíme, co se na Harryho přeneslo.“ zoufale se posadila do křesla.

„Myslím, že na to brzy přijdeme,“ ozval se Harry malinko znepokojeným hlasem.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Ron nechápavě.

„Myslím, že se to začne za nějakou dobu projevovat. A my pak budeme vědět o co šlo.“

„To ano, ale já jsem spíš doufala, že bychom na to mohli přijít dřív, abychom se mohli pokusit najít správné protikouzlo. Nezapomínej, že je to kouzlo od Voldemorta. Ten to jen tak nenechá. Bude to něco nebezpečného.“

„Páni ty jsi na to přišla! Bude to něco nebezpečného! No kdo by to čekal?!“

„Vtipné Ronalde. A nekřič, Ginny asi usnula,“ napomenula ho hnědovláska.

„Neusnula, jsem pořád ještě vzhůru a poslouchám vás,“ zamumlala téměř neslyšně.

„Ano, vzhůru a posloucháš jen když někdo z nás promluví nahlas a probudí tě,“ vytýkal jí Harry. „Zítra máme jít do školy a zvlášť ty potřebuješ být vyspaná. Už si běž lehnou. My to tu už nějak vyřešíme.“ Ginny mu jen pokývla hlavou na znamení souhlasu a vstala z křesla. Když si Harry všimnul, že se jí samou únavou podlamují kolena, vzal ji do náruče a odnesl do pokoje. Na chvíli se pak ještě vrátil k Ronovi a Hermioně, kteří už se ale také shodli na tom, že jsou příliš ospalí a tak si šli všichni alespoň na chvíli lehnout. 

„Pane Mortane, myslíte si, že je dobré to udělat to co se právě chystáte provést?“ zeptal se Harry přísným hlasem třeťáka ze Zmijozelu, který právě mířil hůlkou na malého prvňáčka.

Mortan sklonil hůlku a pak ji pomalu vložil do kapsi u hábitu. Rychlým krokem pak vešel do třídy Obrany proti černé magii a nezapomněl při tom vystrašit prvňáka ostrým pohledem. Harry vešel do třídy jako poslední. Nechal studentům chvíli času, aby si stihli nachystat učebnice a pak začal svůj výklad o bazilišcích.

 Námaha při vyučování se podepsala na Harryho stavu. Byl ještě ospalejší než o půlnoci. Vyučování už skončilo a tak se rozhodla, že si an chvíli lehne a dospí co nenaspal v noci. Pomalu se posadil na postel a svlékl ze sebe hábit.

“Dobrou noc, Harry. Doufám, že se ti bude zdát nějaká hodně zlá noční můra,” ozvals e hlas v jeho mysli. Rychle seposadil a rozhlížel se kolem sebe. Potřeboval chvílipřemýšlet. Zdálo se mu to?

“Ne, nezdálo. Já jsem tady pořád a budu tě mást a ničit tě jak jen to půjde. Díky mě z tebe bude úplná troska, Harry Pottere,” zasmál se.

“To ty!” vykřikl Harry. “To ty jsi to kouzlo. Tak kletba co byla v tom kameni, to jsi ty.”

“No vida. Ty jsi ale bystrý a inteligentní chlapec. Možná teď přemýšlíš jak se mě zbavit, ale na to nepřijdeš, profesore.” Smál se pořád víc a víc. Harryho ten hlas děsil.

“Kdo jsi a co po mě chceš?”

“Jsem tvé špatné svědomí. Mým úkolem je, jak už jsem řekl, udělat z tebe trosku a to se mi brzy podaří. Můžeš mi říkattřeba Harry. Nebo raději ne. Nechci s tebou mít společného tolik. Co třeba mé pravé jméno? Jmenuji se Toras.”